Předběžné otázky ostatních českých soudů

České soudy působící od vstupu České republiky do Evropské Unie 1. 5. 2004 jako soudy evropské mají možnost, v některých případech povinnost, Soudnímu dvoru EU podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie klást předběžné otázky týkající se výkladu či platnosti evropského práva.

Níže naleznete odkazy na všechny předběžné otázky doposud položené českými obecnými i správními soudy. Jsou seřazeny chronologicky dle doby jejich podání.



1. Věc C-437/05 Vorel

Předběžná otázka se týkala výkladu pojmu „pracovní doba“ ve směrnicích týkajících se některých aspektů úpravy pracovní doby, konkrétně ve směrnici 93/104 o některých aspektech úpravy pracovní doby a směrnici 2003/88, která předchozí směrnici nahradila. Podle Soudního dvora je třeba tento pojem chápat v protikladu k pojmu „doba odpočinku“, přičemž oba tyto autonomní pojmy práva Unie se vzájemně vylučují a směrnice mezi nimi nestanoví žádnou přechodnou kategorii. Proto je třeba podle Soudního dvora považovat výkon pracovní pohotovosti lékařem za pracovní dobu a případně za přesčasy ve smyslu směrnic 93/104 a 2003/88, a to bez ohledu na práci skutečně vykonanou v průběhu této pracovní pohotovosti, neboť k charakteristickým prvkům pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnice nepatří intenzita práce nebo výkonnost zaměstnance. Zároveň Soudní dvůr dodal, že se směrnice v zásadě nevztahují na odměňování pracovníků, proto nebrání, aby vnitrostátní legislativa o odměňování pracovníka zohledňovala odlišně období, kdy je práce skutečně vykonávána a kdy k ní nedochází.

2. Věc C-64/06 Telefónica O2 Czech Republic

Předběžné otázky vzešly ze sporu dvou telekomunikačních operátorů, kterým Český telekomunikační úřad (ČTÚ) uložil povinnost uzavřít dodatek ke smlouvě o propojení svých veřejných pevných telekomunikačních sítí i pro účely poskytování ADSL. Soud se nejprve vypořádal s časovou působností práva EU, když uvedl, že věc v původním řízení byla započata před vstupem České republiky do EU, avšak trvala do vydání rozhodnutí až po vstupu ČR do EU, což znamená, že Soudní dvůr má pravomoc k výkladu unijního práva. Podstata předběžných otázek spočívala v tom, zda byl ČTÚ k uložení povinnosti oprávněn. K tomu Soudní dvůr konstatoval, že na základě přechodných ustanovení směrnice 2002/19 o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) a směrnice 2002/21 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) byl ČTÚ oprávněn přezkoumat povinnost telekomunikačního podniku s významnou tržní silou uzavřít smlouvu o propojení jeho sítě se sítí jiného operátora v rámci ustanovení směrnice 97/33 o propojení v odvětví telekomunikací s cílem zajistit univerzální službu a interoperabilitu uplatněním zásad otevřeného přístupu k síti.

3. Věc C-282/06 OSA


Věc byla vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora.

4. Věc C-161/06 Skoma-Lux

Předběžná otázka se týkala problematiky důsledků nevyhlášení nařízení v Úředním věstníku Evropské unie v určitých úředních jazycích. Podle závěrů Soudního dvora nelze povinnosti obsažené v právní úpravě Unie, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce členského státu, ukládat jednotlivcům v tomto státě. Nemůže tomu tak být ani v případě, že se tyto osoby mohly seznámit s touto právní úpravou jinými způsoby, například s elektronickou verzí předcházející vyhlášení, i kdyby se následně potvrdila její shoda s vyhlášeným zněním. Soudní dvůr odůvodnil svůj závěr požadavkem dodržování právní jistoty a zásady rovného zacházení (s ohledem na jednotlivce ve starých členských státech, kteří měli možnost seznámit se s uloženými povinnostmi v Úředním věstníku v jazyce těchto států).

5. Věc C-126/07 Reisebüro Bühler


Věc byla vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora.

6. Věc C-572/07 RLRE Tellmer Property


Otázka se týkala výkladu směrnice 77/388 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu. Účastníci v původním řízení vedli spor o to, zda úklid společných prostor bytového domu související s nájmem je hospodářskou činností, která podléhá DPH. Soudní dvůr rozhodl, že za takových okolností, které nastaly v původním řízení, je třeba považovat nájem nemovitého majetku a službu spočívající v úklidu společných prostor této nemovitosti za samostatná a navzájem oddělitelná plnění. Nelze je tedy považovat za jediné plnění. Ustanovení článku 13 části b písm. b) směrnice 77/388, upravující osvobození od daně, se tedy na uvedenou službu nevztahuje.

