Bezdůvodné obohacení; nájem; neplatnost smlouvy; daň z přidané hodnoty, § 451 zák. č. 40/1964 Sb., § 563 zák. č. 40/1964 Sb., § 564 zák. č. 40/1964 Sb., § 72 zák. č. 235/2004 Sb., § 105 zák. č. 235/2004 Sb., § 118a zák. č. 99/1963 Sb.

5. 5. 2020

Při vyčíslování bezdůvodného obohacení, jež vzniklo užíváním cizí věci, zjišťováním obvyklého nájemného porovnávací metodou je zásadně relevantní nájemné sjednané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje daň z přidané hodnoty, či nikoli. Pakliže však věc užíval plátce daně z přidané hodnoty za okolností umožňujících uplatnění odpočtu daně na vstupu ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je namístě vycházet z nájemného placeného za srovnatelné objekty bez navýšení o daň z přidané hodnoty; je-li tedy v tomto případě v porovnávaných nájemných smlouvách sjednáno nájemné s daní z přidané hodnoty, je zapotřebí je od této daně očistit.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2169.2018.4)

Anotace:
Soud prvního stupně svým rozhodnutím uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení. Žalobkyně se domáhala sporného plnění s tvrzením, že její právní předchůdce se žalovanými v dubnu roku 1995 uzavřel nájemní smlouvu na nebytové prostory v nemovitosti žalovaných, v souladu s níž předem zaplatil nájemné na sedm let ve výši 1 400 000 Kč. Předmětné místnosti však užíval jen do prosince roku 1999, kdy je předal žalovaným. Jelikož je uvedená smlouva absolutně neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu, vzniklo právo na vrácení poskytnuté úplaty z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb. v míře, v níž obnos přijatý žalovanými převyšuje rozsah majetkového prospěchu, jehož se naopak dostalo nájemci tím, že bez náležitého titulu užíval nemovitost žalovaných. Jelikož rozdíl sumy 1 400 000 Kč a výše obohacení, odvíjející se od znalecky určené hladiny obvyklého nájemného, převyšoval žalobní žádání, mohl soud žalobnímu požadavku v plném rozsahu vyhovět.

Odvolací soud považoval žalobkyni za aktivně věcně legitimovanou k vymáhání posuzovaného práva. Pokud jde o výši nároku žalobkyně, zadal odvolací soud doplnění znaleckého posudku. Znaleckým ústavem korigovaný výpočet pak vzal za spolehlivé východisko pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním sporných prostor. Námitky žalovaných rozporující znalecké posouzení nepokládal odvolací soud za podložené, když pracovník znaleckého ústavu mimo jiné přesvědčivě zdůvodnil, že při kalkulaci obvyklého nájemného byla ve srovnávaných nájemních smlouvách cena užívacího práva kalkulována s daní z přidané hodnoty či bez ní v závislosti na obsahu ujednání o nájemném v jednotlivých komparovaných kontraktech. Žalobkyni tedy svědčilo právo na vrácení zaplacené zálohy v rozsahu, v němž nebylo konzumováno užíváním prostor ve vlastnictví žalovaných, tj. v částce 381 370 Kč. V poslední fázi řízení však byla účastníky uplatněna nová skutečnost, že žalovaní žalobkyni zaplatili částku 392 165 Kč jako jistinu uplatněné pohledávky. Z toho vyplývá, že žalobní požadavek byl již ohledně jistiny splněn a nemůže být opětovně přiznán ani v té části, v níž byl při podání žaloby po právu. Jelikož žalobkyně nevzala návrh v příslušném rozsahu zpět, musel soud prvoinstanční rozhodnutí změnit a v dotčené části žalobu zamítnout. Žalobkyni bylo možné přiznat pouze dosud neuhrazený úrok z prodlení ve výši 10 % z důvodně požadovaného obnosu. Ohledně námitky započtení uplatněné žalovanými odvolací soud uvedl, že započítávají-li žalovaní nárok na ušlý zisk představovaný nájemným, které nezískali, jelikož nájemce ukončil užívání sporných prostor v závěru roku 1999 a žalovaní následně nebyli schopni do 31. 3. 2002 nemovitost pronajmout za nájemné dosahující alespoň srovnatelné částky, ze žádného platného ujednání mezi účastníky nevyplývalo, že by nájemce měl povinnost užívat nemovitosti žalovaných, tudíž se nemohl dopustit protiprávního jednání ukončením užívání prostor v prosinci 1999, a proto ani žalovaným neodpovídá za tvrzenou škodu. Uplatňují-li pak žalovaní k započtení právo na náhradu za užívání sporných prostor nad rámec původní (neplatné) nájemní smlouvy, podotkl odvolací soud, že faktický rozsah využití nemovitosti právním předchůdcem žalobkyně byl již zohledněn při výpočtu částky, o níž byla ponížena restituční povinnost žalovaných; ani tato pohledávka tudíž není započítávána po právu. Nedůvodnost námitky započtení byla přitom dostatečně zřejmá již na základě důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, aniž by bylo zapotřebí doplňovat dokazování v řízení odvolacím.
Nejvyšší soud se tak musel vypořádat s dovolateli, mimo další, vymezenou otázkou zohlednění daně z přidané hodnoty při oceňování prospěchu získaného užíváním cizí věci bez řádného právního důvodu porovnávací metodou.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 3. 2020, uveřejněno ve sbírce pod č. 47/2020) .