Reakce Nejvyššího soudu na vyjádření advokáta JUDr. Petra Tomana, LL.M., v reportáži „Oheň a trest“ v pořadu Reportéři ČT

Nejvyšší soud považuje za nutné reagovat na slova advokáta JUDr. Petra Tomana, LL.M., která zazněla v reportáži „Oheň a trest“, odvysílané v premiéře dne 26. 8. 2019 v 21.25 hodin na programu ČT 1 v rámci pořadu Reportéři ČT. Reportáž se týkala mediálně sledovaného případu úmyslného zapálení historického kostela v Gutech, se škodou přesahující 20 milionů korun.



Reportáž se věnovala také dovolacímu řízení, ve kterém Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. H. Okrajově se zmínila i o písařské chybě v textu usnesení z tohoto dovolacího řízení, kterou JUDr. Petr Toman, LL.M. komentoval těmito slovy: „Zde bohužel došlo k tomu, že opravdu Nejvyšší soud udělal chybu, takže otázka, jestli ta přísnost kladená na odsouzeného H. je namístě, když sám soud chyboval.

Nejvyšší soud se musí ohradit proti takovému vyjádření, ve kterém JUDr. Petr Toman, LL.M., srovnává naprosto nesrovnatelné skutečnosti, a s nepatřičnou dávkou ironie pak na tomto zcela iracionálním podkladu zpochybňuje rozhodnutí dovolacího soudu.

JUDr. Petr Toman, LL.M. si je jistě vědom toho, pokud se seznámil s celým textem rozhodnutí, které kritizuje a zpochybňuje, že k písařské chybě, respektive k chybě při mechanickém přepisu části rozsudku soudu prvního stupně, došlo pouze v úvodní části textu, při rekapitulaci předchozí průběhu řízení. V dalších částech usnesení, především tam, kde senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pečlivě odůvodňuje, proč shledal dovolání zjevně neopodstatněným, se tato chyba již nevyskytla, naopak je zde několikrát odkazováno na skutkový děj přesně tak, jak se odehrál. Zřejmá nesprávnost, k níž došlo při přepisu do konečné podoby odůvodnění, neměla, jak zaznělo i přímo v reportáži, žádný vliv na samotné řízení, příslušný senát rozhodoval na základě správných podkladů, o čemž opakovaně svědčí další části textu usnesení. Nejvyšší soud tuto chybu uznal a v co nejkratší době napravil. V reportáži se za ni obviněnému omluvil. Jak v opravném usnesení uvádí předsedkyně senátu JUDr. Věra Kůrková, „Skutečnost, že se jedná toliko o zřejmou nesprávnost, dokládá i absence jakákoliv logické vazby opravované části textu odůvodnění usnesení dovolacího soudu na zjištění, že mladistvý AAAAA nebyl vlastníkem ani řidičem vozidla, které pachatele na místo činu dovezlo, naopak jím byl obviněný J. H.“

Přestože by k podobným chybám nemělo docházet, výjimečně se bohužel objeví. Pamatuje na to i § 131 odst. 1 tr. ř., podle něhož může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Toto ustanovení se přiměřeně použije i na usnesení Nejvyššího soudu (138 tr. ř.). – Nejvyšší soud poté, co byl na chybu upozorněn, reagoval co nejdříve právě takovýmto zákonným způsobem.

Dále je potřeba připomenout, že senát, kterému předsedala JUDr. Věra Kůrková, se v textu usnesení naprosto dostatečně a podrobně vyjádřil k tomu, proč se ztotožnil s hodnocením důkazů tak, jak je provedly oba soudy na nižších úrovních soudní soustavy, narážka JUDr. Petra Tomana, LL.M., na údajně neadekvátní přísnost rozhodnutí, za situace, kdy i sám obviněný J. H. svým dovoláním výslovně nebrojil proti výši trestu, ale pouze jeho právní kvalifikaci, není na místě.

