Odpůrčí žaloba; soudní smír; insolvenční řízení; rozsudek pro uznání, § 99 zák. č. 99/1963, § 114b zák. č. 99/1963 Sb., § 153a zák. č. 99/1963 Sb., § 159 zák. č. 182/2006 Sb.

7. 5. 2020

Povaha řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona nevylučuje skončení řízení soudním smírem.

Požaduje-li žalobce, aby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, ačkoliv pro takové rozhodnutí nejsou splněny zákonem stanovené předpoklady, soud prvního stupně takový návrh zamítne usnesením, proti němuž je odvolání přípustné. Dospěje-li odvolací soud na základě takového odvolání k závěru, že požadavek žalobce na vydání rozsudku pro uznání byl opodstatněný, může změnit usnesení soudu prvního stupně a sám rozhodnout rozsudkem pro uznání.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.108.2017.3)

Anotace
Odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se určuje, že vůči věřitelům dlužníka je neúčinná dohoda dlužníka s žalovaným o úhradě závazku inkorporovaná do kupní smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávek a převodu závazků. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, že žaloba byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku 18. září 2014 v 13.53 hodin a kvalifikovaná výzva k vyjádření dle § 114b odst. 1 o. s. ř. dne 5. ledna 2015. Oba dokumenty pak byly doručeny žalovanému do vlastních rukou dne 6. ledna 2015. Posledním dnem třicetidenní lhůty k vyjádření byl 5. únor 2015. Jelikož v žádosti o prodloužení lhůty neuvedl žalovaný žádný vážný důvod, jenž by mu bránil se ve věci vyjádřit, a insolvenční soud nerozhodl o prodloužení lhůty do jejího uplynutí, nastala 6. února 2015 fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Povaha projednávané věci nebrání vydání rozsudku pro uznání, jelikož spor o neúčinnost právního úkonu je sporem, ve kterém lze uzavřít smír, jak předpokládá § 162 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalobou uplatněný nárok je zcela určitý a poskytuje tak dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání. K možnosti odvolacího soudu změnit usnesení, jímž insolvenční soud nevyhověl návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání, tak, že sám rozhodne o vydání rozsudku pro uznání, pak odvolací soud poukázal na závěry komentářové literatury.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním, v němž dovolatel vymezil čtyři otázky, se kterými se Nejvyšší soud musel následně vypořádat, a to, zda lze rozhodnout o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání zvláštním usnesením? Je-li tomu tak, je proti takovému usnesení přípustné odvolání, zda lze rozhodnout rozsudkem pro uznání o určení neúčinnosti právního úkonu, zda byl odvolací soud oprávněn rozhodnout o prodloužení lhůty v odvolacím řízení (vzhledem k tomu, že tento výrok byl v právní moci a šlo o rozhodnutí procesní povahy upravující vedení řízení) a zda jsou naplněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání, je-li vadná výzva k vyjádření k žalobě a je-li nedostatečně formulován žalobní petit.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 3. 2020, uveřejněno ve sbírce pod č. 31/2020) .