7. Věc C-233/08 Kyrian


Prostřednictvím předběžné otázky položené Nejvyšším správním soudem se Soudní dvůr zabýval článkem 12 odst. 3 směrnice 76/203 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření ve znění směrnice 2001/44. Dle názoru Soudního dvora nemají soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, pravomoc k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Pokud je ale k soudu uvedeného členského státu podána žaloba směřující proti platnosti a řádné povaze takových opatření k vymáhání pohledávky, jako je doručení exekučního titulu, je uvedený soud oprávněn ověřit, zda tato opatření byla řádně provedena v souladu s právními a správními předpisy uvedeného členského státu. Doručování se totiž uskutečňuje v souladu s právními předpisy platnými pro doručování obdobných aktů v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. Právě ten je nejlépe schopen vyložit právní a správní předpisy platné v uvedeném členském státě. Aby příjemce dokladu o vymahatelnosti mohl uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán.

8. Věc C-111/09 ČPP Vienna Insurance Group


V odpovědi na předběžnou otázku týkající se nařízení 44/2001 („Brusel I“) se Soudní dvůr zabýval otázkou příslušnosti soudu ve věcech pojištění v případě, že pojistitel žaluje v rozporu s pravidly obligatorní příslušnosti. Soudní dvůr uvedl, že článek 24 nařízení Brusel I musí být vykládán v tom smyslu, že se soud, jemuž byl spor předložen, aniž byla dodržena pravidla obsažená v oddílu 3 kapitoly II tohoto nařízení, musí prohlásit za příslušný, pokud se žalovaný účastní řízení před tímto soudem a neuplatní námitku nepříslušnosti. Taková účast na řízení totiž představuje konkludentní ujednání o příslušnosti.

9. Věc C-299/09 DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet



Věc byla vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora.

10. Věc C-339/09 Skoma-Lux


Soudní dvůr v rámci předběžné otázky rozhodoval o výkladu čísel 2204 a 2206 kombinované nomenklatury uvedené v příloze I nařízení 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku. Soudní dvůr měl rozhodnout, do jaké nomenklatury má být zařazeno moldavské červené víno desertní Kagor VK. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kvašený (fermentovaný) nápoj z čerstvých hroznů, prodávaný v lahvích ŕ 0,75 l s obsahem alkoholu 15,8 % - 16,1 % vol, do kterého byl v průběhu jeho výroby přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, tedy substance, které nemají původ v čerstvých hroznech, musí být dle Soudního dvora zařazen do čísla 2206.

11. Věc C-393/09 Bezpečnostní softwarová asociace


Soudní dvůr byl Nejvyšším správním soudem požádán o upřesnění rozsahu právní ochrany přiznané autorským právem počítačovým programům směrnicí 91/250 o právní ochraně počítačových programů, konkrétně v otázkách grafického uživatelského rozhraní. Podle rozhodnutí Soudního dvora toto rozhraní není formou vyjádření počítačového programu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 91/250, a tudíž se na něj nevztahuje zvláštní autorskoprávní ochrana počítačových programů podle této směrnice. Nicméně nad rámec položených otázek Soudní dvůr uvedl, že se na grafické uživatelské rozhraní jakožto na dílo může vztahovat autorskoprávní ochrana podle směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, a to v případě, pokud je vlastním duševním výtvorem autora. Soudní dvůr také rozhodl, že televizní vysílání grafického uživatelského rozhraní, pokud je divákům sdělováno tak, že jej přijímají pouze pasivně, bez možnosti do něj zasáhnout, nepředstavuje sdělování autorského díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

12. Věc C-399/09 Landtová


Předběžné otázky se týkaly problému slučitelnosti judikatury Ústavního soudu ČR s čl. 18 SFEU a s nařízením 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. V původním řízení Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) dospěla v souladu s bilaterální smlouvou mezi ČR a SR k závěru, že doba pojištění, kterou stěžovatelka získala do 31. prosince 1992, musí být zhodnocena ve slovenském systému sociálního zabezpečení, neboť její zaměstnavatel měl sídlo na území Slovenské republiky. Podle judikatury ÚS však platí, že pokud státní příslušník České republiky splňuje podmínky pro vznik nároku na dávku ve stáří podle vnitrostátních předpisů, a tento nárok je vyšší než nárok podle bilaterální smlouvy, je ČSSZ povinna zabezpečit pobírání dávky, která je vyšší. Podle Soudního dvora je takové pravidlo v souladu s nařízením, neboť na jeho základě je pouze vyplácen vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznaná podle článku 20 bilaterální smlouvy nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních norem České republiky. Nejedná se tedy o přiznání souběžné české dávky ve stáří ani o dvojí zohlednění jedné a téže doby pojištění, nýbrž pouze o odstranění objektivně zjištěného rozdílu mezi dávkami různého původu. Soudní dvůr ale také dospěl k závěru, že charakter judikatury ÚS je přímo diskriminující na základě státní příslušnosti i nepřímo diskriminující na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště. To však nemá nutně vést k tomu, že osoba, která obě tyto podmínky splňuje, má být o příspěvek ochuzena, neboť dodržení zásady rovnosti lze zaručit tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody, jako jsou ty, jichž využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie.

