Předmět úschovy; soudní úschova; pohledávka; peněžité pohledávky; vydání složené částky; poddlužnická žaloba; úpadce; majetkové právo, § 314 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., § 315 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., § 320 odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb., § 312 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.

17. 10. 2017

Povinnost České republiky (soudu), jakožto schovatele, vydat složené prostředky ze soudní úschovy konkrétní osobě vznikne až pravomocným rozhodnutím soudu o vydání předmětu úschovy konkrétní osobě, vydaným v řízení podle § 185a a násl. Zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Před vydáním takového rozhodnutí zde neexistuje vůči státu žádná pohledávka či jiné majetkové právo příjemce, které by bylo možné exekučně postihnout. Česká republika proto není v postavení dlužníka příjemce, resp. poddlužníka věřitele příjemce v řízení o poddlužnické žalobě podle ustanovení § 315 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 320 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.



(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2533/2016, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2533.2016.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval výkladem § 185a a násl. o. s. ř. V projednávané věci bylo třeba vypořádat se s otázkou postavení České republiky (soudu) ve vztahu k obligačnímu věřiteli, byla-li pohledávka věřitele splněna složením předmětu plnění do soudní úschovy.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 14. 6. 2017, publikováno ve sbírce pod č. 23/2018)