Škoda, Akcie, Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, Adhezní řízení, Řízení o odvolání, § 137 tr. zákoníku, § 254 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 3, § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.

6. 4. 2017

Škoda, Akcie, § 137 tr. zákoníku



I. Hlediska obsažená v § 137 tr. zákoníku směřují ke stanovení skutečné (reálně způsobené) škody na věci, a týkají se proto i akcií jako věcí ve smyslu § 489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Skutečná hodnota akcií určité akciové společnosti může být ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení pohledávek této společnosti, ať již z hlediska jejich případného promlčení nebo přihlášení a uspokojení v insolvenčním řízení. Nelze ovšem bez dalšího ztotožňovat výši (neuspokojených, nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Výše škody tedy nemůže být určena např. jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek akciové společnosti, a hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do insolvenčního řízení, neboť skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti.


Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, § 254 odst. 1 tr. zákoníku

II. Jestliže pachatel v účetnictví obchodní společnosti neuvedl, že některé z postoupených pohledávek byly fakticky nedobytné, s nulovou tržní hodnotou a několik let po splatnosti, přičemž prodloužení splatnosti těchto pohledávek pachatelem nemělo vliv na nemožnost jejich uspokojení, nelze v tomto jednání spatřovat znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. To platí za předpokladu, že pachatel neovlivňoval informační hodnotu účetních dokladů, ale uměle zvyšoval hodnotu akcií, které hodlal prodat za vyšší cenu.


Adhezní řízení, Řízení o odvolání, § 43 odst. 3, § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.

III. Insolvenční správce je subjektem oprávněným uplatnit nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. v zastoupení poškozeného.

Pokud soud prvního stupně včas a řádně uplatněný nárok insolvenčního správce na náhradu škody ignoroval (v hlavním líčení jej nepřečetl, nerozhodl o něm a ani insolvenčnímu správci nedoručil opis rozsudku) a namísto toho nesprávně rozhodl o nároku uplatněném osobou, která jej nebyla oprávněna uplatnit, může odvolací soud k odvolání obviněného takové pochybení napravit jen tak, že odvoláním napadený výrok o náhradě škody zruší podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.


(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016, ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.407.2016.1)

Anotace:
Toto rozhodnutí Nejvyšší soudu se dělí do tří částí.

V první části akceptoval dovolací soud námitky obviněného v podaném dovolání a na rozdíl od soudů nižších stupňů vyjádřil názor, pokud jde o určení skutečnosti, v čem měla spočívat způsobená škoda a jaká je její výše u trestného činu podvodu při prodeji akcií akciové společnosti, že výše škody nemůže být určena jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek akciové společnosti a hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do konkursů dlužníků této společnosti (když řada dalších pohledávek přihlášena nebyla, ač být měla), neboť skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti. Obviněný totiž neprodával kupující obchodní společnosti pohledávky předmětné akciové společnosti, za niž jednal, ale akcie této akciové společnosti. Skutečná hodnota akcií sice byla ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení pohledávek, ovšem nelze bez dalšího ztotožňovat výši (neuspokojených, nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Není tedy možné v tomto případě stanovit výši škody způsobené trestným činem podvodu, aniž je zjištěna reálná hodnota prodávaných akcií. A touto otázkou se soudy nižších stupňů nezabývaly.

Ve druhé části naopak dovolací soud nedal za pravdu obviněnému, který ve svém dovolání tvrdil, že jeho jednání by bylo možné posoudit jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud zdůraznil, že zde nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu v žádné jeho alternativě. Účetnictví akciové společnosti bylo vedeno řádně, o čemž svědčily i závěry z auditorských zpráv. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že pohledávky akciové společnosti postoupil na subjekty, o jejichž špatném hospodářském stavu věděl, a navíc prodloužil splatnost těchto pohledávek tak, aby se jevily kupující obchodní společnosti jako pohledávky dobytné. Jestliže v účetnictví akciové společnosti nebylo konkrétně uvedeno, že většina z postoupených pohledávek byla fakticky nedobytná, s nulovou tržní hodnotou a několik let po splatnosti, přičemž prodloužení splatnosti těchto pohledávek obviněným nemělo vliv na nemožnost jejich uspokojení, nelze v tom spatřovat znaky trestného činu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Jak je navíc z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, obviněný právě zmíněnou skutečnost úmyslně zamlčel kupující obchodní společnosti a také společnosti provádějící audit. Tím se snažil uměle zvýšit hodnotu majetku akciové společnosti a tedy i jejích akcií, které prodával. Je proto evidentní, že nejde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť obviněný neovlivňoval informační hodnotu účetní evidence a příslušných dokladů, ale cenu akcií.

Třetí část se zabývala uplatněním nároků poškozeného v trestním řízení, kdy soud prvního stupně rozhodnul o nároku poškozené obchodní společnosti, avšak tato se v době trestního řízení nacházela v konkursu, takže s ohledem na tuto skutečnost jediným subjektem oprávněným uplatnit nárok na náhradu škody byl správce konkursní podstaty v zastoupení této obchodní společnosti. Ačkoliv tak správce konkursní podstaty učinil a nárok na náhradu škody uplatnil správně a včas, soud prvního stupně jej ignoroval, nerozhodl o něm, v hlavním líčení jej nepřečetl a ani nedoručil správci konkursní podstaty opis rozsudku. Odvolací soud pak z tohoto důvodu k odvolání obviněného výrok o náhradě škody zrušil. Šlo o jedinou změnu rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný pak ve svém dovolání uplatnil mj. dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, což spatřoval v tom, že odvolací soud rozhodl pouze o zrušení výroku o náhradě škody, aniž by se výslovně zabýval ostatními výroky rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud však postup odvolacího soudu považoval za správný, a to jak v názoru, že jediným subjektem k uplatnění náhrady škody byl správce konkursní podstaty, tak ve způsobu rozhodnutí. Pokud odvolací soud oddělitelný výrok o náhradě škody zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu, tak za uvedeného stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. řádu zamítá, neboť odvolání obviněného tvořilo jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně Nejvyšší soud hodnotil kladně i skutečnost, že odvolací soud do výrokové části svého rozhodnutí nevložil větu nadbytečně užívanou odvolacími soudy „Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.“, neboť takový „potvrzující výrok“ nemá žádnou oporu v zákoně.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 22. 2. 2017, publikováno ve sbírce 4/2017 pod č. 16)