13. Věc C-17/10 Toshiba Corporation e.a



Soudní dvůr v rámci předběžné otázky rozhodoval o vymezení pravomoci a příslušnosti Komise a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž v řízení ve věci kartelové dohody. Konkrétně se jednalo o případ kartelu trvajícího od roku 1988, kterého se účastnily evropské a japonské podniky a který byl rozkryt roku 2004 po přistoupení České republiky k EU. Soudní dvůr upozornil, že hmotněprávní normy nemohou být na rozdíl od procesních norem použity se zpětnou účinností, a judikoval, že ustanovení čl. 81 ES a čl. 3 odst. 1 nařízení 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (dnes čl. 101 a 102 SFEU) nemohou být použity v řízení o kartelové dohodě, která vyvolala účinky na území členského státu před jeho přistoupením k EU. Český orgán pro hospodářskou soutěž byl proto oprávněn uložit podnikům účastnícím se mezinárodního kartelu sankce podle vnitrostátního práva. S tím souvisí i odpověď na druhou předběžnou otázku, podle které zásada ne bis in idem nevylučuje, aby vůči kartelu zasahovalo více orgánů pro hospodářskou soutěž na základě různých časových a územních účinků, a to i v případě, že kartel trval nepřetržitě.

14. Věc C-327/10 Hypoteční banka



V předmětném sporu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru. V době uzavření smlouvy měl žalovaný bydliště na území České republiky, nicméně po podání žaloby se nepodařilo zjistit jeho místo pobytu, proto mu byl ustanoven opatrovník. Podle Soudního dvora jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy a který opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností na základě čl. 16 odst. 2 nařízení 44/2001 („Brusel I“), příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. Soud také dodal, že nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.

15. Věc C-220/11 Star Coaches



Soudní dvůr byl Nejvyšším správním soudem požádán o výklad článku 306 směrnice 2006/112 o společném systému daně z přidané hodnoty. NSS se dotazoval na působnost tohoto článku, který vymezuje zvláštní režim DPH na plnění uskutečňovaná cestovními kancelářemi. Soudní dvůr na základě své předchozí judikatury rozhodl, že společnost, která poskytuje pouze přepravní služby cestovním kancelářím bez jakýchkoliv dalších služeb jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad, neuskutečňuje plnění, na která se vztahuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře podle článku 306 směrnice 2006/112.

16. Věc C-390/11 CS AGRO Ronov



Soudní dvůr byl požádán o zodpovězení předběžné otázky, týkající se výkladu nařízení 320/2006, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu ve Společenství. Nejvyšší správní soud se konkrétně dotazoval, zda má být ustanovení článku 4a odst. 1 vykládáno v tom smyslu, že závazek přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 může mít formu jednostranného prohlášení pěstitele, nebo zda smí pěstitel na sebe takový závazek vzít, pouze pokud již skutečně ukončil smluvní vztah s cukrovarnickým podnikem. V posuzovaném případu totiž správní orgány zamítly žádost společnosti CS AGRO o restrukturalizační podporu, protože nedodala písemný doklad prokazující změnu nebo ukončení její dlouhodobé kupní smlouvy. Soudní dvůr uvedl, že žádné ustanovení unijního práva nestanoví, že by takovým žádostem muselo předcházet ukončení smluv o dodávkách uzavřených mezi pěstiteli a cukrovarnickými podniky, proto dotčené nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že závazek přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 může mít formu jednostranného prohlášení pěstitele.

17. Věc C-401/11 Soukupová



Soudní dvůr v dané věci posuzoval, zda členský stát, který v souladu s unijním právem využil oprávnění stanovit různý důchodový věk pro muže a ženy v souvislosti s nárokem na starobní důchod, může uplatňovat tatáž diskriminační vnitrostátní pravidla při určování „obvyklého věku pro odchod do důchodu“ podle nařízení 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu, tedy zda může být „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ podle unijního práva vykládán jako „věk potřebný pro nárok na starobní důchod“ podle vnitrostátního práva. Podle Soudního dvora spadá stanovení „obvyklého věku pro odchod do důchodu“ do pravomoci členských států, avšak pro účely nařízení 1257/1999 se státy nemohou odvolávat na rozdílné zacházení. Není totiž v souladu s unijním právem a jeho obecnými zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, aby na základě ustanovení vnitrostátní právní úpravy důchodů dotyčného členského státu týkajících se věku potřebného pro nárok na starobní důchod byl „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 druhé odrážky nařízení 1257/1999 stanoven rozdílně v závislosti na pohlaví žadatele o podporu z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství a v případě žadatelek též v závislosti na počtu dětí, které dotyčná vychovala, jelikož starší muži-zemědělci a starší ženy-zemědělky se z hlediska účelu podpory z titulu předčasného odchodu do důchodu nacházejí ve srovnatelných situacích.

