Insolvenční řízení; zkrácení věřitele; účinnost právního jednání, § 241 zák. č. 182/2006 Sb., § 41 zák. č. 40/1964 Sb.

11. 6. 2018

Pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů (tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu) [srov. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona].



(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.13.2015.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel vypořádat s dovolatelem vymezenými otázkami, zda je neúčinnost právního úkonu dle ustanovení § 242 insolvenčního zákona podmíněna tím, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo který vedl k dlužníkovu úpadku, zda je z povahy věci vyloučena částečná neúčinnost právního úkonu a zda u právních úkonů s odkládací podmínkou začínají běžet lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona od učinění úkonu nebo až od okamžiku, kdy došlo ke splnění podmínky, kdy poslední z nich nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi doposud ve všech souvislostech zcela vyřešena. Při jejím zodpovězení vycházel z již dříve vyjádřeného názoru, že nestačí, aby dlužník pouze projevil vůli směřující ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů, ale že takové jednání též musí vyvolat právní následky.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 17. 1. 2018, publikováno ve sbírce pod č. 139/2018)