Podvod, § 209 odst. 1 tr. zákoníku

31. 7. 2017

Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku může být spáchán také tím, že pachatel, který není plátcem daně z přidané hodnoty ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, záměrně vyúčtuje odběratelům, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, a získá od nich platbu odpovídající účtované ceně navýšené o daň z přidané hodnoty, aniž by je informoval o tom, že není plátcem této daně. Škodou je částka ve výši pachatelem účtované daně z přidané hodnoty. Z hlediska vzniku a výše škody nemá význam skutečnost, zda a s jakým výsledkem poškozený jako daňový poplatník u svého finančního úřadu požadoval odpočet daně z přidané hodnoty, protože trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku byl dokonán okamžikem, kdy poškozený uhradil pachateli cenu navýšenou o daň z přidané hodnoty.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1601/2016, ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1601.2016.1)

Anotace:
Nejvyšší soud v této věci odmítnul jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, který byl soudy nižších stupňů uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným v období dvou roků, ve kterém nebyla tato společnost zaregistrována jako plátce daně z přidané hodnoty (dále také „DPH“), fakturoval nájemcům služby spojené s užíváním parkovacích míst na parkovišti v ceně včetně DPH a vystavoval tak doklady obsahující základ DPH, výši DPH a celkové účtované částky včetně DPH, a to na základě konkrétně uvedených faktur a dokladů sloužících současně jako daňový doklad, přičemž tito nájemci tyto daňové doklady zaúčtovali a za předmětná období uplatnili (tedy neoprávněně) odpočet DPH z výše uvedených zjednodušených daňových dokladů a byla jim způsobena škoda ve výši účtovaného DPH, která byla pro účely trestního řízení vypočtena v celkové částce ve výši 461.300,08 Kč.

Obviněný v podaném dovolání uvedl řadu výhrad proti rozhodnutím soudů nižších stupňů. Výhrady proti subjektivní stránce založil na tvrzení, že nevěděl, že předmětná společnost není plátcem DPH, a svou nevědomost o této právní otázce se snažil doložit polemikou se závěry soudů a výsledky provedeného dokazování. I přesto, že takto uvedenou námitkou obviněný nedodržel shora uvedená hlediska pro použití důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože namítal jiný průběh skutkového děje, než který byl na základě výsledků provedeného dokazování soudy zjištěn a Nejvyšší soud zásadně nebyl povinen v této části na základě dovolání obviněného správnost postupů soudů nižších stupňů přezkoumávat, však nad rámec uvedeného dovolacího důvodu posuzoval důvodnost namítaných skutkových výhrad z hlediska ústavně zaručené zásady práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nižší soudy obou stupňů se objasnění vědomosti obviněného o tom, že není plátcem DPH, věnovaly a z dostupných důkazních prostředků, které provedly, učinily ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jasné skutkové závěry opřené o řadu provedených nepřímých důkazů, jejichž hodnocení nevykazuje žádné disproporce nebo nedostatečné a nelogické úvahy.

Dovolací soud posuzoval také správnost právních závěrů soudů prvního i druhého stupně a neshledal zde žádné vady. Obviněný s vědomím toho, že jeho společnost není plátcem DPH, uváděl své nájemce, kterým účtoval cenu za pronájem parkoviště navýšenou o DPH, a činil tak podle sazby stanovené zákonem pro konkrétní období. Obviněný k tomu, aby se obohatil, zneužil instrumenty daňového práva, kdy ač nebyl plátce DPH, vystavoval daňové doklady tak, jako by plátcem byl, a to zcela v souladu s tím, jak zákon pro skutečného plátce stanoví. Právě tím uváděl poškozené v omyl, protože jim na fakturách nebo jiných smluvních či daňových podkladech vydaných v souladu se shora uvedenou právní úpravou předstíral neexistující okolnost, že je plátcem DPH, což pro ně znamenalo, že zaplatili za pronájem parkoviště cenu vyšší, než by tomu bylo bez DPH. Obviněný tímto jednáním předmětnou společnost obohatil. Ze všech uvedených důvodů proto obviněný, který jednal zcela vědomě se záměrem uvedený následek způsobit, naplnil po stránce subjektivní podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak soudy zcela správně rozhodly.

Obviněný v dovolání brojil také proti škodě, jak byla soudy zjištěna, a to u těch poškozených, kteří poté, co uplatnili nárok na odpočet DPH, obdrželi od finančního úřadu (od státu) tyto částky nazpět, neboť zaujal názor, že v tomto případě uvedeným subjektům škoda nevznikla, a tedy nemohla být považována za součást jemu za vinu kladeného jednání.

Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že soud prvního stupně považoval za škodu ty částky, které vyplývaly z daňových podkladů, jak jsou ve výroku o vině popsány v jednotlivých případech poškozených nájemců, kde byly tvořeny součtem procentuální výše DPH, která v těchto dokladech byla obviněným neoprávněně účtována. Tato škoda je u každého dílčího útoku představována částkou vyjádřenou formulací „pro účely trestního řízení“ a je obdobným způsobem určena u každého z těchto útoků s tím, že vznikla tomu subjektu, s nímž byl nájemný vztah sjednán, tzn. u každého konkrétního poškozeného v době, kdy byla cena stanovena a následně uhrazena, bez ohledu na to, zda poškozený byl v rámci své daňové povinnosti nucen vrátit finančním úřadem vyplacenou výši DPH. Nebylo proto rozhodné, zda v době rozhodování o této věci poškozené subjekty uplatňovaly ve svých daňových přiznáních odpočet daně DPH u finančního úřadu a zda byly nuceny následně vyplacené DPH vrátit (včetně úroků z prodlení). Odvolací soud se s tímto způsobem stanovení škody, který vymezil soudu prvního stupně, ztotožnil.

Uvedené závěry považoval dovolací soud za zcela správné a mj. k věci uvedl, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části. V posuzovaném případě byli poškození plátci DPH příjemci úplatného zdanitelného plnění, které jim poskytla společnost obviněného, o níž byli poškození na základě informací od obviněného a jím předložených daňových dokladů přesvědčeni, že je plátcem daně. Byli tak uvedeni v omyl, že si vynaloženou daň na vstupu budou moci odečíst. U všech poškozených proto jednáním obviněného vznikla škoda ke dni, kdy obviněnému v podkladech uvedenou cenu navýšenou o DPH zaplatili. K tomuto datu byl obviněným spáchaný přečin podvodu dokonán.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 6. 2017, publikováno ve sbírce 8/2017 pod č. 38)