Osvobození od hrazení zbytku nesplacených závazků; insolvenční řízení; známý věřitel; pochybení soudu, § 414 zák. č. 182/2006 Sb., § 430 zák. č. 182/2006 Sb., § 413 zák. č. 182/2006 Sb.

14. 3. 2018

Vyjde-li po pravomocném skončení insolvenčního řízení (poté, co soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem) najevo, že v důsledku pochybení insolvenčního soudu nebylo s dlužníkovým věřitelem jednáno jako se „známým věřitelem“ dlužníka dle § 430 insolvenčního zákona, nejde o okolnost, jež by insolvenčnímu soudu bránila ve vydání usnesení, jímž dlužníka, který splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, osvobodí od placení zbytku dluhů (včetně dluhu, jenž odpovídá neuspokojené pohledávce takového „známého věřitele“).



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sen. zn. 29 NSCR 50/2015, ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.50.2015.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se ve svém usnesení zabýval otázkou, zda okolnost, že s dovolatelem nebylo zacházeno v průběhu insolvenčního řízení jako se „známým věřitelem“ dlužníka dle § 430 IZ, může mít vliv na zkoumání předpokladů pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů dlužníku dle § 414 IZ, či nikoli, jinak řečeno, zda zmíněná okolnost, tedy procesní pochybení insolvenčního soudu může jít k dlužníkově tíži a ve výsledku k neosvobození od hrazení zbytku dluhů.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 12. 2017, publikováno ve sbírce pod č. 125/2018)