Upuštění od potrestání, § 46 odst. 1 tr. zákoníku

24. 7. 2017

Je povinností soudu, aby posoudil všechny podmínky, jež jsou v § 46 odst. 1 tr. zákoníku kumulativně stanoveny pro upuštění od potrestání, a to s ohledem na výsledky provedeného dokazování a z hlediska zjištěných okolností činu a poměrů pachatele, jakož i jeho chování po činu, a vyhodnotil jejich naplnění. Soud musí zvažovat všechna zjištění plynoucí z provedeného dokazování ke každé z těchto podmínek, neboť mu není dáno na výběr, ke které z rozhodných zjištěných okolností přihlédne a ke které nikoliv. Nepostačuje v této souvislosti jen poukaz na existenci zákonem stanovených podmínek, ale je třeba též uvést, z jakých konkrétních skutečností takový závěr plyne.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 933/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.933.2016.1)

Anotace:
V této věci Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněné, u níž odvolací soud (na rozdíl od soudu nalézacího, který obviněné uložil trest) rozhodnul o upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněná byla uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila tak, že jako advokátka a právní zástupkyně poškozené této spravovala a vyplácela (dle pokynů poškozené) její finanční prostředky, přičemž z účtu, který vedla v rozporu se stavovskými předpisy advokacie, nakonec určitou částku bez vědomí a souhlasu poškozené vybrala (115.369,99 Kč) a tuto ani na základě opakovaných urgencí poškozené nepředala, vyhýbala se kontaktu s ní, na její písemné či telefonické žádosti nereagovala, čímž způsobila poškozené majetkovou škodu ve výši této vybrané částky.

Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud skutečnosti, jež vedly soud prvního stupně k vyměření přiměřeného výchovného trestu, neakceptoval a sám poté, co předmětný výrok o trestu zrušil, zvolil postup podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku s odůvodněním, že „se v daném případě uložený trest jeví jako nepřiměřeně přísný i přesto, že soud prvního stupně podobně rozvedl, co jej k uložení trestu vedlo“. S ohledem na zcela nedostačující argumenty odvolacího soudu, který jen povšechně konstatoval závěr, který nikterak neodůvodnil konkrétními skutečnostmi, jež se z povahy i obsahu věci nabízejí, je zřejmé, že tento soud dostatečně nezvažoval zákonem stanovené podmínky, jež jsou v § 46 odst. 1 tr. zákoníku vymezeny tak, že lze upustit od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Tyto podmínky musí být splněny zároveň, protože jsou stanoveny kumulativně.

V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že právní kvalifikací, jíž byla obviněná uznána ve výroku o vině vinnou, je splněna podmínka „přečinu“. K dalším podmínkám odvolací soud spatřoval naplněným projev „účinné lítosti“, k němuž uvedl, že obviněná se k činu „v podstatě doznala a projevila upřímnou lítost“. Jde prakticky o jediný argument, z něhož odvolací soud usoudil naplnění uvedeného znaku, což je zcela nedostačující, protože tím, že uvedl, že se obviněná „v podstatě doznala“, vlastně sám připustil, že o doznání v plném smyslu, které je předpokladem pro vyjádření upřímné, a tudíž účinné lítosti, jak je má na mysli zmíněná podmínka v § 46 odst. 1 tr. zákoníku, nešlo, neboť nebylo úplné. S touto skutečností se odvolací soud vůbec nevypořádal, když žádné další úvahy nebo zjištění neuvedl. Opřel se jen o konstatování, že obviněná upřímnou lítost projevila. Vůbec nesdělil, z čeho tato upřímná lítost pramení a jak konkrétně ji obviněné a v jakém směru projevila. Nerespektoval tudíž, že musí jít o vnitřní postoj pachatele k tomuto činu a jeho celkové následné chování po spáchání přečinu. Přitom zpravidla jen slovní vyjádření samo o sobě nestačí, ale je zpravidla nutné další aktivní jednání, např. oznámení trestné činnosti, náhrada škody, omluva poškozenému, odstranění nebo zmírnění jiných škodlivých následků spáchaného přečinu apod. Předpokladem k takové lítosti je doznání.

Uváží-li se však z hlediska těchto kritérií chování a postoje obviněné v projednávané věci, závěr, jež je zákonem předpokládán u projevené lítosti, se u obviněné v daném smyslu a požadavcích spatřovat nedá. Poté, co obviněná oznámila poškozené, že ji přestává zastupovat, a poškozená se dožadovala vydání zbytku peněz, obviněná jí zbylou část sumy z účtu nevydala, neučinila tak ani později, byla nekontaktní. Podstatné je i to, že obviněná dobrovolně neplnila, ani když poškozená podala stížnost na Českou advokátní komoru, anebo když obdržela usnesení o zahájení trestního stíhání. Po částech vrátila poškozené peníze teprve později, přičemž určitou menší částku neuhradila ani do konání hlavního líčení, a to ani po urgencích poškozené. Z těchto zjištěných postojů obviněné je patrné, že u ní o lítost ve vztahu k činu, který spáchala, nešlo. Navíc ani doznání se k činu v tomto směru nebylo možné považovat za úplné, ve smyslu shora uvedené podmínky, neboť obviněná, jak z její výpovědi plyne, v rámci své obhajoby setrvávala na názoru, že se v předmětném právním úkonu nejednalo o formální advokátní úschovu, ale tvrdila, že šlo jen o přátelskou výpomoc a že s poškozenou byly kamarádky, což je v rozporu se skutkovým zjištěním i na něj navazujícím právním závěrem, jenž vyplynul z provedeného dokazování. Takové postoje obviněné nelze podřadit pod upřímnou lítost, neboť tu obviněná ve skutečnosti neprojevila, naopak úhradu škody oddalovala a zásadně se snažila z trestného jednání, jehož povahu snižovala, vyvinit.

