Předběžné otázky Nejvyššího soudu podané k Soudnímu dvoru Evropské unie

Nejvyšší soud se doposud obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s žádostí o rozhodnutí předběžné otázky v deseti věcech:

1. Věc C-514/10 Wolf Naturprodukte

Předběžná otázka:

Jelikož se dovolání týkalo sporného výkladu článku 66 nařízení Brusel I, a to zda pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo nařízení Brusel I platné jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě, rozhodl se Nejvyšší soud předložit Soudnímu dvoru EU následující předběžnou otázku:
Je třeba čl. 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/20011 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), vykládat tak, že pro založení působnosti nařízení Brusel I je nezbytné, aby v době vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné jak ve státu, jehož soud rozhodnutí vydává, tak i státu, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozhodnutí?

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. června 2012:

Soudní dvůr shledal, že v situaci, kdy se o uznání žádá ve státě, který v době vydání rozhodnutí ještě nebyl členským státem EU, nejsou naplněny předpoklady a záruky, na nichž je postavená hlava III nařízení, tedy že žalovanému je ve státě původu poskytnuta dostatečný ochrana, a že je možné uplatnit zjednodušený režim uznávání a výkonu rozhodnutí mezi členskými státy (v souladu s čl. 33 odst. 1), v rámci něhož není na základě uplatnění zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy nezbytné přezkoumávat příslušnost soudů státu původu. V důsledku toho rozhodl, že "článek 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán tak, že pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě."

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: usnesení sp. zn. 
20 Cdo 4468/2008-II ze dne 25. července 2012.

2. Věc C-656/13 L



Předběžná otázka:

Předběžná otázka předložená Nejvyšším soudem ČR ve věci L. proti M. se týkala
výkladu článků o prorogaci soudní příslušnosti ve věci péče o nezletilé podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Nejvyšší soud se v předběžné otázce obrátil na Soudní dvůr EU s otázkou, zda lze vykládat čl. 12 odst. 3 nařízení tím způsobem, že zakládá příslušnost k řízení o rodičovské zodpovědnosti i v případě, že neprobíhá žádné další související řízení a v případě kladné odpovědi na tuto otázku soud navazuje další otázkou, zda výslovným či jiným jednoznačným přijetím příslušnosti se rozumí i situace, kdy strana, která řízení nezahájila, podá samostatný návrh na zahájení řízení v téže věci, avšak vzápětí při prvním úkonu, který jí náleží, namítá nepříslušnost soudu v řízení dříve zahájeném k návrhu jiné strany.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. listopadu 2014:

Na první otázku odpověděl soud tak, že čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely řízení o rodičovské zodpovědnosti umožňuje založit příslušnost soudu členského státu, v němž dítě nemá obvyklé bydliště, i v případě, že u zvoleného soudu neprobíhá žádné jiné řízení.

V návaznosti na druhou otázku Soud uvedl, že článek 12 odst. 3 písm. b) téhož nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že nelze mít za to, že příslušnost soudu, u něhož jeden z účastníků zahájil řízení ve věci rodičovské odpovědnosti, „všechny strany řízení […] výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud žalovaný v tomto prvním řízení zahájí později u téhož soudu druhé řízení a při prvním úkonu, který mu náleží v rámci prvního řízení, namítá nepříslušnost tohoto soudu

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: usnesení sp. zn. 30 Cdo 1994/2013 ze dne 27. ledna 2015.

3. Věc C-404/14 Matoušková

Předběžná otázka:

Nejvyšší soud ČR se obrátil na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou, v níž vznesl dotaz, zda soudní schválení dědické dohody, uzavřené za nezletilého jeho opatrovníkem, představuje opatření ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b), nebo opatření ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) nařízení č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. října 2015:

Soudní dvůr odpověděl, že nařízení č. 2201/2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že schválení dědické dohody uzavřené opatrovníkem nezletilých dětí za tyto děti představuje opatření týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, které proto spadá do rozsahu působnosti uvedeného nařízení, a nikoli opatření týkající se dědictví ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) uvedeného nařízení, které je z rozsahu působnosti tohoto nařízení vyloučeno.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: usnesení sp. zn. 30 Nd 201/2013 ze dne 11. listopadu 2015.

