Nedovolené ozbrojování, Totožnost skutku, Ne bis in idem, § 279 odst. 1 tr. zákoníku, § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř.

23. 1. 2018

Pravomocné postižení obviněného za přestupek, jehož se dopustil tím, že ve lhůtě uvedené v § 29 odst. 1 písm. j) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, neodevzdal zbrojní průkaz, zbraň a průkaz zbraně, není překážkou jeho trestnímu stíhání pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný tím, že po uplynutí této lhůty i nadále přechovával neodevzdanou zbraň, neboť nejde o týž skutek, pro který již byl postižen v přestupkovém řízení. Samotné neodevzdání zbraně v zákonem stanovené lhůtě, o kterém bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení, je počátkem páchání přečinu nedovoleného ozbrojování.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 4 Tdo 49/2017, ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.49.2017.1)

Anotace:
Nejvyšší soud v tomto případě vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podanému proti usnesení odvolacího soudu, jímž tento zamítl stížnost státního zástupce podanou proti usnesení nalézacího soudu, kterým bylo podle § 223 odst. 2 tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť o skutku obviněného již mělo být rozhodnuto v přestupkovém řízení.

Obviněný byl v přestupkovém řízení potrestán za to, že do 10 pracovních dnů ode dne zániku platnosti svého zbrojního průkazu neodevzdal předmětnou zbraň. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že i přes to, že obviněný měl tuto zbraň nadále neoprávněně ve svém držení (po dobu téměř 3 roků), nelze jej za tento skutek trestně stíhat, neboť za něj již byl postižen v přestupkovém řízení.

Dovolací soud uvedl, že zásada ne bis in idem je zásadou ústavní. Upravuje ji článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Nejvyšší soud nejprve dospěl k závěru, že projednaný přestupek měl trestněprávní povahu, proto musel dále zhodnotit otázku totožnosti skutku, jinak řečeno, musel porovnat, zda jednání obviněného je založeno na totožnosti jednání či následku z hlediska rozhodných skutkových okolností a v tomto směru zaujal stanovisko, že přestupkové řízení o jednání obviněného spočívající v tom, že neodevzdal neoprávněně drženou zbraň (okamžik vyvolání a ukončení protiprávního aktu v jedno splývá) a trestní řízení o jednání obviněného spočívající v tom, že neoprávněně po dobu téměř 3 roků přechovával zbraň (okamžik vyvolání protiprávního aktu a jeho ukončení nesplývá, kdy obviněný tento stav protiprávně udržoval), nelze charakterizovat jako totožný skutek. Trestněprávně postižitelné jednání obviněného se tak nevztahovalo ke stejnému časovému období.

Obviněný měl podle zákona o střelných zbraních a střelivu povinnost do 10 pracovních dnů ode dne zániku platnosti zbrojního průkazu odevzdat předmětnou zbraň příslušnému útvaru policie. Zánik zbrojního průkazu nastal dne 22. 3. 2013. Marným uplynutím dne 8. 4. 2013 se tedy obviněný dopustil přestupku kvůli neodevzdání zbrojního průkazu, zbraně a průkazu zbraně. Dalším držením zbraně po zákonné lhůtě 10 dnů, tedy ode dne 9. 4. 2013, již začal páchat přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Znaky skutkových podstat daného přestupku na straně jedné a projednávaného trestného činu na straně druhé, nelze ztotožnit pouze s neodevzdáním zbraně, byť je tento okamžik spojen se spácháním přestupku i s počátkem trvajícího trestného činu. Takovým výkladem by bylo ad absurdum znemožněno zasáhnout prostředky trestního práva proti neoprávněnému držiteli zbraně, kdy projednání v přestupkovém řízení by „legalizovalo“ následné přechovávání zbraně, a to bez možnosti jakékoliv úvahy o době následného neoprávněného přechovávání zbraně.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 9. 2017, publikováno ve sbírce 2/2018 pod č. 5)