Insolvenční řízení; doručování, neúčinnost doručení, zák. č. 99/1963 Sb., § 71 zák. č. 182/2006 Sb., § 75 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb.

15. 5. 2020

V poměrech upravených pravidly doručování podle insolvenčního zákona lze podle ustanovení § 50d o. s. ř. vyslovit pouze neúčinnost zvláštního způsobu doručení písemnosti ve smyslu § 75 odst. 1 insolvenčního zákona. Rozhodnout podle § 50d o. s. ř. o neúčinnosti doručení soudní písemnosti v insolvenčním řízení vyhláškou (ve smyslu § 71 insolvenčního zákona) je pojmově vyloučeno; předmětné ustanovení není na tento způsob doručení aplikovatelné ani přiměřeně.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 154/2017, ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.154.2017.1)

Anotace:
Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že sporná kupní smlouva byla uzavřena za platnosti zákona č. 89/2012 Sb., a to insolvenčním správcem dlužnice v rámci zpeněžování majetkové podstaty dlužnice mimo dražbu ve smyslu § 289 insolvenčního zákona. Žádný z argumentů přednesených dlužnicí nemůže být důvodem pro závěr, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s insolvenčním zákonem. Absolutně neplatná pro rozpor s insolvenčním zákonem by byla, pokud by se prokázalo, že insolvenční správce nemovitosti zpeněžil v době, kdy rozhodnutí o úpadku dlužnice a o prohlášení konkursu na její majetek pozbylo účinnosti ve smyslu § 89 insolvenčního zákona, což se nestalo.

O podání žalobkyně označeném jako „žaloba pro zmatečnost“ rozhodl insolvenční soud jako o návrhu dlužnice na rozhodnutí o neúčinnosti doručení tohoto usnesení dlužnici podle § 50d o. s. ř., a to tak, že doručení tohoto usnesení je neúčinné. K tomu odvolací soud poukázal co do doručení předmětného usnesení na ustanovení § 59d odst. 3 o. s. ř. Na toto usnesení insolvenčního soudu reagovala žalobkyně tím, že se domáhala nového (věcného) rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, namítajíc, že usnesením o neúčinnosti doručení soud nevyčerpal celý předmět řízení, vymezený jejím podáním. Tento její návrh insolvenční soud zamítl s tím, že rozhodl o návrhu v celém rozsahu. Odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.

Ačkoli rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužnice bylo řádně doručeno postupem podle § 50d odst. 3 o. s. ř., insolvenční soud stejné usnesení doručil dlužnici znovu (do datové schránky) dne 25. září 2014. O následném odvolání dlužnice (z 21. ledna 2016) rozhodl odvolací soud tak, že je odmítl jako opožděné.

Podle odvolacího soudu tak lze konstatovat, že v době uzavření kupní smlouvy k tomu byl insolvenční správce aktivně legitimován, rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužnice nepozbylo účinnosti a bylo pravomocné (s opožděným odvoláním nejsou spojeny žádné účinky).
Insolvenční zákon umožňuje, aby se přezkumné jednání konalo před právní mocí rozhodnutí o úpadku, přičemž podle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku a tudíž nejsou vázány na právní moc takového rozhodnutí. Platí tedy, že konalo-li se přezkumné jednání za účinnosti rozhodnutí o úpadku, ale předtím, než tohoto rozhodnutí nabylo právní moci, pak pohledávky zajištěných věřitelů byly řádně přezkoumány a zjištěny. Zajištění věřitelé písemně souhlasili se zpeněžením nemovitostí prodejem mimo dražbu za nejvyšší nabídku a za těchto podmínek byly nemovitosti prodány; při uzavření kupní smlouvy tak byly splněny všechny zákonné podmínky pro její platnost stanovené v § 289 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ve spojení s § 293 insolvenčního zákona. Nepodstatná je i odvolací námitka, že kupní smlouva byla uzavřena před právní mocí usnesení o prohlášení konkursu. Z výše popsaných důvodů totiž rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužnice nabylo právní moci nejpozději 25. září 2014.

Nejvyšší soud se musel na základě dlužnicí podaného dovolání vypořádat s otázkami, zda může odvolací soud hodnotit námitku nedostatku právní moci usnesení o prohlášení konkursu pouze na základě rozhodnutí o odmítnutí odvolání pro opožděnost (napadeného žalobou pro zmatečnost), nebo je povinen tuto otázku vyřešit sám s ohledem na skutečnosti uváděné odvolatelem nebo vyplývající ze spisu, zda může být se všemi důsledky vedeno insolvenční řízení, jestliže věřitelský insolvenční návrh nebyl do dnešního dne doručen dlužníku a o úpadku dlužníka a způsobu jeho řešení bylo rozhodnuto, aniž dlužníku byla dána možnost se k tomu jakkoliv vyjádřit, zda jsou tato zásadní pochybení insolvenčního soudu takovou vadou řízení, že následné úkony jsou nezákonné a je třeba nejprve zhojit tyto vady a znovu rozhodnout o úpadku dlužníka, zda lze zpeněžit majetkovou podstatu dle pokynu zajištěných věřitelů (§ 293 insolvenčního zákona), jestliže se přezkumné jednání konalo bez účasti dlužnice a ta se tedy nemohla k těmto pohledávkám jakkoliv vyjádřit a zda lze po rozhodnutí o úpadku platně konat schůzi věřitelů, nedošlo-li k řádnému přezkoumání pohledávek věřitelů a nelze-li tedy rozhodnout o hlasovacích právech věřitelů dle § 51 insolvenčního zákona.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 3. 2020, publikováno ve sbírce pod č. 52/2020) .