Nutná obrana, Ublížení na zdraví, § 29, § 146 odst. 1 tr. zákoníku

29. 6. 2017

Jestliže obviněný reagoval na protiprávní útok poškozeného, který jej uzavřel v garáži, držel její vrata, čímž mu bránil ve svobodném pohybu, a současně hrozil, že zapálí jeho venku stojící vozidlo, tak, že rozrazil vrata garáže, jimiž zasáhl poškozeného do obličeje, a tím mu způsobil zranění, jde o jednání v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto je nelze posoudit jako protiprávní (např. jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku). Je totiž zřejmé, že za těchto okolností útok poškozeného trval a obviněný nebyl povinen nečinně vyčkávat na jeho ukončení.



O excesu z podmínek nutné obrany by bylo možno uvažovat ve vztahu k jednání obviněného, který poté ležícího poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 443/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.443.2016.1)

Anotace:
V této věci byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v areálu řadových garáží před svojí garáží po vzájemné slovní rozepři vyběhl poškozený před garáž a držel garážová vrata, která obviněný rozrazil, přičemž došlo k nárazu petlice vrat do obličeje poškozeného, v důsledku čehož tento utrpěl zranění a dále, když poškozený upadl na zem před garáží, obviněný jej udeřil nejméně dvěma údery pěstí do obličeje. Za toto jednání byl obviněný potrestán podmíněně odloženým trestem odnětí svobody a byl zavázán k náhradě způsobené škody. Obviněný s rozsudkem nesouhlasil, když měl za to, že jednal v nutné obraně a protiprávního jednání se naopak dopustil poškozený – přečinu omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku. Odvolací soud byl stejného názoru jako soud nalézací a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud pak v dovolacím řízení zaujal opačné stanovisko a dovolání podanému obviněným vyhověl a obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolací soud uvedl, že nezpochybnitelným iniciátorem střetu byl poškozený, který podle svého vyjádření měl v úmyslu obviněnému sdělit určité skutečnosti týkající se příbuzenských vztahů vyplývající z předchozí komunikace. Z tohoto důvodu (i přes požití minimálně pěti dvanáctistupňových piv) přijel svým automobilem ke garáži obviněného. Posléze ignoroval opakovaná slovní upozornění obviněného, aby zanechal svého protiprávního jednání a opustil garáž, kam vstoupil proti vůli obviněného jako jejího vlastníka. Když viděl, že obviněný nemá zájem řešit konflikt fyzickou potyčkou, zavřel obviněného v garáži a bránil mu silou držením vrat v jejím opuštění, čímž ho chtěl vyprovokovat ke rvačce. Poškozený tedy zjevně útočil na zájem chráněný trestním zákoníkem, když narušil svobodu pohybu obviněného jeho uzavřením v garáži a zároveň mu hrozil způsobením škody na majetku obviněného, tj. zapálením jeho vozidla stojícího před garáží, přičemž obviněný, aby zabránil poškozenému v narušování svobody pohybu své osoby a poskytl ochranu svému vlastnictví, vynaložil za účelem otevření garážových vrat jako protireakci na jejich protiprávní držení poškozeným přibližně totožnou sílu jako poškozený. Jeho obranu tudíž nelze označit za zcela zjevně nepřiměřenou, jak učinil soud prvního stupně, aniž by uvedený závěr jakkoli zdůvodnil, ale naopak za adekvátní za současného použití přiměřených prostředků.

Jako jednoznačně nesprávný odmítnul Nejvyšší soud závěr obou soudů nižších stupňů, že útok poškozeného v okamžiku rozražení dveří obviněným ustal a netrval a že se tak obviněný dopustil extenzivního excesu, tj. vybočení z nutné obrany. Poškozený věděl, že obviněný se snaží dostat z garáže, přesto dále vrata držel, aby mu v tom zabránil. Tedy chování poškozeného bylo nesporně v dané chvíli protiprávním, když nedovoleně omezoval osobní svobodu obviněného. Jediným možným způsobem jak se mohl obviněný z garáže dostat, připadajícím v dané situaci v úvahu, bylo rozražení dveří, což obviněný posléze i učinil. Pokud poškozený obviněnému uvedeným způsobem bránil v opuštění garáže, musel počítat i s tím, že pokud bude stát za vraty s petlicí, které obviněný rozrážel, mohou jej tyto logicky zasáhnout a udeřit mimo jiné do obličeje. Odvolací soud pak nad rámec zákonných požadavků zúžil podmínky, za nichž lze jednat v nutné obraně, když uzavřel, že počínání poškozeného neopravňovalo obviněného k jeho chování, jelikož mohl vyčkat odchodu poškozeného. Požadavek splnění tzv. subsidiarity – tedy že útok bylo možno odvrátit jinak – nelze u nutné obrany požadovat, a proto lze označit předmětný závěr odvolacího soudu za neopodstatněný a ve svém výsledku zakládající nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo by se o nepochopení principu nutné obrany, pokud by u obránce oprávněně střežícího své zájmy bylo vyžadováno vyčkání, než přímo hrozící či trvající útok ze strany útočníka skončí. Nikdo totiž není povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájem chráněný trestním zákoníkem.

Dovolací soud tedy závěrem konstatoval, že se obviněný nemohl dopustit přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, neboť jeho jednání postrádá znak protiprávnosti a společenské škodlivosti s ohledem na skutečnost, že přiměřenými prostředky odvracel protiprávní útok poškozeného spočívající v uzavření obviněného v garáži držením jejích dveří (tj. v bránění svobodnému pohybu obviněného se současnou hrozbou, že způsobí škodu na vozidle obviněného jeho zapálením), které obviněný obdobnou silou, jíž je držel poškozený, rozrazil, čímž došlo k zásahu poškozeného do obličeje a vzniku zranění, aniž by zároveň došlo k vybočení z mezí nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť útok poškozeného trval a obrana obviněného nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku poškozeného.

Jak vyplývá z druhé části judikátu, tak o excesu z podmínek nutné obrany by bylo možno uvažovat ve vztahu k jednání obviněného, který po otevření vrat garáže ležícího poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, nicméně tímto excesem nemohlo dojít k naplnění přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože zranění způsobil poškozenému předchozí úder vraty.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 19. 4. 2017, publikováno ve sbírce 6/2017 pod č. 26)