Násilí proti úřední osobě, Úřední osoba, Skutek, Trestní příkaz, Opravné prostředky, Lhůty, § 325 odst. 1, § 127 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 120 odst. 3 tr. ř., § 314g odst. 1 tr. ř.

29. 3. 2017

Násilí proti úřední osobě, Úřední osoba, Skutek, § 325 odst. 1, § 127 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 120 odst. 3 tr. ř.



I. Úřední osoba požívá ochrany ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Proto je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž byl obviněný jako pachatel uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc zákonu odpovídajícím způsobem (srov. přiměřeně č. 54/1970-II. Sb. rozh. tr.). V důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis, upravující výkon pravomoci úřední osoby, jakož i popis takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu s ním (secundum et intra legem).

Trestní příkaz, Opravné prostředky, Lhůty, § 314g odst. 1 tr. ř.

II. Odpor proti vydanému trestnímu příkazu může osoba k tomu oprávněná podat účinně i předtím, než jí byl trestní příkaz doručen.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.186.2016.1)

Anotace:
Rozhodnutí se vyjadřuje ke dvěma otázkám.

Pokud jde skutkové okolnosti, tak šlo o konflikt mezi správcem střelnice mysliveckého spolku a další osobou na jedné straně (obvinění) a dvěma inspektory České inspekce životního prostředí na straně druhé (poškození), kteří vykonávali v areálu střelnice v rámci kontrolní činnosti tzv. místní šetření. Obvinění měli za to, že inspektoři tuto činnost konali nad rámec svých kompetencí a snažili se inspektory z areálu vykázat a došlo ke slovnímu i mírně fyzickému konfliktu. Dovolací soud vyhověl podanému dovolání obviněných, napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soudy prvního a druhého stupně se totiž dostatečně nezabývaly podstatnou otázkou - zda inspektoři skutečně vykonávali zákonu odpovídajícím způsobem pravomoc, která jim přísluší. Nedostatek rozsudku soudu prvního stupně, který nenapravil k odvolání obviněných ani soud odvolací, shledal dovolací soud v tom, že skutkové vyjádření obsažené v jeho výrokové části nevymezovalo podmínky, za kterých poškození „v rámci kontrolní činnosti České inspekce životního prostřední vedené pro podezření z nepovoleného ukládání odpadů“ přistoupili k vykonání „místního šetření“. Takové zjištění nebylo obsaženo ani v odůvodnění rozsudku. Absenci skutkového zjištění týkajícího se označení právního předpisu, podle něhož poškození postupovali (tedy ustanovení, na jehož podkladě realizovali svá oprávnění, tj. realizovali jim svěřenou pravomoc), je třeba dle dovolacího soudu vnímat jako závažný nedostatek rozsudku, neboť jasné vymezení těchto skutečností je podmínkou toho, aby bylo možno učinit pozitivní závěr, že v posuzované věci byly splněny podmínky ochrany úřední osoby stanovené v § 127 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Druhá otázka řešená v tomto rozhodnutí je procesního charakteru. Ve věci byl nejprve soudem prvního stupně vydán ohledně obou obviněných (kteří byli zastoupeni stejným obhájcem) trestní příkaz. Poté, kdy byl tento příkaz doručen jednomu z obviněných, nikoli však ještě obhájci a druhému obviněnému, podal obhájce proti trestnímu příkazu odpor ohledně obou obviněných. V pozdější fázi trestního řízení, v odvolacím řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že do doby, než byl trestní příkaz doručen druhému obviněnému a obhájci, nevzniklo těmto právo odpor podat (u obhájce tedy ve vztahu k tomuto druhému obviněnému). Odpor bylo možno podat pouze ve lhůtě do osmi dní po posledním doručení (myšleno obviněnému či obhájci) a nikoli dříve ani později. Proto účinky odporu podaného dříve obhájcem ve vztahu ke druhému obviněnému nenastaly a trestní příkaz ohledně jeho osoby nabyl právní moci. Odvolací soud tudíž o odvolání tohoto druhého obviněného rozhodnul tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Dovolací soud pak tento právní závěr odvolacího soudu považoval za vadný. Trestní řád nestanoví okamžik, od něhož je možno trestní příkaz napadnout účinně odporem. Z úpravy obsažené v § 314e a násl. tr. ř. je třeba dovodit, že právní důsledky má již samotné vydání trestního příkazu samosoudcem. Účinné podání odporu proti trestnímu příkazu není vázáno na doručení jeho opisu osobě oprávněné k podání tohoto opravného prostředku. Účinky spojené s jeho podáním (§ 314g odst. 2 tr. ř.) nastávají i tehdy, pokud oprávněná osoba odpor podala v období následujícím po vydání trestního příkazu samosoudcem, avšak ještě před doručením jeho opisu této oprávněné osobě. Podal-li proto druhý obviněný prostřednictvím svého obhájce odpor, v němž jsou uvedeny skutečnosti reagující na vydaný trestní příkaz (přesné označení soudu, který ho vydal, čísla jednacího, popisu skutku, jímž byli obvinění shledáni vinnými, právní kvalifikace atd.), pak je zjevné, že takto podaný odpor přivodil právní důsledky upravené § 314g odst. 2 věta první tr. ř. nejen u prvního obviněného, ale i u druhého obviněného. Nepochybil proto soud prvního stupně, pokud hlavní líčení nařídil ve vztahu k oběma obviněným.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 7. 12. 2016)