18. Věc C-419/11 Česká spořitelna



V původním řízení byla rozhodována věc týkající se směnky vlastní neúplné, kterou vystavila společnost žalovaného a žalovaný ji podepsal jako směnečný rukojmí. Dotazující soud požádal Soudní dvůr o výklad nařízení 44/2011 („Brusel I“). Soudní dvůr dospěl k závěru, že v případě, kdy se směnečný rukojmí ve věci v původním řízení zaručil za závazky společnosti, jejímž je jednatelem a v níž má většinový podíl, nemůže být fyzická osoba mající úzké profesionální nebo podnikatelské vazby na společnost, například ve formě jednatelství nebo většinového podílu na společnosti, považována za spotřebitele ve smyslu ustanovení čl. 15 odst. 1 nařízení Brusel I. Toto ustanovení se proto nepoužije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této vlastní směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněna remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě. Soudní dvůr rozhodl, že na tuto situaci se použije čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I.

19. Věc C-534/11 Arslan



Soudní dvůr se zabýval tím, zda se směrnice 2008/115 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí vztahuje i na neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, který po svém zajištění podal žádost o azyl. Soudní dvůr uvedl, že žadatel o azyl nemůže být považován za „neoprávněně pobývajícího“ a má tedy právo setrvat na území členského státu, který je příslušný k posouzení jeho žádosti, přinejmenším do doby, než bude jeho žádost zamítnuta v prvním stupni. Směrnice o navracení se nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu, a to od podání žádosti do doby vydání rozhodnutí v prvním stupni, nebo do rozhodnutí o opravném prostředku. Dále soud uvedl, že unijní právo neobsahuje harmonizovanou úpravu důvodů pro zajištění, proto je na členských státech, aby za plného respektování závazků vyplývajících z mezinárodního práva i z práva unijního tyto důvody stanovily. Soudní dvůr zároveň dodal, že z pouhé skutečnosti, že v době podání žádosti o azyl již bylo vůči žadateli vydáno rozhodnutí o navrácení a zajištění, nelze bez posouzení relevantních okolností považovat žádost za podanou pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení. Pokud se ale po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že pokračování zajištění je nutné k zabránění vyhýbání se navrácení, nebrání směrnice 2003/9, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl a směrnice 2005/85 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka tomu, aby byl příslušník třetí země, který po svém zajištění podal žádost o azyl, ponechán v zajištění na základě vnitrostátního práva.

20. Věc C-18/12 Město Žamberk



Soudní dvůr se zabýval výkladem směrnice 2006/112 o společném systému daně z přidané hodnoty. V původním řízení byl spor o to, zda město Žamberk může uplatnit odpočet DPH za vstupné na jím provozovaném koupališti, nebo je nutné služby poskytované městským koupalištěm považovat za aktivity osvobozené od daně bez nároku na odpočet DPH, jako služby úzce související s provozováním sportu nebo tělesnou výchovou, které poskytují neziskové organizace osobám vykonávajícím sportovní nebo tělovýchovnou činnost. Soudní dvůr rozhodl, že uvedená směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast ve sportovních soutěžích, lze považovat za provozování sportu ve smyslu této směrnice. Výrazy použité v rámci osvobození je totiž třeba vykládat restriktivně a v kontextu, do něhož zapadají, a ve světle cílů a systematiky směrnice, přičemž není vyžadováno, aby sportovní činnost byla provozována na určité úrovni, ani aby dotčená sportovní činnost byla provozována určitým způsobem, ovšem za předpokladu, že tato činnost není provozována čistě v rámci odpočinku a zábavy. Soud také uvedl, že je věcí vnitrostátních soudů určit, zda v konkrétním případě osoba povinná k dani poskytuje jediné plnění s převládajícím prvkem možnost provozovat sportovní aktivity nebo spíše čistě odpočinek a zábava, což je třeba posoudit z hlediska běžného spotřebitele.

