Cizí majetek, Podvod, Pokus, § 209, § 21 odst. 1 tr. zákoníku

23. 6. 2016

Znak dokonaného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku „způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku.



Není však vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů, bylo posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 tr. zákoníku. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl bez takového podvodného jednání.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1406/2013)

Anotace:
Předmětem právního posouzení byla v posuzované věci zejména povaha společného jmění manželů a pojem „cizí majetek“, který je znakem trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Pokud jde o uvedený znak, Nejvyšší soud s odkazem na dosavadní judikaturu konstatoval, že u společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celé věci, takže ve vztahu k jednomu z nich se nemůže jednat o cizí věc. Tento výklad pojmu „cizí věc“ převládl i v odborné literatuře (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, § 140 až 421, Komentář, 2. Vydání, Praha: C. H Beck, 2012, 1980 s.). Naproti tomu Nejvyšší soudu vedl, že zmíněný výklad nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 tr. zákoníku, pokud podvodné jednání bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů. V posuzované věci totiž pachatel v úmyslu získat pro sebe větší podíl ze společného majetku zamlčel poškozené osobě podstatné skutečnosti spočívající v tom, že vytvořil fiktivní a ničím nepodložený závazek a snížil tak hodnotu majetku ve společném jmění manželů, který měl být vypořádán. K otázce bezprostřednosti takového jednání Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1965-I. Sb. rozh. tr., podle kterého vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jde proto o pokus trestného činu, jestliže k jeho dokonání nedošlo.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 26. 6. 2014; publikováno ve sbírce 4/2016 pod č. 19)