Insolvenční řízení; pojistné na sociální zabezpečení; příspěvek na státní politiku zaměstnanosti; právní jednání; nakládání s majetkovou podstatou; omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou, § 1 zák. č. 182/2006 Sb., § 5 zák. č. 182/2006 Sb., § 109 odst. 4 zák. č 182/2006 Sb., § 111 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 168 zák. č. 182/2006 Sb., § 169 zák. č. 182/2006 Sb., § 229 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 229 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 235 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 240 zák. č. 182/2006 Sb., § 241 zák. č. 182/2006 Sb., § 242 zák. č. 182/2006 Sb., § 419 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., § 419 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb. zák. č. 589/1992 Sb., § 1 odst. 1 zák. č. 61/1988 Sb., § 6 odst. 1 zák. č. 61/1988 Sb., § 241 předpisu č. 40/2009 Sb.

10. 7. 2020

Omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou dle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, spočívající v tom, že peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, dopadá i na pohledávky z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Platba pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti není právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.156.2017.1)

Anotace
Na majetek dlužníka bylo na základě insolvenčního návrhu věřitele zahájeno insolvenční řízení. Z účtu dlužníka byla na účet žalovaného převedena částka 711 022 Kč, přičemž šlo o platbu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance dlužníka. Dlužník na základě vlastního insolvenčního návrhu přistoupil do insolvenčního řízení. Dne 30. července 2014 byla z účtu dlužníka na účet žalovaného převedena částka 50 000 Kč, přičemž šlo o platbu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance dlužníka. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a 24. listopadu 2014 na jeho majetek prohlásil konkurs.

Odvolací soud uzavřel, že uvedené platby byly neúčinnými „právními úkony“ dlužníka, neboť se na ně nevztahovala žádná z výjimek dle § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Dovodil, že pohledávka z titulu pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti není pohledávkou stanovenou zvláštními právními předpisy. S odkazem na rozhodovací praxi odvolacího soudu zdůraznil, že § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona stanoví výjimky z pravidla, že po zahájení insolvenčního řízení je dlužníku zásadně zapovězeno plnit peněžité závazky vzniklé před jeho zahájením, a proto je třeba výjimky uvedené v § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona vykládat restriktivně. Právní předpisy ukládají soukromoprávním subjektům řadu finančních (či jiných) povinností a jistě nebylo úmyslem zákonodárce preferovat bez dalšího všechny závazky dlužníků vůči „státu“ před závazky vůči ostatním věřitelům, neboť to by se projevilo výslovně buď v citovaném ustanovení, nebo v zařazení takových závazků dlužníka mezi přednostní pohledávky.“ Ostatně to, že plnění na sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti není považováno za plnění dle zvláštního právního předpisu, plyne dle odvolacího soudu i z toho, že § 168 insolvenčního zákona obsahuje výslovnou úpravu podmínek, za nichž mohou být tyto pohledávky v insolvenčním řízení hrazeny, přičemž při opačném výkladu by tato úprava byla nadbytečná. Odvolací soud označil za nesprávný závěr insolvenčního soudu, že platby na sociální pojištění jsou úkony nutnými při provozu dlužníkova podniku v rámci obvyklého hospodaření, jakož i úvahu ohledně nebezpečí trestního stíhání. Podle odvolacího soudu nepředstavuje neodvedení plateb na sociální zabezpečení či zdravotní pojištění žádnou faktickou překážku dalšího provozu podniku. Předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 písm. a/, odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2012) je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody, aniž by je dále odvedl. To ale nebyl tento případ, neboť pracovněprávní nároky zaměstnanců dlužníka za květen a červen 2014 nebyly do doby rozhodnutí odvolacího soudu uspokojeny. Uvedené pohledávky žalovaného nepatřily mezi pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 insolvenčního zákona, neboť vznikly před rozhodnutím o úpadku. Dlužník mohl po zahájení insolvenčního řízení platit pouze pohledávky dle § 168 odst. 1 a § 169 odst. 1 insolvenčního zákona, a to navíc za předpokladu, že to stav majetkové podstaty umožňoval. Závěrem odvolací soud konstatoval, že pro vyslovení neúčinnosti „právního úkonu“ dlužníka dle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona postačuje, že se dlužník dopustí jednání v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, na které nelze vztáhnout žádnou z výjimek dle § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Proto bylo nadbytečné poměřovat napadené úkony kritérii dle § 235 až § 243 insolvenčního zákona. Pro úplnost uvedl, že obdržené plnění ve výši 761 022 Kč bylo plněním vyšším, než jaké by žalovanému náleželo v konkursu, neboť z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že nelze předpokládat ani plnou úhradu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených.

Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání musel vypořádat s otázkou aplikace § 111 insolvenčního zákona na platby pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. 6. 2020, uveřejněno ve sbírce pod č. 61/2020) .