4. Věc C-427/15 NEW WAWE CZ

Předběžná otázka:

Má se článek 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví, vykládat tak, že souvislost s řízením o porušení práva duševního vlastnictví je dána i v případě, kdy se po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, žalobce domáhá v samostatném řízení informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno toto právo duševního vlastnictví (např. za účelem, aby mohl přesně vyčíslit škodu a její náhrady se následně domáhat).

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. ledna 2017:

Článek 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na takovou situaci, o jakou jde v původním řízení, kdy se po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, žalobce domáhá v samostatném řízení informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je toto právo porušováno.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
23 Cdo 2765/2012 ze dne 23. května 2017.

5. Věc C-494/15 Tommy Hilfiger Licensing a další

Předběžná otázka:

Je osoba, která má pronajatý areál tržnice a jednotlivým trhovcům poskytuje k užívání stánky a pozemky, na kterých stánky mohou stát, prostředníkem, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví ve smyslu článku 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví? Lze osobě, která má pronajatý areál tržnice a jednotlivým trhovcům poskytuje k užívání stánky a pozemky, na kterých stánky mohou stát, uložit opatření ve smyslu článku 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví, za stejných podmínek, jaké Soudní dvůr Evropské unie formuloval pro uložení opatření provozovatelům on-line tržiště v rozsudku Soudního dvora ze dne 12. července 2011 ve věci C-324/09 L’Oréal a další proti e-Bay a dalším?

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. července 2016:

Soudní dvůr odpověděl, že
článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami. Podmínky pro vydání soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
23 Cdo 1184/2013 ze dne 28. července 2016.

6. Věc C-497/16 Sokáč

Předběžná otázka:

Nejvyšší soud se Soudního dvora dotazuje, zda
lze léčivé přípravky podle definice stanovené ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, které obsahují „uvedené látky“ stanovené Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 273/2004, na základě čl. 2 písm. a) tohoto nařízení považovat za vyloučené z jeho působnosti ve smyslu Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-627/13 a C-2/14 i poté, co znění uvedeného ustanovení byla změněna nařízením č. 1258/2013 a s přihlédnutím k tomu, že čl. 2 písm. a) nařízení č. 111/2005, ve znění nařízení č. 1259/2013, léčivé přípravky s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu podřizuje režimu nařízení č. 111/2005.

Usnesení Soudního dvora EU ze dne 2. března 2017:

Soudní dvůr odpověděl, ž
e „léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. listopadu 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. listopadu 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
11 Tdo 344/2017 ze dne 27. září 2017.

7. Věc C-560/16 E.ON Czech Holding

Předběžná otázka:

N
ejvyšší soud se Soudního dvora dotazuje, zda je třeba článek 22 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“) vykládat tak, že se vztahuje i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které je povinen poskytnout hlavní akcionář jako protihodnotu za účastnické cenné papíry, jež na něj přešly v důsledku rozhodnutí valné hromady akciové společnosti o nuceném přechodu ostatních účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře (tzv. „squeeze out“), dosavadním vlastníkům účastnických cenných papírů, určuje-li výši přiměřeného protiplnění usnesení valné hromady akciové společnosti a je-li soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů.

Je-li odpověď na předchozí otázku záporná, Nejvyšší soud se dále táže, zda je třeba článek 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I vykládat tak, že dopadá i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění popsané v předchozí otázce.


Třetí otázkou se Nejvyšší soudu táže, zda v případě záporné odpovědi na obě předchozí otázky, je třeba článek 5 odst. 3 nařízení Brusel I vykládat tak, že dopadá i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění popsané v první otázce.


Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. března 2018:

Soudní dvůr shledal, že článek 22 bod 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě takového návrhu, jako je návrh ve věci v původním řízení, na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které je hlavní akcionář společnosti povinen poskytnout jejím menšinovým akcionářům v případě nuceného přechodu jejich akcií na tohoto hlavního akcionáře, je dána výlučná příslušnost soudů členského státu, na jehož území má tato společnost sídlo
.

8. Věc C-653/16 Svobodová

Předběžná otázka:

Představuje česká právní úprava, podle níž nenáleží soudcům odměna za pracovní pohotovost, ačkoliv ostatní zaměstnanci (ve veřejném i soukromém sektoru) mají na tuto odměnu na základě zákoníku práce nebo jiných právních předpisů právo, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí Rady 2000/78/ES?
.

Představuje česká právní úprava, podle níž náleží všem soudcům (podle počtu let započtené doby) stejný plat, ačkoliv každý z nich vykonává jiný počet hodin pracovní pohotovosti, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí Rady 2000/78/ES?

Usnesení Soudního dvora EU ze dne 4. května 2017:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2016 je zjevně nepřípustná.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
21 Cdo 4156/2016 ze dne 19. září 2017.

9. Věc C-21/17 Catlin Europe

Předběžná otázka:

Je třeba čl. 20 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu vykládat tak, že absence poučení adresáta o možnosti odmítnout přijetí doručované písemnosti dle čl. 8 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 zakládá právo žalovaného (adresáta) žádat přezkum evropského platebního rozkazu podle čl. 20 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu?

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. září 2018:

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy je evropský platební rozkaz doručován žalovanému, aniž byl návrh na vydání tohoto platebního rozkazu přiložený k tomuto rozkazu vyhotoven v jednom z jazyků, o němž se má za to, že mu žalovaný rozumí, nebo k němu není připojen překlad do některého z těchto jazyků, jak vyžaduje čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, musí být žalovaný pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II posledně uvedeného nařízení řádně poučen o svém právu odmítnout přijetí dotčené písemnosti.


Vada řízení v případě opomenutí této formální náležitosti musí být zhojena v souladu s ustanoveními posledně zmíněného nařízení tím, že dotyčné osobě bude předán jednotný formulář uvedený v příloze II tohoto nařízení.

V takovém případě se v důsledku procesního pochybení dotýkajícího se doručení platebního rozkazu spolu s návrhem na jeho vydání nestane tento platební rozkaz vykonatelným a lhůta stanovená žalovanému pro podání odporu nemůže začít běžet, takže článek 20 nařízení č. 1896/2006 se nepoužije.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: usnesení sp. zn. 23 Cdo 1542/2016 ze dne 27. listopadu 2018.

10. Věc C-208/18 Petruchová

Předběžná otázka:

Musí být čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že za spotřebitele podle uvedeného ustanovení je třeba považovat i osobu, o jakou se jedná v původním řízení, která se účastní obchodu na mezinárodním devizovém trhu FOREX na základě vlastních aktivně činěných příkazů, avšak prostřednictvím třetí osoby, která je podnikatelem?

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. října 2019:

Článek 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která na základě takové smlouvy, jako je rozdílová smlouva uzavřená s brokerskou společností, provádí prostřednictvím této společnosti transakce na mezinárodním devizovém trhu FOREX (Foreign Exchange), musí být kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud uzavření této smlouvy nespadá do profesionální nebo podnikatelské činnosti této osoby, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Faktory, jako je hodnota transakcí prováděných na základě takových smluv, jako jsou rozdílové smlouvy, velikost rizika finančních ztrát spojeného s uzavíráním takových smluv, případné znalosti a odbornost této osoby v oblasti finančních nástrojů nebo její aktivní jednání v rámci takových transakcí, jsou jako takové pro účely této kvalifikace v zásadě nerozhodné a skutečnost, že se článek 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) nevztahuje na finanční nástroje nebo že je tato osoba „neprofesionálním klientem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS, v zásadě nemá jako taková na tuto kvalifikaci vliv.

Nejvyšší soud dosud nerozhodl.