Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, § 337 odst. 2 tr. zákoníku

31. 10. 2016

Vykonatelnost předběžného opatření soudu vydaného podle § 76b odst. 1 a § 76d písm. a) o. s. ř.*, kterým byl obviněnému uložen zákaz styku s poškozenou osobou, nastává dnem jeho vydání. Z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku postačí, když s rozhodnutím o jeho nařízení a s povinnostmi z něj vyplývajícími byl obviněný soudem seznámen, byť neformálním způsobem, ovšem nevzbuzujícím pochybnosti o znalosti jeho obsahu (např. na základě telefonního hovoru se soudním vykonavatelem). Pokud poté poruší povinnosti předběžným opatřením mu uložené, tak za splnění dalších podmínek se dopustí uvedeného trestného činu.



*Poznámka redakce: Od 1. 1. 2014 jde o ustanovení § 405 odst. 1 písm. c), d) a § 407 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost obviněného byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2963/13.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 11 Tdo 353/2013*)

Anotace:
Jak mimo jiné vyplynulo z provedeného dokazování soudů nižších stupňů, obviněnému bylo usnesením civilního soudu podle § 76b o. s. ř. uloženo předběžné opatření spočívající v povinnosti zdržet se setkávání s poškozenou osobou, jakož i navazování kontaktů s ní, a to po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti. Dovolací námitky přitom obviněný zaměřil proti posouzení svého úmyslného zavinění za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti především namítl, že nelze připustit, aby povinnosti vyplývající ze soudního rozhodnutí oznamovala účastníkovi řízení nepříslušná osoba (navíc telefonicky), či dokonce jiný účastník řízení, který má zcela protichůdné postavení a zájmy, a dále že soudy činné dříve v trestní věci nerozlišily vykonatelnost jako vlastnost rozhodnutí a výkon rozhodnutí jako samostatné řízení. Nejvyšší soud sice přisvědčil obviněnému v tom, že z příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, o doručování (viz § 45 a násl. o. s. ř.) nevyplývá možnost doručovat písemnost telefonickým způsobem, avšak okolnosti doručování rozhodnutí v uvedené trestní věci neměly pro posouzení věci zásadní význam. Podstatné totiž podle názoru dovolacího soudu bylo to, že usnesení o nařízení předběžného opatření je vykonatelné vyhlášením a nedošlo-li k vyhlášení, je vykonatelné, jakmile bylo vydáno. Současně konstatoval, že i když z hlediska občanskoprávního nastaly účinky tohoto rozhodnutí (tj. jeho vykonatelnost) již dnem vydání, samo o sobě to nepostačuje k vyvození trestní odpovědnosti, neboť k naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl. To znamená, že je nutné, aby pachatel také věděl o existenci takového rozhodnutí, byl prokazatelně seznámen s jeho obsahem a s povinnostmi pro něj stanovenými, a přesto se dopustil jednání jej záměrně mařícího. Tyto rozhodné okolnosti existovaly na straně obviněného. Lze snad ještě doplnit, že správnost závěrů Nejvyššího soudu, které jsou vtěleny do uveřejněné právní věty, potvrdil též Ústavní soud usnesením ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2963/2013, kterým odmítl ústavní stížnost obviněného v označené trestní věci.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 25. 2. 2016; publikováno ve sbírce 2/2016 pod č. 13)