Nejvyšší soud vrací spor mezi potomky advokáta Z. A. a ČSSD soudu prvního stupně k dalšímu řízení

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Z. A. proti žalované České straně sociálně demokratické tak, že zrušil část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 a část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2004 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V rozsudku, který dnes ve věci sp. zn. 33 Cdo 2994/2016 veřejně vyhlásil prostřednictvím elektronické úřední desky a úřední desky v budově soudu (včetně uvedení nosných důvodů ve smyslu § 243f odst. 5 o. s. ř.), se Nejvyšší soud na základě dovolání České strany sociálně demokratické zabýval dvěma nároky uplatněnými advokátem Z. A.

1) nárokem na odměnu za poskytnuté právní služby
2) nárokem na smluvní pokutu;

Oba nároky původní žalobce odvozoval ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 2. 5. 1997.

Odvolací soud řešení otázky vzniku nároku na odměnu založil na závěru, že „obsah mandátní smlouvy i provedení sjednané právní pomoci žalobcem pro prvního žalovaného jsou mezi účastníky nesporné“. Tento závěr však jednak vůbec neodpovídá obsahu spisu, neboť z ničeho nevyplývá, že by účastníci řízení uvedené skutečnosti výslovně označili jako nesporné (odvolací soud navíc ani žádný rozsah „provedené právní pomoci“ neuvádí), ale především je třeba jeho nesprávnost spatřovat z pohledu odklonu od ustálených závěrů, podle nichž jedinou podmínkou pro vznik nároku na odměnu je advokátem řádně vykonaná činnost. Odvolací soud přitom vůbec nezjišťoval, zda a jakou právní službu původní žalobce jako advokát pro klienta provedl.

Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudily otázku určitosti ujednání o odměně ve smlouvě uzavřené mezi žalovanou ČSSD a advokátem Z. A. Odměna za poskytnutí právní služby byla v čl. IV písm. b) smlouvy ze dne 2. 5. 1997 sjednána s odkazem na vyhlášku č. 177/1996 Sb. jako odměna smluvní „ve výši 10 % z částek složených na účet nebo do pokladny klienta třetími osobami uvedenými v čl. I písm. b/ na základě právní pomoci poskytnuté advokátem klientovi podle tohoto ustanovení smlouvy“. Z citovaného textu sice vyplývá, že se má jednat o způsob určení odměny, který ji činí závislou i na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu pro klienta, avšak z hlediska výše odměny není dotyčné ustanovení dostatečně určité, jestliže základem pro toto určení mají být „částky složené na účet nebo do pokladny klienta třetími osobami uvedenými v čl. I písm. b/“, aniž by bylo zřejmé, o jaké „složené částky“ či o které „třetí osoby“ se má konkrétně jednat (v citovaném článku nejsou žádné osoby konkretizovány). Má-li být sjednaná výše podílové odměny závislá na výsledku činnosti advokáta, musí být případný očekávaný výsledek, který je rozhodující pro určení výše odměny, určitý a seznatelný z obsahu uzavřené smlouvy. Lze proto například považovat za dostatečně určité sjednání odměny podílem z advokátem vymoženého plnění od konkrétně určeného dlužníka s uvedením (označením) pohledávky, o kterou se má jednat.
Ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 uvedená formulace však požadavek určitosti nesplňuje, neboť není jasné, o jaké částky složené na účet nebo do pokladny (a kým) se má konkrétně jednat. Posouzení otázky určitosti ujednání čl. IV. písm. b) smlouvy ze dne 2. 5. 1997 odvolacím soudem proto není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn důvodně.

Konečně dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací Městský soud v Praze odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v posouzení právní otázky, týkající se řádného (ne)uplatnění odvolacím soudem přiznaného nároku na smluvní pokutu v soudním řízení. V rozsudku ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011, Nejvyšší soud v souvislosti s posouzením nároku na zaplacení smluvní pokuty poukázal na jiné své rozhodnutí ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 127/2011, v němž přijal závěr, že žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení se zaplacením od určitého dne do zaplacení ve výši, která byla ke dni vyhlášení rozsudku splatná, tj. která vznikla v průběhu soudního řízení, a žalobce žalovaného vyzval k její úhradě a uplynula lhůta bez zbytečného odkladu od této výzvy k zaplacení této částky. Smluvní pokuta nepředstavuje příslušenství pohledávky na zaplacení ceny díla, nýbrž je samostatným právním nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda byl žalovaný s platbou v prodlení, a jeho splatnost je závislá na tom, zda byla žalobci známa výše smluvní pokuty a zda žalobce vyzval žalovaného k plnění. Podle § 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen zaplatit závazek v době, kterou si s věřitelem dohodl. Pokud není žádné dohody, je dlužník povinen zaplatit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Z odkazovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že žalobci ke dni podání žaloby vznikne nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby (k tomuto dni je zřejmá délka prodlení i výše smluvní pokuty) a žalobu je nutno považovat za výzvu žalobce, aby žalovaný splnil svůj dluh spočívající ve smluvní pokutě za prodlení se zaplacením ceny za dílo. Pokud se jedná o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vznikne v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, není tato pohledávka splatná, dokud žalobce neučiní vůči žalovanému hmotněprávní úkon ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. Uvedený právní závěr je aplikovatelný i na právní posouzení v dané věci. Odvolací soud, aniž by učinil příslušná zjištění ohledně uplatnění a splatnosti nároku na smluvní pokutu, pouze konstatoval, že původní žalobce Z. A. o zaplacení smluvní pokuty prostřednictvím žaloby doručené žalované 9. 7. 2004 požádal, a proto mu tento nárok náleží ve výši, která dospěla ke dni rozhodnutí soudu (k 31. 3. 2016). Tím se však při posouzení otázky uplatnění uvedeného nároku za období od podání žaloby do data vydání rozhodnutí od výše uvedeného právního závěru odchýlil. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl i ohledně této právní otázky uplatněn důvodně.

Ve vztahu k ostatním dovolatelkou (tedy Českou stranou sociálně demokratickou) předestřeným otázkám Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným.

Z rozhodnutí též vyplývá, že s ohledem na závěr o neurčitosti sjednání odměny ve smlouvě ze dne 2. 5. 1997 bude třeba stran posouzení nároku na odměnu za poskytnutí právní služby vycházet z § 22 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s § 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění. K tomu bude třeba, aby právní nástupci původního žalobce doplnili tvrzení a označili důkazy k tomu, jaké právní služby původní žalobce pro žalovanou provedl. Ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty, která vznikla v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, bude třeba vyzvat žalobce k doložení, zda a kdy došlo k uplatnění této její části. Poté bude třeba se zaměřit se na to, zda při závěru o neurčitosti ujednání o odměně bude možné nárok na smluvní pokutu považovat za opodstatněný, a v návaznosti na to případně i na posouzení ostatních s tímto nárokem souvisejících otázek (přiměřenost a rozpor výkonu práva s dobrými mravy).

Řízení bude pokračovat u Obvodního soudu pro Prahu 1.

Vyhlášený rozsudek ve zkráceném znění bude přístupný na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a na úřední desce v budově Nejvyššího soudu následujících 15 dní, a to pod spisovou značkou 33 Cdo 2994/2016, konkrétně v sekci „Úřední deska – Veřejná vyhlášení civilní“.


Mgr. Petr Tomíček
vedoucí oddělení styku s veřejností Nejvyššího soudu
Brno, 7. 6. 2019