Výpověď svědka, Dokazování, § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.

31. 8. 2016

Místo výslechu svědka, který je cizím státním občanem, má trvalý pobyt v cizině a byl vyslechnut v cizím státě způsobem upraveným v jeho právním řádu, jehož výpověď je jediným nebo rozhodujícím usvědčujícím důkazem, lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v zásadě jen tehdy, jestliže obviněnému nebo obhájci byla v průběhu trestního řízení alespoň jednou dána možnost, aby mohl tomuto svědkovi klást otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Nerespektování tohoto požadavku může způsobit, že výpověď takového svědka bude v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že protokol o ní nebude možné použít jako důkaz o vině obviněného. Zjistí-li soud tuto vadu při předběžném projednání obžaloby, může být důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.



Důvodem pro postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nemůže být okolnost, že se takový svědek, žijící v členském státě Rady Evropy, ačkoliv mu bylo opakovaně doručeno předvolání soudu prostřednictvím tzv. červené mezinárodní doručenky, k hlavnímu líčení nedostavil, jestliže soud současně nepostupoval podle čl. 10 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (publikované pod č. 550/1992 Sb.) a nepožádal dožádanou stranu o doručení předvolání svědka s upozorněním, že jeho osobní účast se považuje za zvlášť důležitou, ale především nevyužil možnosti výslechu svědka orgány cizího státu podle čl. 3 a 4 této úmluvy, a to i za přítomnosti obviněného.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015)

Anotace:
Nejvyšší soud se v posuzované věci zabýval především dodržením zásad spravedlivého procesu, zejména pokud jde o zásadu rovnosti stran, přičemž reagoval též na námitku obviněného, kterou zpochybnil použití ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Podle citovaného ustanovení lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a přečíst protokol o výpovědi, pakliže jsou splněny některé z taxativně vymezených podmínek. Jednou z těchto podmínek je nedosažitelnost svědka pro dlouhodobý pobyt v cizině. Jedná se o výjimku ze zásady bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení, která vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Její výklad musí být ovšem restriktivní. Jak dovolací soud konstatoval, i když soud v projednávané věci zvolil postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu až po bezvýsledné snaze zajistit osobní účast klíčových svědků u hlavního líčení, zasáhl tím významnou měrou do práv obviněného, neboť mu nebylo ani jednou během trestního řízení umožněno být přítomen výslechu těchto svědků a klást jim otázky. Nejvyšší soud hodnotil uvedený postup soudu prvního stupně i z pohledu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dosavadní judikatury (srov. rozhodnutí č. 47/1987-II. Sb. rozh. tr., č. 29/1983 Sb. rozh. tr. a č. 13/1995 Sb. rozh. tr.), na kterou tímto rozhodnutím navázal.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 25. 2. 2016; publikováno ve sbírce 3/2016 pod č. 16)