21. Věc C-60/12 Baláž



Soudní dvůr rozhodl, že pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ obsažený v rámcovém rozhodnutí 2005/214 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut nelze ponechat na posouzení každého členského státu zvlášť, nýbrž jelikož inkriminované ustanovení neodkazuje na právo členských států, musí být tento pojem vykládán autonomním a jednotným způsobem v celé Unii. Dále Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem na skutečnost, že do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí patří i delikty, které jsou v některých členských státech kvalifikovány jako správní delikty a v jiných členských státech jako trestné činy, je třeba vykládat pojem „příslušný též v trestních věcech“ nezávisle na tom, jak je delikt v jednotlivých členských státech kvalifikován. Řízení před tímto soudem sice musí naplňovat znaky trestního řízení, nevyžaduje se ale, aby šlo o soud příslušný výlučně v trestních věcech. Soudní dvůr dospěl k závěru, že v daném případě předkládající rakouský orgán, Unabhängiger Verwaltungssenat, tyto podmínky splňuje. Soudní dvůr dále uvedl, že rámcové rozhodnutí nevyžaduje, aby existovala možnost předložit věc soudu, který je příslušný též ve věcech trestních, přímo. Je proto možné, aby nejprve proběhla fáze správního řízení. Přístup k soudu ve smyslu rámcového rozhodnutí ale nesmí podléhat podmínkám, které jej znemožňují nebo nadměrně ztěžují. Tento soud musí být navíc příslušný k přezkoumání věci po stránce právní i skutkové.

22. Věc C-166/12 Časta



Úředník Evropské komise R. Časta žádal o převod svých důchodových práv vzniklých v ČR do unijního důchodového systému. Česká správa sociálního zabezpečení mu ale nabídla k převodu částku, jež činila méně než polovinu veškerého pojistného, které bylo Častou odvedeno do českého důchodového systému. Ohledně výkladu pojmu „kapitálová hodnota nároků na důchod“ obsaženého v čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropských společenství ve znění nařízení 723/2004 Soudní dvůr uvedl, že členské státy mohou stanovit výši kapitálových hodnot nároků na důchod na základě metody pojistněmatematické protihodnoty, metody paušální odkupní hodnoty nebo i na základě jiných metod, pokud převáděná částka materiálně představuje důchodové nároky vzniklé na základě dřívějších činností dotyčného úředníka. Dále Soudní dvůr rozhodl, že služební řád nebrání použití takové metody výpočtu kapitálové hodnoty důchodových nároků, jako je metoda upravená v českých právních předpisech, a to ani tehdy, pokud výpočet podlé této metody vede k převodu částky, která odpovídá méně než 50 % objemu příspěvků odvedených do vnitrostátního důchodového systému. Na poslední otázku soud odpověděl tak, že při výpočtu výše kapitálové hodnoty důchodových nároků vzniklých ve vnitrostátním důchodovém systému, která má být převedena do unijního důchodového systému nelze přihlížet k období, v němž byl úředník již účasten v důchodovém systému Unie, neboť musí být potvrzeno, že se jedná o aktualizovanou kapitálovou hodnotu důchodových nároků vzniklých před nástupem do služebního poměru Unie.

23. Věc C-253/12 JS


Věc byla vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora.

24. Věc C-276/12 Sabou



Český správce daně zpochybnil věrohodnost některých údajů, které žalobce tvrdil v přiznání k dani z příjmů. Proto se rozhodl provést kontrolu, v jejímž rámci podal daňovým orgánům v jiných členských státech žádosti o informace na základě směrnice 77/799 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného a zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní. Po provedení kontroly správce daně doměřil žalobci daň z příjmu, protože si podle jeho zjištění odečetl od základu daně výdaje, jejichž vynaložení se nepodařilo prokázat. Žalobce následně namítal, že český správce daně získal tyto informace nezákonným způsobem. Soudní dvůr rozhodl, že unijní právo včetně směrnice 77/799 nepřiznávají daňovému subjektu právo být informován o žádosti o pomoc ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému státu, ani právo účastnit se výslechu svědků. Soudní dvůr v odůvodnění zdůraznil nutnost odlišit v rámci řízení o daňové kontrole fázi šetření a fázi kontradiktorní mezi daňovou správou a daňovým subjektem, přičemž žádost o pomoc na základě směrnice 77/799 spadá do fáze šetření. Dále Soudní dvůr uvedl, že dotčená směrnice neřeší otázku, zda má daňový subjekt právo napadnout správnost poskytnuté informace a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace. Taková pravidla mohou být upravena pouze ve vnitrostátních řádech a daňový subjekt se tak může bránit pouze v souladu s vnitrostátními pravidly.

