Odposlech a záznam telekomunikačního provozu, Podílnictví úmyslné, § 88 odst. 1, 6 tr. ř., § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

31. 7. 2017

Ve věci, v níž je vedeno trestní stíhání pro přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, lze podle § 88 odst. 6 věta in fine tr. ř. užít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu i tehdy, byl-li odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden za splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. ř. v jiné trestní věci. Trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, k jehož stíhání podle § 88 odst. 1 tr. ř. zavazuje Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinů, vyhlášená pod č. 33/1997 Sb. Objektivní stránka úmyslného trestného činu podílnictví odpovídá kritériím uvedeným v čl. 6 odst. 1. písm. a. této Úmluvy, a jde tedy o trestní stíhání pro trestný čin vyjmenovaný v § 88 odst. 1 tr. ř. splňující zákonnou podmínku pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 13/2014-II. Sb. rozh. tr.).



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1404.2016.1)

Anotace:
Uvedená právní věta se vztahuje k jedné z dovolacích námitek obviněného, kterou Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněnou. Obviněný soudům nižších stupňů [když byl uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku] vytkl způsob, jakým posuzovaly a v rámci dokazování jako usvědčující důkaz využily záznam telekomunikačního provozu pořízený v jiné trestní věci. Provedení tohoto důkazu bránily podle jeho přesvědčení zákonné překážky. V rozsudku nalézacího soudu nebyla uvedena žádná konkrétní vyhlášená mezinárodní smlouva, která by stanovila stíhat jednání, pro něž byl obviněný stíhán. Až v usnesení odvolacího soudu bylo zmíněno několik mezinárodních smluv. Obžalobou či napadeným usnesením odvolacího soudu označená mezinárodní smlouva, vyhlášená pod č. 33/1997 Sb., je velmi obecného charakteru a vztahuje se na výnosy ze zločinu. Dle obviněného nastal ve věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou srozumitelná. Odvolacím soudem podaný výklad o aplikaci několika mezinárodních smluv není předvídatelný.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že nezpochybňuje, že princip předvídatelnosti práva jakožto důležitý atribut právního státu (související s principem právní jistoty) je nezbytým předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Má však za to, že v posuzované věci nalézací soud i odvolací soud svými postupy uvedený princip nijak neporušily.

Z obsahu spisového materiálu dovolací soud zjistil, že již v obžalobě státní zástupce konstatoval použitelnost předmětného záznamu jako důkazu a poukázal, že jde o přečin podílnictví, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a to Úmluva o praní, vyhledávání a konfiskaci výnosů ze zločinu, uveřejněná v č. 33/1997 Sb. Nalézací soud se otázkou přípustnosti použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu provedeného v jiné trestní věci v odůvodnění rozsudku nezabýval, což lze vysvětlit tím, že v průběhu dokazování nebyla tato otázka obviněným ani jeho obhájcem nijak zpochybňována, obviněný reagoval na konkrétní skutečnosti vyplývající z obsahu přepisu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Obviněný až v odvolání namítl, že nebyly splněny podmínky uvedené v § 88 odst. 6 tr. ř., že rozsudek nalézacího soudu neobsahuje žádnou mezinárodní smlouvu, která by stanovila stíhat jednání, pro které je stíhán obviněný a pokud takovou smlouvu označila obžaloba, nebylo to pro něj s ohledem na obsah smlouvy možné akceptovat.

Dovolací soud uvedl, že za takto popsaných okolností není v kolizi s principem předvídatelnosti a nemohlo být pro obviněného nijak překvapivé, když se jím zpochybňovanou otázkou zevrubně zabýval odvolací soud a ten vyložil (v souladu s názorem obsaženým v respektované, dostupné odborné literatuře), jak je třeba na aplikaci ustanovení § 88 odst. 1, 6 tr. ř. nahlížet. Obviněnému rozhodně nebylo upřeno právo protiargumentace, jak to dokládají námitky obsažené v jeho dovolání.

Nejvyšší soud považoval závěr, že obviněným vytýkané použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízeného v trestní věci jiných obviněných bylo umožněno s ohledem na uvedenou úmluvu, za správný. V posuzované trestní věci, která je ve smyslu § 88 odst. 6 věty třetí tr. ř. jinou trestní věcí, než ve které byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu u účastnických telefonních čísel týkajících se jiných obviněných nařízen a proveden, bylo možné předmětný záznam jako důkaz použít, neboť trestní stíhání dovolatele bylo vedeno pro tzv. jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva (§ 88 odst. 1 věta první tr. ř.). Nejde přitom jen o trestné činy, u kterých ke stíhání takových činů zavazuje přímo či bezprostředně vyhlášená mezinárodní smlouva, ale i o všechny trestné činy, které mají podklad nebo navazují na mezinárodní smlouvy, jež obsahují závazek pro státy, jako jejich smluvní strany, stíhat nebo postihovat některá jednání ve skutkových podstatách těchto trestných činů popsaných, i když konkrétní vnitrostátní postih se zásadně provádí podle skutkových podstat trestných činů, které jsou součástí těchto vnitrostátních právních řádů. Může se v konkrétním případě jednat i o obecný trestný čin, k jehož stíhání v konkrétní podobě určitého jednání pachatele zavazuje mezinárodní smlouva, a proto je třeba zkoumat v některých případech trestního stíhání určitého trestného činu, zda nejde o takový trestný čin.

Z komentářové literatury se podává, že trestné činy podílnictví podle § 214 odst. 1 až 3 tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 až 3 tr. zákoníku zavazuje stíhat právě výše uvedená úmluva. Podle čl. 6 odst. 1. písmene a. této úmluvy každá strana přijme legislativní a jiná opatření, která budou nezbytná k označení jednání jako trestného činu v souladu s jejím vnitrostátním právem, pokud čin byl spáchán úmyslně a jedná se o případ přeměny nebo převodu majetku, o němž ten, kdo se ho dopouští, ví, že tento majetek tvoří výnos, a to za účelem zatajení nebo zakrývání nedovoleného původu majetku nebo pomoci jakékoli osobě, která je zapojena do spáchání předmětného trestného činu, aby unikla právním důsledkům svých činů. Objektivní stránka trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku [resp. jeho odst. 1)] přitom záleží v úmyslném jednání pachatele, který ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá a) věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo b) věc, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v písmenu a), nebo kdo se ke spáchání takového činu spolčí. Je tedy zjevné, že jednání popsané v citovaném článku úmluvy se v podstatných rysech shoduje s objektivní stránkou trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která je v daném případě relevantní. Uvedená úmluva se na jednání, které podle trestního zákoníku naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví, vztahuje, a ve svých důsledcích tak trestný čin, pro který bylo trestní stíhání obviněného vedeno, zavazuje stíhat.


(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 6. 2017, publikováno ve sbírce 8/2017 pod č. 37)