Je třeba také konstatovat, že na právní kvalifikaci skutku se shodly tři soudní senáty napříč celou soudní soustavou, ve vyjádření k dovolání byl stejného názoru rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Jak uvádí bod 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2019, už „Z výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a jeho odůvodnění vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného J. H. pomoc ke spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poněvadž umožnil jinému, aby úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal cizí majetek v nebezpečí velkého rozsahu tím, že zapříčinil požár, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Jde-li o formu zavinění, shledal úmysl nepřímý podle § 15 písm. b) tr. zákoníku.“ Všechny soudní instance tedy vyhodnotily skutek stejně, své úvahy k tomu podrobně rozvádí příslušný senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v bodech 19 až 25, a dále v bodě 27 usnesení.

K tomu je příhodné odcitovat i podstatnou část z bodů 28 a 29 odůvodnění usnesení, kde Nejvyšší soud podrobně vysvětluje, proč se neztotožnil s názorem obviněného, že učiněné závěry soudů prvního a druhého stupně jsou v přímém rozporu se skutkovými zjištěními těchto soudů a provedenými důkazy. Konkrétně k otázce, proč soudy vyhodnotily, že ze strany obviněného šlo o úmyslné jednání, se Nejvyšší soud vyjádřil následovně:

„28. Jestliže tedy obviněný věděl, že účelem, za kterým spoluobvinění J. B. a mladistvý AAAAA chtěli být dovezeni ke kostelu v Gutech, bylo zapálení kostela, a i přesto je na požadované místo přivezl a společně z místa činu odjeli, zřetelně tak projevil své vnitřní kladné stanovisko k jednání hlavních pachatelů. Dovolatel nikdy nedal najevo svůj nesouhlas se záměrem a jednáním hlavních pachatelů, žádným způsobem se ani nesnažil je od jimi pojatého záměru odradit a zabránit jim v cestě ke kostelu v Gutech, sám z navigace zjistil trasu a dovezl je tam. Zřejmé je tak jeho srozumění s tím, že v důsledku jeho pomoci, tedy dovezení spoluobviněných ke kostelu, může dojít k ohrožení zájmu na ochraně cizího majetku, v daném případě historického kostela, což svědčí pro závěr, že obviněný J. H. čin spáchal ve smyslu § 15 písm. b) tr. zákoníku ve srozumění s relevantním trestněprávním následkem. Nelze tak přisvědčit implicitně vzneseným výhradám dovolatele, že za úmyslné jednání bylo pokládáno jednání, při němž spíše intuitivně dovozoval možnou ilegálnost toho, čeho se měl účastnit. Nevěcná je v daných souvislostech také otázka, zda lze považovat za úmyslné jednání, pokud podezřelý tuší, že by jednání, kterého by se měl dopustit, mohlo být nezákonné, tedy že by tímto jednáním mohl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, případně měl tušit, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a byl s tím srozuměn. O takovou situaci v případě obviněného J. H. vůbec nešlo. Vědomostní složka úmyslu eventuálního byla totiž v jeho případě vyvozována až od okamžiku, kdy k případným nejasným konturám o nelegálnosti činnosti přistoupily další okolnosti, tedy obstarání benzinu do PET lahví a explicitní seznámení s úmyslem hlavního pachatele spáchat konkrétní trestný čin, které se zřetelem ke všem souvislostem nebylo možné nebrat vážně.

29. Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů správně shledaly, že obviněný naplnil po subjektivní stránce znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil v úmyslu eventuálním podle § 15 písm. b) tr. zákoníku.“

Přestože obviněný J. H. v rámci uplatněných dovolacích důvodů nebrojil proti výši trestu, jen na okraj ji zmínil, Nejvyšší soud se v samotném závěru odůvodnění taktéž vyjádřil, a to nad rámec svých povinností, i k této problematice.

