Omezení svéprávnosti; opatrovník, § 55 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., § 55 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.

16. 1. 2019

Člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), nelze navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat opatrovníka.



(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.836.2017.1)

Anotace
Posuzovaná neumí mluvit, není schopna reagovat na dotazy soudu, neumí číst, psát, jezdí na vozítku a pouze se usmívá. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že v daném případě, kdy není možné ani očekávat, že by se stav posuzované zlepšil, není na místě, aby došlo ke zrušení omezení svéprávnosti posuzované.

Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání musel ve svém rozhodnutí vypořádat s otázkou, zda v případě, že posuzovaný pro svůj zdravotní (duševní) stav není schopen vůbec projevit svoji vůli, jsou splněny podmínky k omezení jeho svéprávnosti v maximálním možném rozsahu (tj. vyjma jeho práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života), anebo zda postačí – bez omezení jeho svéprávnosti – přistoupit k uložení mírnějšího a méně omezujícího opatření (např. formou jmenování opatrovníka).

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 6. 2018, publikováno ve sbírce pod č. 14/2019)