25. Věc C-299/12 Green - Swan - Pharmaceuticals CR



Soudní dvůr byl požádán o kvalifikaci sdělení uvedeného na obalu doplňku strany, na které se vztahovalo nařízení 1924/2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin. Soudní dvůr uvedl, že k tomu, aby mohlo být zdravotní tvrzení kvalifikováno jako „tvrzení o snížení rizika onemocnění“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 bod 6 nařízení, nemusí výslovně uvádět, že spotřeba této potraviny „významně“ snižuje riziko vzniku určitého onemocnění. Článek 28 nařízení stanoví, že produkty označené ochrannou známkou nebo obchodní značkou existující před 1. 1. 2005, které nejsou v souladu s tímto nařízením, smějí být nadále uváděny na trh do 19. 1. 2022. K tomu Soudní dvůr rozhodl, že obchodní sdělení uvedené na obalu může představovat ochrannou známku nebo obchodní značku za podmínky, že je tak chráněno příslušnou právní úpravou, což vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit. Nejvyšší správní soud se také ptal, zda lze přechodná ustanovení článku 28 vykládat tak, že se vztahují na jakékoliv potraviny existující před 1. 1. 2005 nebo pouze na potraviny, které byly ochrannou známkou či obchodní značkou opatřeny a existovaly před tímto datem. Soudní dvůr v odpovědi upozornil, že nařízení 1924/2006 se nevztahuje na potraviny jako takové, ale na výživová a zdravotní tvrzení používaná při jejich označování. Proto se i čl. 28 odst. 2 bude vztahovat pouze na ochranné známky a obchodní značky existující před 1. 1. 2005.

26. Věc C-351/12 OSA



Ve věci týkající se platby autorské odměny za zpřístupnění televizního či rozhlasového vysílání na pokojích nestátního zdravotnického zařízení byl Soudní dvůr požádán o výklad směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, směrnice 2006/123 o službách na vnitřním trhu a článků 56 a 102 SFEU. Soudní dvůr označil vědomé zprostředkovávání chráněných děl pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů v pokojích pacientů provozovatelem lázeňského zařízení za „sdělování“. Proto musí vnitrostátní úprava stanovit výlučné právo autorů udělit k tomuto sdělování souhlas. Úprava, která vylučuje udělení takového souhlasu ke sdělování díla prostřednictvím televizního či rozhlasového vysílání na pokojích pacientů, je se směrnicí 2001/29 v rozporu. V odpovědi na druhou otázku Soudní dvůr odmítl přímý účinek této směrnice, a to i pro případ, že by OSA byla považována za odnož státu, protože by se tak přímého účinku dovolával stát vůči jednotlivci. Dále Soudní dvůr připomněl povinnost vnitrostátních soudů vykládat úpravu členského státu euro-konformně, což vyplývá z jeho ustálené judikatury. Konečně Soudní dvůr konstatoval, že evropské právo nebrání tomu, aby výkon kolektivní správy autorských práv k určitým dílům byl vyhrazen pouze jednomu kolektivnímu správci. To sice znamená omezení svobody pohybu služeb, které je ale ospravedlnitelné naléhavým důvodem obecného zájmu-ochranou práv duševního vlastnictví. Dominantní postavení kolektivního správce však nesmí být zneužito například přemrštěnými cenami, to však přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu.

27. Věc C-49/13 MF 7



Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc k zodpovězení předběžných otázek.

28. a 29. Věc C-53/13 Strojírny Prostějov a C-80/13 ACO Industries Tábor



Předběžné otázky dvou českých soudů se týkaly daňových aspektů agenturního zaměstnávání. V původních řízeních se jednalo o spory dvou českých podniků proti správci daně. Tyto podniky využily dočasné pracovní síly pracovníků zaměstnaných agenturou práce se sídlem na Slovensku, která vyvíjela v České republice činnost prostřednictvím pobočky zapsané v obchodním rejstříku České republiky. Česká právní úprava pak ukládala podnikům, které využívaly zprostředkovatelských služeb agentury práce, jež nemá sídlo v ČR, povinnost srazit daň z příjmu pracovníků, kdežto za pracovníky poskytnuté agenturou se sídlem v ČR takovou povinnost neměly. Uvedená úprava podle Soudního dvora představuje překážku volnému pohybu služeb, která je v zásadě zakázaná článkem 56 SFEU. Takovou úpravu v daném případě nelze odůvodnit ani nezbytností zajistit vybírání daně jako naléhavého důvodu obecného zájmu.

30. Věc C-212/13 Ryneš



Ve věci týkající se ochrany osobních údajů při provozování kamerového systému byl Soudní dvůr požádán Nejvyšším správním soudem o výklad směrnice č. 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Soudní dvůr posuzoval, zda lze provozování kamerového systému umístěného na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, pokud tento systém systém zabíral i veřejné prostranství, podřadit pod výjimku, podle níž se směrnice nevztahuje na zpracování osobních údajů prováděné fyzickou osobou výlučně pro výkon osobních či domácích činností. Soudní dvůr uvedl, že daný případ lze kvalifikovat jako tzv. automatické zpracování osobních údajů dle směrnice, protože obrazový záznam byl ukládán formou nekonečné smyčky na pevný disk nahrávacího zařízení. K možnosti podřazení situace pod výjimku z působnosti směrnice Soudní dvůr upozornil na zásadu vysoké úrovně ochrany základních lidských práv zakotvených v Listině základních práv EU, mezi které patří i právo na soukromí, do kterého je při zpracovávání osobních údajů zasaženo. Uvedená výjimka ze směrnice proto musí být vykládána restriktivně. Provozování kamerového systému umístěného fyzickou osobou na jejím rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, pokud takový systém zabírá též veřejné prostranství, tedy nepředstavuje zpracování údajů pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice. Při uplatnění směrnice lze nicméně dle Soudního dvora přihlédnout k jejímu čl. 7 písm. f), který umožňuje zohlednit oprávněné zájmy správce údajů spočívající v ochraně majetku, zdraví a života správce a jeho rodiny.

