Zanedbání povinné výživy, § 196 odst. 1 tr. zákoníku

2. 12. 2016

Ustanovení o přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, které se odlišují tím, zda se jedná o zavinění úmyslné, nebo nedbalostní. Z toho plyne povinnost, aby soud v odsuzujícím rozsudku nejen výslovně formu zavinění uvedl v právní větě, ale aby i ve skutkových zjištěních dostatečně vyjádřil rozhodné okolnosti, které ji určují, a to nikoli citací zákonného textu vyjadřujícího formu zavinění, ale podstatnými konkrétními skutečnostmi, z nichž ji vyvozuje.



Skutečnost, že se pachatel, jenž má zákonnou povinnost vyživovat jiného, i přes přiznané sociální dávky nebo jiné příjmy dostal na hranici životního nebo existenčního minima (srov. § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za neplnění této povinnosti.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1627.2015.1)

Anotace:
Stěžejní námitka obviněného se v označené trestní věci týkala údajně nesprávného právního posouzení zavinění za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným soudy nižších stupňů. Podle jeho tvrzení mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a hmotná nouze bránily v plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilé dceři.

Nejvyšší soud zmíněnou námitku neakceptoval a dospěl k závěru, který je vtělen do uveřejněné právní věty. Jak přitom také vyplývá z odůvodnění dovolacího soudu, přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči nezaniká bez dalšího vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit, přičemž je nezbytné zohlednit individuální a konkrétní podmínky zejména na straně pachatele.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 6. 2016; publikováno ve sbírce 7/2016 pod č. 33)