Odpovědnost za škodu; újma způsobená zvířetem, § 2971 zák. č. 89/2012 Sb., § 2933 zák. č. 89/2012 Sb., § 2956 zák. č. 89/2012 Sb., § 2952 zák. č. 89/2012 Sb., § 2969 zák. č. 89/2012 Sb., § 238 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., § 237 zák. č. 99/1963 Sb., § 2894 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.

13. 12. 2019

Přestože vlastník je povinen hradit újmu způsobenou jeho zvířetem bez ohledu na protiprávnost a zavinění, musí žalobce požadující náhradu nemajetkové újmy spočívající v jinak neodčinitelném osobním neštěstí (§ 2971 o. z.) tvrdit a prokázat, že újma byla způsobena protiprávním činem, například tím, že žalovaný vlastník při zacházení se psem porušil z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za osobní neštěstí, které je podmínkou pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu podle § 2971 o. z., nelze považovat situaci, kdy chovatel psa poškozeného na zdraví jiným psem ztratil možnost zúčastňovat se s ním závodů a výstav, avšak svého psího společníka neztratil, nadále s ním žije, chodí na procházky i na cvičiště, i když již jen pro zábavu a nikoli z důvodu výcviku na závody, byť je pes jeho jediným společníkem.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018, ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.972.2018.3)

Anotace
Pes žalované utekl nezajištěnou vstupní brankou ze zahrady žalované a (mimo jiné) pokousal psa žalobce. Požadoval-li žalobce náhradu nemajetkové újmy, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že pes žalobce měl v průkazu původu zapsánu účast na výstavách v letech 2006 až 2012, přičemž v roce 2013 se žádné výstavy nezúčastnil. V roce 2014, po zmíněném incidentu, pak obdržel titul vítěze třídy. Soud uzavřel, že žalovaná neporušila své povinnosti při chovu psa z hrubé nedbalosti ve smyslu § 2971 o. z., nejednalo se ani o opakovaná porušování povinností ze strany žalované, či o její lehkomyslný přístup. Ve vztahu k náhradě vzniklé újmy nedošlo ani k naplnění podmínky, že by žalobce újmu důvodně pociťoval jako osobní neštěstí, které nelze odčinit jinak. Soud prvního stupně dovodil, že nemožnost chovatele účastnit se se psem výstav a soutěží nemůže být chápána jako pocit osobního neštěstí, a to ani u člověka, jehož jediným společníkem je právě pes. Žalobce svého psího společníka neztratil, nadále s ním žil, chodil na procházky a na cvičiště.

Odvolací soud k nemajetkové újmě shodně se soudem prvního stupně uvedl, že v jednání žalované absentuje zákonný předpoklad porušení povinnosti z hrubé nedbalosti a nebyla prokázána existence zvláštních okolností, za nichž došlo ke způsobení újmy podle § 2971 o. z.

Nejvyšší soud se tak ve svém rozhodnutí musel na základě podaného dovolání zabývat řešením otázky předpokladů nároku na náhradu nemajetkové újmy majitele psa poraněného psem jiné osoby podle § 2971 o. z.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 11. 2019, publikováno ve sbírce pod č. 18/2020) .