Rozhodnutí ve věci vynětí poslanců z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

Autor: Ing. Petr Knötig | 10/31/2013

Nejvyšší soud v Brně rozhodl ve věci (3 Tcu 85/2013) návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o vynětí čtyř bývalých poslanců z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle ustanovení § 10 odst. 2 tr. řádu takto:

I. Podezřelý RNDr. Petr Nečas není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení


II. Návrh státního zástupce ohledně Bc. Petra Tluchoře, Bc. Marka Šnajdra a Ing. Ivana Fuksy se zamítá

Stručné odůvodnění rozhodnutí

V případě RNDr. Petra Nečase státní zástupce uvedl, že v období od podzimu 2012 do ledna 2013 v součinnosti s dalšími osobami slíbil Bc. Petru Tluchořovi, Bc. Marku Šnajdrovi a Ing. Ivanu Fuksovi získání pozic ve státem ovládaných subjektech pro ně samotné nebo pro jimi určené osoby, a to v souvislosti s jejich postavením poslanců a v souvislosti s nadcházejícím projednáváním vládního návrhu zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou dne 6. 9. 2012 předložen poslanecké sněmovně a téhož dne byl poslancům rozeslán jako tisk 801/10, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry; tito takový příslib přijali a následně skutečně jim RNDr. Nečas slíbené pozice zajistil a Bc. Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr, Ing. Ivan Fuksa do nich nechali ustanovit sebe nebo jimi určenou osobu, kdy konání uvedených osob probíhala mimo jednání Poslanecké sněmovny a jejích orgánů, čímž byl porušen zájem společnosti na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu“, s nímž státní zástupce spojuje podezření, že spáchal trestný čin podplácení podle § 332 odst. 1 věta prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Senát Nejvyššího soudu zjistil, že jmenovaný není a nebyl za uvedené skutky trestně stíhán, reps. státní zástupce nepožádal Poslaneckou sněmovnu na jeho vydání k trestnímu stíhání, když svůj návrh vzal zpět.
Podle zjištění Nejvyššího soudu byl RNDr. Petr Nečas poslancem Parlamentu České republiky v období od 29. 5. 2010 do 28. 8. 2013. To znamená, že skutek, z jehož spáchání je podezřelý, se časově shoduje s obdobím jeho poslaneckého mandátu.
Na jednání podezřelého RNDr. Petra Nečase jako poslance se v rozhodném období nepochybně vztahovala procesní imunita podle čl. 27 odst. 4 Ústavy, ve znění před účinností ústavního zákona č. 98/2013 Sb., podle kterého poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. V daném případě však v tomto směru nebylo učiněno žádné rozhodnutí, protože státní zástupce vzal svůj návrh na vydání RNDr. Petra Nečase k trestnímu stíhání zpět. Z toho plyne, že byl kryt procesní imunitou po celou dobu trvání svého poslaneckého mandátu, tedy do 28. 8. 2013.
V současné době není chráněný imunitou, tedy není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a lze proti němu vést trestní řízení a může být trestně stíhán.