Uvedené postoje obviněné nesvědčily ani o tom, že by projevovala „účinnou snahu po nápravě“, která je dalším předpokladem pro upuštění od potrestání. Jde o nápravu samotného pachatele (lítost pachatele a její projevy jsou zde prvním předpokladem, dále to může být zanechání škodlivých návyků pachatele, přerušení jeho styků s nevhodnou společností, snaha o odstranění jiných kriminogenních vlivů apod.) Rovněž zde se vyžaduje, aby nebyla jen formální a aby její výsledek byl reálně dosažitelný. K této podmínce je vhodné uvést, že obviněná se nesnažila v době, kdy již věděla, že z důvodů svých zdravotních a rodinných problémů není schopná řádně vykonávat své povinnosti spojené s výkonem advokacie, a věděla, že disponuje s účtem, na němž jsou uloženy peníze poškozené, k nimž tato nemá přístup, o svých problémech poškozenou neinformovala, ale ani neučinila žádný z kroků, který by vedl k nápravě škodlivého následku, ač takové možnosti objektivně měla. Nelze přehlédnout ani fakt, že (jak zjistil soud prvního stupně) obviněná lhala v kárném řízení vedeném proti její osobě, když tvrdila, že poškozené vrátila zbývající část prostředků, neboť soud prokázal opak. Za těchto okolností o skutečnou snahu po nápravě u obviněné nešlo.

Dovolací soud z uvedených důvodů považoval závěr odvolacího soudu o tom, že obviněná odstranila škodlivý následek, když poškozené dlužnou částku uhradila, za zcela zkreslený a nekorespondující s tím, co v projednávané věci soudy objektivně zjistily.

K povaze a závažnosti spáchaného přečinu dovolací soud uvedl, že upuštění od potrestání lze aplikovat na případ, u kterého lze očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k nápravě pachatele i k ochraně společnosti. Povahu přečinu určují především jeho zákonné znaky (zejména druh a význam chráněného zájmu, jednání charakterizující jeho objektivní stránku, forma zavinění), tak také konkrétní okolnosti, za nichž byl přečin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka pachatele, způsobené následky, existence polehčujících a přitěžujících okolností). Spáchání přečinu za některé z přitěžujících okolností (§ 42 tr. zákoníku ) může být překážkou pro upuštění od potrestání. Nestačí závěr o tom, že přečin je typově méně závažný trestný čin, jakož ani nepostačuje dosavadní život pachatele. Nejvyšší soud v souladu se závěry, které učinil soud prvního stupně, považoval za přiléhavé úvahy o tom, že jde o závažný a společensky škodlivý čin. Nemůže se jednat o bagatelní trestný čin, který by neměl škodlivý dopad pro společnost, neboť zejména byl škodlivým z důvodu majetkové škody, která vznikla poškozené a škodlivost se také projevila ve vztahu k obecně pojímané důvěře v solidnost advokátů, kterou obviněná svým činem a celkovým chováním narušila.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud přisvědčil podanému dovolání v tom, že odvolací soud nesplnil své povinnosti, jež mu zákon v ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku ukládá. Jestliže jsou zákonem stanoveny v tomto ustanovení jednotlivé podmínky, které musí být současně splněny, je povinností soudu, aby každou z nich s ohledem na výsledky provedeného dokazování posuzoval a z hlediska zjištěných okolností činu a poměrů pachatele, jakož i z jeho chování po činu dovozoval, zda byly či nebyly naplněny. Přitom je nutné, aby soud zvažoval všechna zjištění ke každé z těchto podmínek se pojící, neboť není soudu dáno na výběr, ke které z rozhodných zjištěných okolností přihlédne a ke které nikoliv. Nepostačuje v této souvislosti jen poukázat na to, že jmenovitě uvedené podmínky byly u pachatele dány, ale je třeba též uvést, z jakých konkrétních skutečností takový závěr plyne.

Dovolací soud na základě shora uvedených závěrů shledal, že odvolací soud pochybil, pokud rozhodl o tom, že jsou v projednávané věci naplněny podmínky § 46 odst. 1 tr. zákoníku a od trestu u obviněné upustil. V duchu tohoto názoru rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jeho rozsudek v části, jíž byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu a podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání obviněné, zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 6. 2017, publikováno ve sbírce 8/2017 pod č. 36)