Nejvyšší soud považuje za nepochopitelné, pokud zkušený advokát s téměř třicetiletou praxí, člen prezidia Unie obhájců České republiky a veřejně známá osoba, zpochybňuje rozhodování Nejvyššího soudu v případu, o kterém není, a z podstaty věci ani nemůže být, detailně informován. Patrně z tohoto důvodu, protože v tomto trestním řízení nezastupoval žádného z obviněných, byl JUDr. Petr Toman, LL.M., v titulku reportáže Českou televizí označen jako „nezávislý právník“. Z dřívějších vyjádření JUDr. Petra Tomana, LL.M. na adresu Nejvyššího soudu, jako i z jeho postavení „funkcionáře“ v čele Unie obhájců České republiky, je však na místě o nezávislosti JUDr. Petra Tomana, LL.M., pochybovat. Nejvyšší soud v té souvislosti s lítostí konstatuje, že podobné výroky, jako ten, který zazněl v předmětné reportáži z úst pana JUDr. Petra Tomana, LL.M., narušují důvěru veřejnosti v nezávislou justici. Nejvyšší soud přitom doufá, že o nezávislou a důvěryhodnou justici jde i panu JUDr. Petru Tomanovi, LL.M. Jestliže má mít soudní řízení jistou důstojnost a ctít i základní etická pravidla, mělo by být v zájmu všech se na nich spolupodílet.


Mgr. Petr Tomíček
vedoucí oddělení styku s veřejností Nejvyššího soudu
5. září 2019


Nejvyšší soud zveřejňuje také odpověď JUDr. Petra Tomana, následně zaslanou vedoucímu oddělení styku s veřejností Nejvyššího soudu:

V Praze dne 11. 9. 2019

Vážený pane magistře,
kauzu vypáleného kostela v Gutech jsem pro Českou televizi komentoval již podruhé. V tomto
druhém případě jsem se podrobně seznámil s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu a
ocenil v něm podrobné právní úvahy o hranici mezi úmyslem nepřímým a nedbalostí vědomou
a jejich aplikací na daný případ. Tomu bylo věnováno celé mé vyjádření. Pravdou je, že se
v reportáži tato část mého vyjádření neobjevila.
Pochopitelně padla i otázka na pochybení, k němuž při vyhotovení rozhodnutí bohužel
opravdu došlo. I na to jsem řekl, že se to stává a nemá to vliv na rozhodnutí jako takové.
Z celého natáčení byla použita pouze zmíněná věta, která vyjadřuje můj názor.
Mým dlouhodobým tématem je úvaha nad přísností soudů při posuzování obžalovaných
na straně jedné a mnohdy nadhledem a tolerancí při posuzování pochybení vlastních. Ve
volných chvílích se zamýšlím nad množstvím v odvoláních či dokonce dovoláních zrušených
rozsudků (v případě trestního postihu zastupitelů měst a obcí jsem dokonce napočítal cca 40 %
v dovolání zrušených pravomocných rozsudků soudů) a odsuzujícími rozsudky v mnohdy
sporných případech (byť vím, že jde o subjektivní pohled). Často si kladu otázku, jak by byla
taková míra chybovosti (když zrušený rozsudek považuji za chybný) byla posuzována
v soukromém sektoru. Opakovaně (např. Stanovisko Unie obhájců č.
4/2017: http://www.uocr.cz/stanovisko-unie-obhajcu-cr-c-42017-k-dvojimu-metru-statnichzastupcu/)
proto sděluji svůj názor, který z toho vyvozuji, že stejnou míru pochopení vlastních
pochybení bych si představoval i při posuzování pochybení obžalovaných. To vyjadřuje i
obecně míněná věta, kterou jsem pronesl ve zmíněné reportáži.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsem nezpochybňoval a mrzí mě, že to je tak chápáno.
Vyjádřil jsem názor, že uložený trest konkrétnímu pachateli považuji za mimořádně přísný, a
to i s vědomím toho, že byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby. Důvěru v nezávislou
justici považuji za nezbytnou součást právního státu, snažím se postupu orgánů činných
v trestním řízení jednoduchým a pochopitelným způsobem vysvětlovat veřejnosti a současně
při tom vyjadřovat své odborné i lidské názory. Nedomnívám se, že bych svým, byť silně
zkráceným vyjádřením, důvěru veřejnosti v justici narušil.
S pozdravem

JUDr. Petr Toman
Člen prezídia Unie obhájců České republiky