V případě tří bývalých poslanců Bc. Petra Tluchoře, Bc. Marka Šnajdra a Ing. Ivana Fuksy, kterým státní zástupce klade za vinu, že si nechali – zkráceně - jako poslanci Poslanecké sněmovny slíbit neoprávněný prospěch, a to místa ve státních orgánech či firmách, jejichž majoritním vlastníkem je stát, aby umožnili schválení daňových a dalších zákonů, se kterými bylo spojeno hlasování o důvěře vlády. Tím měli jednak porušit slib poslance a současně se dopustit trestného činu (přečin) zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 a trestný čin (zvlášť závažný zločin) přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. Zákoníku.
V tomto případě setrval Nejvyšší soud na svém právním názoru z předchozího období. Je nepochybné, že proto, aby nemuseli hlasovat určitým způsobem, se dne 7. 11. 2012 vzdali svých mandátů, je kryto indemnitou i imunitou. Pokud jde o obsah a kvalitu „projevu“ se zřetelem k čl. 27 odst. 2 Ústavy, nelze mít žádných pochybností, neboť podle čl. 24 Ústavy „poslanec nebo senátor se může svého mandátu vzdát prohlášením učiněným osobně na schůzi komory, jejímž je členem.“
Státní zástupce uvádí, že postih výše uvedených osob je přesto možný za jednání předcházelo vzdání se poslaneckého mandátu a mělo se odehrát i mimo půdu Poslanecké sněmovny. Podle státního zástupce právě zde došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu přijímání úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství (§ 23 odst. 1 tr. zákoníku).
S tímto názorem Nejvyšší soud nemůže souhlasit, neboť je jím de facto popírán exempční princip, na kterém je založeno ustanovení čl. 27 odst. 1, odst. 2 Ústavy. Projev poslanců spočívající ve vzdání se mandátu totiž není možno posuzovat izolovaně, a to tím spíše, že měl být podmíněn určitými okolnostmi a příčinami, které podle státního zástupce zasahovaly do oblasti trestního práva (do roviny trestněprávní odpovědnosti). Vzdání se mandátu bylo výsledkem děje, který proběhl na určité časové ose a skončil dne 7. 11. 2012.
Zjednodušeně řečeno, pokud státní zástupce uvádí, že došlo k nezákonnému jednání, jehož vrcholem bylo vzdání se mandátu, pak je třeba toto jednání brát všechny jeho části jako celek a pak tedy vzdání se mandátu je chráněno imunitou. V současné době však nic nebrání tyto osoby stíhat za skutky, které by jim byly prokázány po 7. 11. 2012, kdy jim skočil mandát poslance.

Nad rámec tohoto rozhodnutí je třeba uvést, že Nejvyšší soud se nemohl zabývat skutky či důkazy, které uvádí státní zástupce, protože by tím zasahoval do probíhajícího trestního řízení a soud by tím dal vodítko, jak případně v budoucnu zahájit nové trestní řízení. Tím by Nejvyšší soud de facto vstoupil do kompetencí jiného orgánu činného v trestním řízení, což je nepřípustné.

Výklad čl. 27 odst. 1 Ústavy by v praxi neměl činit obtíže. Odlišná interpretační situace je však u čl. 27 odst. 2 věta první Ústavy, podle něhož „za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat.“ Pod pojem „projevy“ ve výše uvedeném smyslu lze podle Nejvyššího soudu zahrnout projevy vůle související s výkonem poslaneckého mandátu (obecně). Při rozhodování podle § 10 odst. 2 tr. ř. je ovšem nutno s interpretací tohoto pojmu zacházet v rozumné míře. To znamená, že „projevem“ podle čl. 27 odst. 2 Ústavy, u něhož se předpokládá trestněprávní dopad (jinak by totiž výše uvedené ustanovení postrádalo svůj exempční účel), nebude jen „urážka“ vyslovená z řečniště Poslanecké sněmovny nebo Senátu, ale je třeba vykládat jej šířeji, tj. jako jakýkoliv projev vůle v právním, resp. trestněprávním smyslu, který by byl způsobilý naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. To ovšem neznamená, že za „projevy“ podle citovaného článku Ústavy by bylo možno považovat činy svědčící o tom, že se o výkon mandátu zjevně nejedná (např. takové jednání spáchané na půdě Parlamentu, jež by směřovalo vůči důstojnosti, majetku, zdraví a životu jiného apod.) Dovozovat, že také v případech těchto aktivit jde o projev podle čl. 27 odst. 2 Ústavy, jenom na základě toho, že byl učiněn osobou poslance nebo senátora, by podle názoru Nejvyššího soudu bylo nepřípustně zjednodušenou a ad absurdum dovedenou konstrukcí, zjevně deformující logický výklad ustanovení čl. 27 odst. 2 Ústavy. Trestní postih takových osob by byl samozřejmě možný po zbavení imunity v režimu čl. 27 odst. 4 Ústavy. Pro případ, že by příslušná komora Parlamentu z nějakého důvodu odepřela souhlas, je trestní stíhání nyní vyloučeno pouze po dobu trvání mandátu. O tom, že poslance nebo senátora lze stíhat také za „korupční“ trestné činy, konečně svědčí v nedávné době vedená trestní stíhání již ukončená pravomocným odsuzujícím rozsudkem či dosud probíhající ve věcech, na která se exempční ustanovení čl. 27 odst. 1 a odst. 2 Ústavy nevztahovala.