Nájem bytu; vyklizení bytu; náhrada za užívání bytu, § 2270 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., § 2271 zák. č. 89/2012 Sb., § 2295 zák. č. 89/2012 Sb., § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., § 2235 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., § 2239 zák. č. 89/2012 Sb., § 243d odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., § 243d odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., § 2292 zák. č. 89/2012 Sb.

2. 4. 2020

Při prodlení s placením nájemného je nájemce bytu povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.; smluvní úrok z prodlení nelze sjednat nad tuto výši.

Pronajímatel má právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. do doby, kdy mu je byt skutečně odevzdán (§ 2292 o. z.), bez ohledu na to, zda ho nájemce užívá.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2059.2018.1)

Anotace:
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní jako nájemci uzavřeli s žalobkyní (pronajímatelkou) smlouvu o nájmu bytu. Nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2015 s tím, že prodloužit ho lze jen formou písemného dodatku. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 10 500 Kč měsíčně a strany si pro případ prodlení s úhradou nájemného sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,25% denně. Od září 2014 do února 2015 žalovaní byt neužívali, neboť nebyl pro jeho „vytopení“ způsobilý k užívání. Žalobkyně jim po tuto dobu zajistila dočasné náhradní ubytování v jiném bytě, 2. žalovaný se zpět nastěhoval v únoru 2015, žalovaná 1. se již do bytu nevrátila, neboť s 2. žalovaným ukončila společné soužití. Žalovená 1. žalobkyni však již tuto skutečnost neoznámila s tím, že předpokládala, že 2. žalovaný, bude-li chtít v bytě zůstat, uzavře novou nájemní smlouvu sám, bez její účasti. Nová nájemní smlouva uzavřena nebyla, dne 24. 3. 2016 žalobkyně vyzvala žalované k vyklizení a předání bytu a uhrazení dluhu, 2. žalovaný byt užíval do 21. 4. 2016, kdy byl vyklizen soudním exekutorem. Žalovaní nezaplatili žalobkyni za užívání bytu za 10 měsíců. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným vznikl společný nájem bytu podle § 2270 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen „o. z.“), na dobu určitou. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že práva a povinnosti ze společného nájmu svědčila oběma žalovaným společně a nerozdílně (§ 1872 odst. 1 o. z.), tudíž i 1. žalovaná byla povinna po skončení nájmu byt vyklidit a předat pronajímateli (§ 1040 a násl. o. z.), což neučinila. Z její výpovědi navíc vyplynulo, že do bytu i nadále docházela, neboť v něm měla uloženy své věci. Žalobkyni nelze odepřít její nárok plynoucí z § 2295 o. z. vůči 1. žalované, která s ní skončení nájmu a předání bytu nijak neřešila a jen spoléhala, že tak učiní 2. žalovaný. Rozsudek soudu prvního stupně v napadené části proto změnil a uložil 1. žalované, aby (společně a nerozdílně s 2. žalovaným, kterému již tato povinnost byla uložena soudem prvního stupně) zaplatila žalobkyni v souladu s § 2295 o. z. náhradu za užívání bytu ve výši ujednaného nájemného, tj. 10 500 Kč měsíčně spolu s úrokem z prodlení sjednaným v nájemní smlouvě (§ 1970 o. z.).

Nejvyšší soud se tak na základě podaného dovolání musel ve svém rozhodnutí vypořádat s otázkou, zda má pronajímatel nárok na náhradu ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. proti nájemci, který po skončení nájmu již byt neužívá, avšak nepředal mu ho.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12. 2. 2020, uveřejněno ve sbírce pod č. 33/2020) .