Přerušení řízení; členský stát; příslušnost; postoupení věci, § 109 zák. č. 99/1963 Sb.

7. 2. 2018

Soud, který je ve věci samé mezinárodně příslušný podle pravidel stanovených v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (tzv. nařízení Brusel II bis) a který zvažuje postoupení věci soudu jiného státu Evropské unie, není povinen řízení přerušit, přijme-li jiné opatření v souladu s čl. 15 odst. 6 nařízení.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5311/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5311.2015.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval výkladem čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003. Pro rozhodnutí dovolacího soudu bylo významným vyřešení otázky, zda, když soud členského státu příslušný ve věci, pokud se domnívá, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je vzhledem ke svému umístění vhodnější k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte, požádá soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost, by měl své řízení do vyřešení otázky převzetí příslušnosti řízení přerušit, či nikoli.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 11. 2017, publikováno ve sbírce pod č. 82/2018)