31. Věc C-394/13  B.



České úřady práce rozhodly na základě nařízení č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení a nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení o odnětí sociálních dávek české státní příslušnici, přihlášené k trvalému pobytu v České republice, ale trvale žijící s manželem a nezletilou dcerou ve Francii. Při rozhodování o nároku žadatelky se Nejvyšší správní soud dotázal Soudního dvora, zda je Česká republika v uvedeném případě příslušným členským státem k poskytování sociálních dávek podle nařízení č. 1408/71, nebo případně dle nařízení č. 883/2004 od 1. května 2010, odkdy se předmětné nařízení použije. Soudní dvůr při odpovědi na první otázku vycházel ze zásady, podle které je žádoucí, aby dotčené osoby podléhaly systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, aby se tak zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů. V tomto případě je dle čl. 13 odst. 2 písm. f nařízení č. 1408/71 k poskytování sociálních dávek příslušný jen ten členský stát, ve kterém žadatelka předtím vykonávala závislou činnost a kde má i nadále své bydliště. Pojmem „bydliště“ se rozumí obvyklé bydliště, tedy obvyklý střed svých zájmů, v daném případě Francie. Soudní dvůr závěrem konstatoval, že nařízení č. 1408/71, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují, ani v něm nemají obvyklé bydliště. To platí i pro možnost poskytování sociálních dávek nepříslušným státem, pokud mezi předmětnou situací a územím prvně uvedeného členského státu není dána přesná a zvláště úzká vazba. K přechodným ustanovením nařízení č. 883/2004 soud podotkl, že tímto nařízením nedochází k žádné relevantní změně co se určování příslušnosti členského státu a pojmu „bydliště“ týče. I pro výklad nařízení č. 883/2004 tedy platí výše uvedené pravidlo.

32. Věc C-561/13 Hoštická a další



Ve sporu o určování výše tzv. oddělené platby na cukr poskytované osobám pěstující cukrovou řepu Obvodní soud pro Prahu 1 požádal Soudní dvůr o výklad nařízení č. 73/2009 o pravidlech pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky. Konkrétně se dotazoval, zda pojem „kritéria přijatá příslušným členským státem v roce 2006 a 2007“ zahrnuje hospodářský rok, který měl tento členský stát do 30. dubna 2006 určit jako reprezentativní období pro účely poskytnutí oddělené platby na cukr. Soudní dvůr při výkladu předmětného ustanovení vycházel z cílů, které unijní úprava sleduje. Jde především o postupný přechod od podpory produkce na podporu producentů, a to zejména zavedením režimu podpory příjmů oddělené od produkce, a o realizaci reformy společné organizace trhů v odvětví cukru, jejímž projevem je mimo jiné podstatné snížení institucionální podpory ceny cukru v Unii. Cílem samotné oddělené platby za cukr dle nařízení č. 1782/2003 a nařízení č. 73/2009 (které zrušuje a nahrazuje nařízení č. 1782/2003) je podpořit zemědělce, kteří byli před reformou, k níž došlo v roce 2006, příjemci podpor v rámci trhu s cukrem, a kompenzovat ztráty jejich příjmů. Soudní dvůr dále uvedl, že tato platba je platbou oddělenou od produkce, jejíž výše nezávisí na skutečné produkci zemědělce. Výše musí být vypočtena na základě podpory, kterou dotyčný zemědělec obdržel v rámci společné organizace trhů v odvětví cukru po jeden nebo více hospodářských roků, které určí samy členské státy. Soudní dvůr uzavřel, že mezi „kritéria přijatá příslušným členským státem v roce 2006 a 2007“ dle nařízení č. 73/2009 se řadí i hospodářský rok, který měl tento členský stát do 30. dubna 2006 určit jako reprezentativní období pro účely poskytnutí oddělené platby na cukr podle nařízení č. 1782/2003.

