Obhájce, § 37 odst. 2 tr. ř., § 16 odst. 1, § 20 odst. 6 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii

19. 1. 2017

Jestliže obviněný při uzavření dohody o ukončení právního zastoupení dá obhájci pokyn, aby ve věci již nečinil žádné další úkony, je povinností obhájce poučit jej o tom, že takový pokyn může odporovat znění § 37 odst. 2 tr. ř. a že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, jím nebude vázán. Ustanovení § 20 odst. 6 poslední věta zákona o advokacii se v takovém případě neuplatní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2015-II. Sb. rozh. tr.).



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 20/2015, ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.20.2015.1)

Anotace:
Nejvyšší soud rozhodoval na podkladě stížnosti obhájce obviněného podané proti usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo podle § 66 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o předání obhájce ke kárnému postihu kárné komisi České advokátní komory. V předmětné stížnosti obhájce uvedl, že v označené věci došlo k ukončení obhajoby dohodou z důvodu ztráty důvěry klienta v jeho osobu a ze strany klienta, resp. jeho soudem jmenované opatrovnice bylo výslovně žádáno, aby ve věci nečinil žádné další úkony. Přitom Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyslovil právní názor, podle kterého z ustanovení § 16 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá možnost klienta advokátovi vykonávání neodkladných úkonů výslovně zakázat a vyloučit tak aplikaci § 37 odst. 2 tr. ř. Takový pokyn klienta by byl v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 zákona o advokacii. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud navázal na svou předchozí judikaturní praxi (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2015-II. Sb. rozh. tr.).

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 6. 2016; publikováno ve sbírce 8/2016 pod č. 38)