Věznice; soudní jednání; hygiena; ochrana lidských práv a svobod; odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, § 3 předpisu č. 209/1992 Sb., § 13 předpisu č. 209/1992 Sb., § 13 zák. č. 82/1998 Sb.

15. 5. 2019


1) K porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení, zakotveného v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podmínkami ve věznici při výkonu trestu odnětí svobody, které je třeba zkoumat v jejich souhrnu, dochází jen tehdy, jestliže utrpení nebo ponížení poškozeného přesáhne nezbytnou míru utrpení a ponížení spojenou s legitimním výkonem trestu.

2) Nemožnost vězně osprchovat se teplou vodou před soudním jednáním, ke kterému se má dostavit, uvedené intenzity nedosahuje v situaci, kdy měl vězeň přístup k tekoucí studené vodě ve své cele a jiné okolnosti, jež by nasvědčovaly porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebyly shledány.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3784/2016, ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3784.2016.1)

Anotace
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 200 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení zákazu ponižujícího zacházení zaručeného žalobci čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně v porušení zákonné povinnosti nepřipustit vznik bezdůvodné újmy podle § 6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., když žalobci nebylo ve výkonu trestu umožněno dodržet základní hygienické zásady omezením možnosti osprchovat se v teplé vodě před tím, než byl předveden před soud k ústním jednáním v období od srpna do prosince 2010; a rovněž v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení čl. 13 Úmluvy, jež garantuje právo na účinné opravné prostředky, kdy k porušení tohoto článku došlo neschopností Hygienické stanice hlavního města Prahy účinně vyšetřit výše zmíněné akty porušování čl. 3 Úmluvy ve Vazební věznici Praha – Pankrác.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že respektuje výklad čl. 3 Úmluvy provedený judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), tedy zejména to, že špatné zacházení musí dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti, aby se na ně zmíněný článek vztahoval. Posouzení minimální závažnosti je z povahy věci relativní, závisí na všech okolnostech případu, jako je délka trvání tohoto zacházení, jeho fyzické či psychické následky a v některých případech i pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. Posuzované zacházení, byť žalobci přinášelo pocit diskomfortu, však zmíněného minimálního stupně závažnosti nedosáhlo. Není možné přehlédnout, že žalobce nebyl při pravidelné hygieně odkázán jen na sprchování jedenkrát týdně, ale že měl, jak sám v rámci skutkových tvrzení uvedl, neomezený přístup k tekoucí studené vodě v umyvadle ve své cele. Nelze tak říct, že by byl nucen snášet svůj nevyhovující hygienický stav při účasti na soudních jednáních. Nepředstavuje-li posuzované zacházení porušení čl. 3 Úmluvy, není tu ani porušení práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, jenž měl spočívat v neschopnosti účinně vyšetřit předmětné zacházení jako porušení čl. 3 Úmluvy. Vzhledem k neexistenci protiprávního postupu, odpovědnost státu, ať založená zákonem č. 82/1998 Sb. nebo komunitárním právem, dána není.

Nejvyšší soud se tak ve svém rozhodnutí musel vypořádat s otázkou, zda došlo k porušení práva žalobce zaručeného mu čl. 3 Úmluvy tím, že se žalobce v rozhodné době nemohl vykoupat či vysprchovat teplou vodou před soudními jednáními, neboť při jeho pobytu ve věznici bylo umožněno koupání v teplé vodě jednou týdně, avšak to vše za současného a neomezeného přístupu k tekoucí studené vodě v umyvadle v cele žalobce.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. 4. 2019, publikováno ve sbírce pod č. 98/2019)