Odměna ustanoveného obhájce, § 151 odst. 2 tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.), § 151 odst. 3 tr. ř. (zákon č. 141/1961 Sb.), § 87-104 z. m. j. s. (zákon č. 104/2013 Sb.), § 202-221 z. m. j. s. (zákon č. 104/2013 Sb.), § 10 odst. 3 předpisu č. 177/1996 Sb.

25. 6. 2020

Pro stanovení výše odměny ustanoveného obhájce za úkony právní služby v řízení o předání odsouzeného k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do jiného členského státu Evropské unie (§ 202 až § 221 z. m. j. s.) nebo k jeho vydání do cizího státu (§ 87 až § 104 z. m. j. s) je určující výše trestu (resp. jeho nevykonaného zbytku), k jehož výkonu má být tato osoba vydána, nikoli výše sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který byla vydávaná osoba stíhána.

(Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 14 To 125/2019, ECLI:CZ:VSPH:2019:14.TO.125.2019.1)

Anotace
Unesením soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že obhájkyni obviněného se podle § 151 odst. 2, 3 tr. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, přiznává odměna za 5 úkonů právní služby po 800 Kč, odměna za 2 ½ úkony právní služby po 400 Kč, paušální náhrada hotových výdajů za 5 úkonů a 2 ½ úkony právní služby v celkové částce 1 950 Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč, náhrada hotových výdajů za cestovné ve výši 1 143,40 Kč. Ve zbytku účtované částky 4 600 Kč byl návrh obhájkyně zamítnut.

Proti usnesení soudu I. stupně podala obhájkyně stížnost, v níž především napadla postup, jakým soud I. stupně určil výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že předávací řízení se týkalo trestného činu, za který hrozil vyžádanému trest odnětí svobody ve výměře až tři roky, měl soud I. stupně podle stěžovatelky účtovat za jeden úkon právní služby podle § 10 odst. 3 písm. b), § 7 bod 4. a § 12a odst. 1 advokátního tarifu 1 200 Kč. Obhájkyně dále připomněla, že advokátní tarif neobsahuje zvláštní ustanovení o výši mimosmluvní odměny ustanoveného obhájce za úkony předávacího řízení. Obhájkyně rovněž namítla, že jí nedůvodně nebyla přiznána odměna za úkon právní služby spočívající v poradě s klientem ve věznici. Čistý čas porady byl věznicí zapsán jako necelá hodina, avšak obhájkyně tomuto úkonu věnovala delší časový úsek zahrnující vstup do věznice, odevzdání vypnutého mobilního telefonu, průchod kontrolou a následné čekání na klienta. Tento úkon tedy podle jejího mínění trval více než hodinu. Navíc porada byla ukončena ze strany vězeňské služby před 12. hodinou dopolední s odůvodněním, že v dané věznici se dodržuje hodinová polední pauza.

Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou stanovení výše odměny ustanoveného obhájce za úkony právní služby v řízení o předání odsouzeného k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do jiného členského státu Evropské unie nebo k jeho vydání do cizího státu

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 29. 4. 2020, publikováno ve sbírce pod č. 22/2020)