Důkaz, Zákaz reformace in peius, Trestní příkaz, § 89 odst. 2 tr. ř., § 314g odst. 2 tr. ř.

27. 9. 2017

Důkaz, § 89 odst. 2 tr. ř.



I. Nález daktyloskopické stopy náležející obviněnému představuje nepřímý důkaz. Z tohoto důvodu pro něj platí, že není-li přímého důkazu, musí být doplněn dalšími nepřímými důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.

Zákaz reformace in peius, Trestní příkaz, § 314g odst. 2 tr. ř.

II. Podle § 314g odst. 2 tr. ř. platí, že byl-li proti trestnímu příkazu řádně a včas podán odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení, přičemž při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu.

Zásada zákazu reformationis in peius se sice zde obecně neuplatní, ovšem ani uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Uložení přísnějšího trestu musí mít podklad ve zjištěném skutkovém stavu a musí být soudem dostatečně odůvodněno (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1207/2016, ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1207.2016.1)

Anotace:
Rozsudkem prvoinstančního soudu byl obviněný uznán vinným přečiny porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tak, že společně s dalšími dvěma osobami (původně bylo ve věci konáno společné řízení proti všem třem obviněným a pouze dovolatel podal odpor proti trestnímu příkazu, tudíž vůči ostatním trestní příkaz nabyl právní moci), v prostorách objektu ve V. skladovali za účelem dalšího prodeje jednak v rozporu s ustanovením § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, celkem 5 058 krabiček cigaret a 14 860 gramů tabáku neoznačených platnou tabákovou nálepkou pro území České republiky, přičemž cigarety byly neoprávněně označeny různými ochrannými známkami (slovními, obrazovými i kombinovanými) patřícími výhradně zahraničním obchodním společnostem, a jednak v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 676/2004 Sb., o povinném označení lihu, ve znění pozdějších předpisů, 4 lahve alkoholického nápoje opatřené etiketou Inländer rum 80 % s deklarovaným objemem 1 litru bez příslušné kontrolní pásky.

Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců (což byl trest vyšší, než v původním trestním příkazu ohledně všech tří obviněných), jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyřiceti dvou měsíců a současně mu byl podle § 53 odst. 1 a § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Odvolací soud na základě odvolání obviněného pouze zrušil výrok o trestu propadnutí věci, v ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.

K dovolání obviněného Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud jde o první právní větu, tak dovolací soud uvedl, že je zjevné, že některé závěry soudů obou stupňů vyjádřené v odůvodněních jejich rozhodnutí jsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování, resp. jednotlivé argumenty soudů obou stupňů si vzájemně odporují. Z argumentace prvoinstančního soudu vyplývá nesprávné použití zásady obžalovací, resp. její nerespektování, když soud prvního stupně konstatoval, že „obviněný věrohodně nevysvětlil, jakým způsobem se jeho otisky dostaly na cigarety a lahve rumu“. V tomto případě bylo nutné dát za pravdu obhajobě dovolatele, že on jako obviněný není povinen soudu vysvětlovat, jak se jeho otisky prstů dostaly na předmětné zboží, či jiným způsobem dokazovat svoji nevinu, neboť na něm neleží důkazní břemeno. V řízení před soudem, v němž je zvýrazněna role obžaloby a obhajoby jako procesních stran, se v souladu s převažující zásadou obžalovací ukládá státnímu zástupci povinnost dokazovat vinu obžalovaného. Proti obžalobě stojí strana obhajoby, která má právo, nikoli povinnost, navrhovat a předkládat důkazy svědčící ve prospěch zvolené obhajovací strategie. Povinnost navrhovat či předkládat důkazy svědčící pro vinu obžalovaného tedy leží na orgánu veřejné žaloby a z pochybností těží obžalovaný, neboť se uplatňuje zásada in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

