Podjatost, Vyloučení soudce, Obhájce, § 30 odst. 1, § 35 tr. ř.

14. 7. 2017

Předseda senátu je oprávněn, a v zájmu zamezení neopodstatněných průtahů i povinen, posuzovat důvodnost omluvy nepřítomnosti obhájce u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a za tím účelem též provést potřebná šetření. Zvláště to platí v situaci, kdy omluva byla předložena např. pouhý den před konáním soudního jednání, a kdy už zpravidla ani nelze vyrozumět všechny předvolané či vyrozuměné osoby o případném zrušení nařízeného jednání. V takovém postupu předsedy senátu nelze shledávat jeho negativní poměr k obhájci, a tedy ani důvody pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 Tvo 1/2017, ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.1.2017.1)

Anotace:
Nejvyšší soud v této věci rozhodoval o stížnosti obhájkyně podané proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že předseda senátu tohoto soudu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 tr. ř. v trestní věci, ve které byla činná jako obhájkyně dvou z celkového počtu šestnácti obviněných. Podle stěžovatelky bylo jednání tohoto předsedy senátu eticky nevhodné, když stěžovatelce a její ošetřující lékařce vyhrožoval trestním stíháním a jednomu z obviněných vzetím do vazby, pokud by se on či stěžovatelka omlouvali ze zdravotních důvodů z dalších jednání. Z výše uvedených skutečností stěžovatelka dovozovala osobní poměr předsedy senátu k věci a domáhala se zrušení napadeného usnesení a rozhodnutí, že předseda senátu je vyloučen z vykonávání úkonů v předmětné trestní věci.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. P
ochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají, tedy musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli.

V posuzovaném případě vycházelo přesvědčení stěžovatelky o podjatosti předsedy senátu především z toho, jakým způsobem hodnotil její omluvu z veřejného zasedání. Stěžovatelka se podáním doručeným odvolacímu soudu jeden den před konáním veřejného zasedání z výše uvedeného zasedání omluvila s poukazem na zdravotní problémy, které doložila lékařskou zprávou datovanou pět dnů před konáním veřejného zasedání, ve které bylo uvedeno, že stěžovatelka byla hospitalizována a je nutný dvoutýdenní klidový režim. Z úředního záznamu založeného ve spisu vyplývá, že k ověření tohoto lékařského potvrzení kontaktoval předseda senátu lékařku, která potvrzení vydala, a ta uvedla, že stěžovatelka byla hospitalizována na chirurgickém oddělení v nemocnici, přičemž jí nezanechala propouštěcí zprávu. Následně předseda senátu dotazem na chirurgické oddělení předmětné nemocnice zjistil, že stěžovatelka byla hospitalizována po dobu dvou dnů, a to v době téměř čtyř týdnů před konáním veřejného zasedání. Po tomto zjištění předseda senátu opakovaně telefonicky kontaktoval uvedenou lékařku, která se omluvila za nepřesnou zprávu a uvedla, že se okamžitě spojí se svou pacientkou, načež byla předsedou senátu upozorněna na možné trestněprávní důsledky vydaného potvrzení. Současně bylo zjištěno, že stěžovatelka byla den před konáním veřejného zasedání, tedy v době po odeslání své omluvy, jako obhájkyně přítomna hlavnímu líčení v jiné věci u jiného soudu.

K výše uvedenému Nejvyšší soud v obecné rovině konstatoval, že způsob, jakým vede předseda senátu přípravu veřejného zasedání a průběh trestního řízení obecně, nemůže být pokládán za způsobilý založit námitku podjatosti. Samotná skutečnost, že soudce např. podal trestní oznámení na obviněného, případně na svědka svědčícího v jím projednávané trestní věci, anebo vyjádřil názor, že se obviněný mohl dopustit svým jednáním i další trestné činnosti, není důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pro jeho podjatost. Přezkoumání opodstatněnosti omluvy z veřejného zasedání předložené obhájkyní pouhý den před konáním veřejného zasedání, přičemž o jeho konání byla obhájkyně vyrozuměna více jak tři měsíce předem, a upozornění lékaře na možné trestněprávní důsledky lékařské zprávy, o níž vyvstávají jisté pochybnosti, nezakládají bez dalšího podjatost předsedy senátu.

Nejvyšší soud neshledal pochybení v postupu dotčeného předsedy senátu, když přistoupil k ověření relevantnosti omluvenky stěžovatelky, aby tak předešel zmaření soudního jednání, které bylo nařízeno v předstihu téměř 4 měsíců a k němuž byl předvolán, či byl o něm vyrozuměn značný počet osob. Předseda senátu je oprávněn posuzovat důvodnost omluvy z veřejného zasedání a za tím účelem provést potřebná zjištění. Navíc v situaci, kdy omluva byla předložena den před konáním veřejného zasedání, a kdy už zpravidla ani nelze vyrozumět všechny předvolané či vyrozuměné osoby o případném zrušení nařízeného jednání. Nejvyšší soud má za to, že právě u takto předložených omluv by soud zásadně měl přistupovat k ověření jejich opodstatněnosti, aby bylo vyloučeno, že se nejedná o pouhé obstrukční jednání, jehož účelem je zmařit konání soudního jednání. Nelze tak nic vytýkat postupu, jímž předseda senátu jen plní své povinnosti z hlediska zabezpečení řádného konání a průběhu trestního řízení a snaží se vyhnout zbytečným průtahům. V dané situaci, kdy se jednalo o rozsáhlou a složitou věc zahrnující 16 obviněných, bylo zcela namístě, že předseda senátu nerezignoval na povinnost rozhodnout věc bez zbytečných průtahů, ale naopak podnikl aktivní kroky k zajištění řádného průběhu a účasti osob u veřejného zasedání.

Z obsahu napadeného usnesení rovněž vyplynulo, že dotčený předseda senátu stěžovatelku osobně nezná a necítí k ní žádné antipatie. Dále neexistovaly žádné indicie, kromě již výše vysvětleného hodnocení omluvy z veřejného zasedání, které by naznačovaly opak. Telefonické dotazy na nemocnici a lékařku kvůli ověření pravdivosti doloženého lékařského potvrzení nelze považovat žádným způsobem za dehonestující či jinak zasahující do integrity stěžovatelky. Navíc předložená lékařská zpráva byla zcela obecná a ani neuváděla, kdy měla být stěžovatelka hospitalizována, byť z tohoto měla být dovozována její neschopnost účastnit se nařízeného soudního jednání. Předloží-li obviněný či jeho obhájce omluvu z již nařízeného jednání soudu, musí také předpokládat, že ze strany soudu může dojít k prověření její opodstatněnosti, zejména je-li předložena den před konáním jednání soudu, neboť je povinností soudu, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Podjatost předsedy senátu byla proto na základě stěžovatelkou předložených výhrad vyloučena.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 19. 4. 2017, publikováno ve sbírce 6/2017 pod č. 27)