Předložení ustanovení zákona o archivnictví Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti je standardním postupem

Autor: Mgr. Aleš Pavel | 08/18/2015

Nejvyšší soud předložil dne 15. ledna 2014 Ústavnímu soudu k posouzení, zda-li je v souladu s ústavním pořádkem České republiky ustanovení zákona o archivnictví, podle kterého mimo jiné není nutné, aby při přístupu do archiválií vzniklých před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, vztahujících se k žijící fyzické osobě, jejichž obsahem jsou citlivé osobní údaje, nebyl nutný předchozí písemný souhlas takové žijící osoby.

S ohledem na mediální zájem, který dané usnesení vyvolalo, považuje Nejvyšší soud za potřebné sdělit následující skutečnosti:

1) Nejvyšší soud předložil věc Ústavnímu soudu v souladu s ustanovením § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kdy je v souvislosti se svojí rozhodovací činností oprávněn předložit návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci je podle zákona dokonce povinen projednávanou otázku předložit Ústavnímu soudu, neboť sám ústavnosti či neústavnost daného ustanovení zákona o archivnictví posoudit nemůže.



2) Ve svém usnesení z 15. ledna 2014, kterým Nejvyšší soud dovolací řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu, Nejvyšší soud zdůraznil, že při střetu veřejného zájmu na zpřístupnění a zveřejňování dokumentů a archiválií vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti a soukromého zájmu jednotlivce na ochraně jeho osobnostních práv, jeho soukromého a rodinného života, je nutné provést důkladný test přípustnosti zásahu do takových práv jednotlivce.

3) Nejvyšší soud zdůraznil, že zveřejnění citlivých osobních údajů v rámci zpřístupnění svazku Státní bezpečnosti bylo učiněno v souladu s tehdy platným zákonem o archivnictví, který byl zákonným podkladem pro postup žalované České republiky – Archivu bezpečnostních složek. Soud také konstatoval, že zveřejnění citlivých osobních údajů sledovalo jeden z legitimních cílů, a to sice mimo jiné poskytnout odborné i laické veřejnosti informace o historii s cílem varovat veřejnost před destruktivními důsledky totalitních režimů, které ničí občanskou společnost a základní hodnoty demokratického státu. Současně široká informovanost obyvatelstva má působit jako prevence před případným znovunastolením totalitního režimu v České republice. Nejvyšší soud uznal legitimní cíl sledovaný postupem žalované spočívající v ochraně morálky a ochraně práv a svobod druhých.

4) Nejvyšší soud však uzavřel, že v testu přípustnosti zásahu do osobnostních práv jednotlivce, v daném případě člověka, který byl dlouhodobě pronásledován Státní bezpečností, je nutné také zvážit, zda zásah do dotčeného práva odpovídá naléhavé společenské potřebě, a zejména, zda je přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Je tak třeba posoudit takovou naléhavou společenskou potřebu a nezbytnost dotčené právní úpravy pro společnost. Nejvyšší soud tak očekává, že se Ústavní soud vyjádří, zda v uvedeném ustanovení zákona široce vymezené zpřístupnění citlivých osobních údajů může být považováno za přiměřené a zda nelze použít citlivější přístup, aniž by byl zmařen legitimní cíl zákonodárce spočívající ve snaze poskytnout odborné i laické veřejnosti informace o historii s cílem varovat veřejnost před destruktivními důsledky totalitních režimů, které ničí občanskou společnost a základní hodnoty demokratického státu.

Nejvyšší soud se tak musí ohradit proti názorům, že svým rozhodnutím znemožňuje historikům bádat v archiváliích obsahujících informace z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek.

Nejvyšší soud vyčká právního názoru Ústavního soudu, kterým bude ve svém dalším rozhodování vázán.

Mgr. Aleš Pavel


ředitel kanceláře předsedy Nejvyššího soudu