Nejvyšší soud poukázal na uplatněnou obhajobu obviněného k vysvětlení nálezu jeho otisků prstů, že se na závadné zboží mohly dostat při úklidu společných prostor a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral provedené důkazy, přičemž poukázal na to, že soud prvního stupně řadu důkazů svědčících pro verzi obviněného do svých úvah nezahrnul. Rovněž poukázal na vnitřní rozpor v závěrech odvolacího soudu, který odmítl jako nepravdivé tvrzení obviněného, že zajištěné otisky prstů jsou důkazem ojedinělým, ačkoli soud současně konstatoval, že „četnost a různá místa jejich zajištění jsou dostatečným důkazem pro vinu obviněného“. K tomu dovolací soud uvedl, že nalezené daktyloskopické stopy je možno v hlavním líčení provést toliko jako nepřímý důkaz, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se otisky obviněného nacházely na konkrétním závadném zboží (a to za neobjasněných okolností), ale nikoli fakt, že obviněný bezpochyby spáchal žalované přečiny. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani odvolacím soudem zdůrazňovaná četnost stop obviněného, neboť jednak logicky četnost daktyloskopických stop, popř. míst jejich nálezu, neznamená rovněž větší počet důkazů, a v případě více nalezených otisků prstů dovolatele na závadném zboží se stále jedná o jeden a tentýž důkaz, a jednak ani mnohost stop sama o sobě nemůže změnit povahu tohoto důkazu z nepřímého v přímý. Početnost předmětných stop je nepochybně významnou indicií, která zvyšuje důvodné podezření, že dotyčná osoba manipulovala s předměty je nesoucími, mohla tudíž trestný čin spáchat, ale bez dalších důkazů se taková pravděpodobnost nemůže proměnit v potřebnou míru jistoty, a to tím méně, existují-li značné rozpory mezi tímto důkazem a ostatními důkazy.

Závěr o vině obviněného soudy obou stupňů založily na existenci skutečně jediného důkazu, tedy nálezu daktyloskopických stop náležejících dovolateli na závadném zboží. Jedná se přitom o tzv. nepřímý důkaz, pro který platí, že soud o něj může opřít výrok o vině, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Těmito procesními zásadami se však soudy obou stupňů v projednávané věci neřídily, kdy z žádného dalšího provedeného důkazu se nedalo dovodit, že obviněný skladoval spolu s dalšími dvěma osobami závadné zboží za účelem jeho dalšího prodeje, a opřely svůj závěr o vině obviněného výhradně o předmětné odborné vyjádření z oboru daktyloskopie. Jejich tvrzení, že tento důkaz je v souladu s dalšími důkazy, přitom neodpovídá obsahu v hlavním líčení provedených důkazních prostředků.

Druhá právní věta vychází z námitky obviněného, která sice nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak dovolací soud nad rámec své přezkumné činnosti za situace, kdy shledal dovolání obviněného důvodným na podkladě jiných námitek směřujících proti výroku o vině uvedl, že podle § 314g odst. 2 věty první tr. řádu byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Uložení přísnějšího trestu ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem a při stanovení výše trestu nesmí být týmž skutečnostem přikládána v různých fázích trestního řízení bez rozumného vysvětlení rozdílná váha, a to v neprospěch obviněného. Uložení přísnějšího trestu musí mít podklad ve zjištěném skutkovém stavu a musí být soudem dostatečně odůvodněno. Bylo tedy nutné dát za pravdu námitce dovolatele, že soud prvního stupně tento svůj postup spočívající v navýšení trestu ve svém rozsudku nijak neodůvodnil a odvolací soud odmítl výhradu obviněného s tím, že soud prvního stupně správně reflektoval postoj obviněného v průběhu řízení před soudem a je proto zcela namístě, že trest mu byl uložen o tři měsíce delší než ostatním obviněným. Nejvyšší soud upozornil, že formulace „postoj obviněného v průběhu řízení před soudem“ je zcela nejasná, a z takového odůvodnění není zřejmé, jaké důvody vedly odvolací soud k přesvědčení o správnosti postupu soudu prvního stupně, tj. zpřísnění trestu odnětí svobody. Lze se snad jen domnívat, že oním „postojem“ mohlo být odmítání viny obviněným, což mu však není možné klást k tíži ani při ukládání druhu a výměry trestu.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 6. 2017, publikováno ve sbírce 9/2017 pod č. 46 )