Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu; promlčení, § 8 zák. č. 82/1998 Sb.

24. 4. 2020

Podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno.

Byl-li proti rozhodnutí podán opravný prostředek odkládající právní moc i vykonatelnost rozhodnutí, posuzuje se nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí o tomto opravném prostředku.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, ECLI:CZ:NS:2019:31.CDO.1954.2019.1)

Anotace
Odvolací soud vycházel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně. Dne 12. 5. 2005 bylo zahájeno řízení o obnovení žalobcovy prověrky pro stupeň „Tajné“. NBÚ vydal dne 5. 9. 2006 rozhodnutí, kterým se osvědčení nevydává. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad. Dříve než bylo o rozkladu rozhodnuto, vydalo Ředitelství personální podpory rozhodnutí, kterým byl žalobce dnem 30. 12. 2006 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby a dnem následujícím zařazen do zálohy. Rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, byl žalobcem podaný rozklad zamítnut, čímž nabylo rozhodnutí NBÚ, právní moci, proti kterému podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který potvrzující rozhodnutí ředitele NBÚ pro nezákonnost zrušil a věc vrátil řediteli NBÚ k dalšímu řízení. Ředitel NBÚ následně zrušil prvostupňové rozhodnutí pro nezákonnost a věc vrátil NBÚ k dalšímu projednání. V rámci dalšího projednávání bylo řízení o žádosti o vydání osvědčení rozhodnutím NBÚ zastaveno, neboť žalobce ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatky žádosti (nedoplnil potvrzení odpovědné osoby, byť s ohledem na ukončení jeho služebního poměru v resortu obrany pominula nutnost přístupu žalobce k utajovaným informacím bez dalšího). Žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení podal rozklad, ten však byl rozhodnutím ředitele NBÚ zamítnut, v důsledku čehož bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a nabylo právní moci. Žalobce se obrátil s žádostí o odškodnění na Ministerstvo vnitra, které však postoupilo jeho žádost věcně příslušnému NBÚ. NBÚ odmítl žádosti žalobce vyhovět s tím, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu považuje za promlčený.

Odvolací soud vyšel se shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak promlčení nároku z nesprávného úředního postupu a z nezákonného rozhodnutí na rozdíl od soudu prvního stupně posuzoval odděleně. Odvolací soud zdůraznil, že ředitel NBÚ zrušil rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006, pro nezákonnost a věc vrátil NBÚ k dalšímu projednání svým rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011. Ačkoliv v řízení nebyla prokázána právní moc tohoto rozhodnutí, muselo být podle odvolacího soudu pravomocné nejpozději dne 16. 1. 2012, kdy bylo vydáno navazující rozhodnutí NBÚ o zastavení řízení ve smyslu § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb. Odvolací soud zhodnotil, že promlčecí doba počala běžet nejpozději 17. 1. 2012 a podle § 32 odst. 3 OdpŠk uplynula nejpozději dne 17. 7. 2012. V této době již žalobce dávno pociťoval nastalý stav jako újmu, když sám tvrdil, že v důsledku nezákonného rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 byl dne 14. 11. 2006 propuštěn ze služebního poměru a již od té doby pociťoval úkorně zpřetrhání profesní kariéry, kolegiálních i osobních vazeb a ztrátu životní jistoty povolání vojáka. Žalobci tedy vznikla újma po 14. 11. 2006, nicméně mu začala subjektivní promlčecí doba běžet až (nejpozději) 17. 1. 2012 a skončila 17. 7. 2012. Pokud tedy byla žaloba podána až 11. 1. 2013, byla podle odvolacího soudu podána opožděně. Promlčecí doba se přitom neprodlužovala ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk, neboť žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované až 25. 10. 2012, tedy rovněž po skončení promlčecí doby. Odvolací soud tak nepřisvědčil argumentaci žalobce vystavěné na judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž promlčecí doba může začít běžet až od skončení celého řízení, a tuto žalobcem odkazovanou judikaturu měl za překonanou.

Senát soudního oddělení 30, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu předložena k projednání a rozhodnutí, vyšel z toho, že otázka výkladu § 8 odst. 1 OdpŠk tedy pojem nezákonného rozhodnutí v situaci, kdy mělo být takové rozhodnutí vydáno v řízení, které po jeho zrušení stále pokračuje, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně ve vztahu k řešení, k němuž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 593/2003, podle kterého za nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Procesní senát proto v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., rozhodl o předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu § 8 odst. 1 OdpŠk ve vztahu k pojmu nezákonné rozhodnutí v situaci, kdy mělo být takové rozhodnutí vydáno v řízení, které po jeho zrušení stále pokračuje, neboť jde o otázku řešenou v judikatuře Nejvyššího soudu rozdílně.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12. 2. 2020, uveřejněno ve sbírce pod č. 35/2020) .