Recidiva, Společný trest, Pokračování v trestném činu, § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku

19. 8. 2016

Dopustil-li se pachatel trestného činu podvodu samostatným činem (skutkem) do tří let poté, co byl pro jiný trestný čin podvodu pravomocně odsouzen či potrestán, spáchal tento samostatný čin za podmínek recidivy odůvodňující jeho kvalifikaci podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Na tom nic nemění skutečnost, že v řízení vedeném pro další skutek ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., který naplňuje znaky trestného činu podvodu a tvoří součást jednoho pokračování v trestném činu, je nezbytné dřívější odsuzující rozsudek za tento posledně uvedený skutek, v důsledku ukládání společného trestu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, zrušit.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 580/2015)

Anotace:
V obecné rovině Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že skutečnost zrušení dřívějšího odsuzujícího rozsudku ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu, výroku o trestu a výrocích, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku, neznamená absolutní negaci takového rozhodnutí, resp. jeho právních důsledků (účinků). Pokud tedy skutková podstata trestného činu obsahuje zvlášť přitěžující okolnost v podobě recidivy (např. přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku), pak shora naznačený postup soudu podle 45 odst. 1 tr. zákoníku zakládá při splnění i ostatních zákonných podmínek prostor pro její použití.
K tomu Nejvyšší soud doplnil, že závěry vyjádřené v právní větě ke speciální recidivě nedopadají na situace, kdy se na pachatele ohledně dřívějšího odsouzení hledí, jako by nebyl odsouzen. V takovém případě totiž nejde o recidivu, tj. není ani naplněna uvedená zvlášť přitěžující okolnost.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 25. 2. 2016; publikováno ve sbírce 3/2016 pod č. 15)