33. Věc C-43/14 ŠKO-ENERGO


Předběžná otázka předložena Nejvyšším správním soudem se týká interpretace čl. 10 směrnice č. 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství. NSS se dotazoval, zda předmětná směrnice brání podrobení bezplatného převedení povolenky dani darovací. Generální advokátka ve svém stanovisku z 11. prosince 2014 uvedla, že daň darovací z bezplatně přidělených povolenek nevychází z použití povolenek, jak je tomu jako např. ve španělské úpravě, nýbrž jen z okolnosti bezplatného přidělení. Jedná se proto o poplatek, který je dodatečně vybírán za přidělení. V důsledku toho je neslučitelná s principem bezplatného přidělování emisních povolenek ve smyslu článku 10 směrnice 2003/87/ES a dále je takové zdanění neslučitelné s čl. 9 směrnice 2003/87, pokud takové zdanění není uvedeno v národním alokačním plánu.

Soudní dvůr v rozsudku z 26. února 2015 rozhodl, že článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání uplatnění takové daně darovací, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, pokud tato daň nerespektuje 10% horní hranici pro přidělení emisních povolenek za úplatu, kterou stanoví tento článek, což musí ověřit předkládající soud.


34. Věc C-318/14 Slovenská autobusová doprava Trnava

V této věci Nejvyšší správní soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU týkající se dopravce z jiného členského státu usazeného v České republice. Dotaz směřuje k posouzení otázky, zda takový dopravce vyžaduje nad rámec předepsaných povolení ještě povolení zvláštní a zda je pro zodpovězení této otázky relevantní fakt, že jde o provozování veřejné dopravy v režimu veřejné služby ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici. NSS se dále dotazuje, zda lze vykládat čl. 3 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 12/98 ve spojení s čl. 91 SFEU tak, že dovoluje členskému státu omezit provozování městské hromadné dopravy dopravci se sídlem v jiném členském státě.

Podle Soudního dvora je nutné článek 49 SFEU vykládat tak, že brání takové úpravě členského státu, která ukládá povinnost získat zvláštní povolení k provozování městské hromadné silniční dopravy na území tohoto členského státu pouze zahraničním dopravcům, kteří mají v tomto státě organizační složku. Soudní dvůr měl mimoto již příležitost upřesnit, že režim předchozího vydání správního povolení nemůže vnitrostátní orgány opravňovat k diskrečnímu počínání, které by mohlo zbavit předpisy Unie, zejména předpisy týkající se svobody usazování, jejich užitečného účinku.



35. Věc C-377/14 Radlinger a Radlingerová

Soudnímu dvoru EU byla předložena předběžná otázka Krajským soudem v Praze ve věci podmínek spotřebitelských úvěrů.
V rámci první předběžné otázky se Krajský soud dotazuje, zda brání směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, popř. jiná ustanovení práva EU na ochranu spotřebitele, tomu, aby mohl soud zkoumat pravost, výši nebo pořadí pohledávek pouze na základě incidenční žaloby ze strany dlužníka (spotřebitele), věřitele či insolvenčního správce.

V dalším dotazu se Krajský soud dotazuje, zda směrnice brání takovým ustanovením, která omezují dlužníka (spotřebitele) vyvolat soudní přezkum přihlášené pohledávky věřitelů jen na ty případy, kdy bylo povoleno oddlužení jako forma řešení úpadku a v rámci toho jen nezajištěných pohledávek, přičemž k zajištěným pohledávkám lze namítat pouze zánik či promlčení pohledávky.

V případě kladné odpovědi na první otázku se Krajský soud dotazuje, zda v řízení o přezkoumání pohledávky ze spotřebitelského úvěru je soud z úřední povinnosti povinen přihlédnout i bez námitky spotřebitele k nesplnění informační povinnosti poskytovatele úvěru, a případně tak následně vyslovit neplatnost takových ujednání.

V případě kladné odpovědí se Krajský soud táže, zda mají shora uvedené směrnice přímý účinek a nebrání jejich přímé aplikaci to, že incidenčním sporem vyvolaným soudem je zasahováno do horizontálního vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem.

V dalším dotazu se Krajský soud táže, jaká částka představuje „celkovou výši úvěru“ podle směrnice o spotřebitelském úvěru a jaká částka vystupuje jako „částka čerpání“ za účelem správného výpočtu RPSN.

Poslední z dotazů směruje k zodpovězení výše nepřiměřeného sjednaného odškodného v důsledku kumulativně sjednaných sankčních klauzulí ve smlouvě.

Soudní dvůr odpověděl, že:

1)      Článek 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která v insolvenčním řízení neumožňuje soudu, u něhož je toto řízení vedeno, zkoumat z moci úřední případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, z nichž vznikly pohledávky přihlášené v uvedeném řízení, ačkoli má tento soud za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, a která uvedenému soudu umožňuje zkoumat pouze nezajištěné pohledávky a námitky omezuje jen na možnost tvrdit zánik či promlčení těchto pohledávek.

2)      Článek 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který se zabývá sporem ohledně pohledávek z úvěrové smlouvy ve smyslu této směrnice, ukládá povinnost zkoumat z moci úřední, zda byla dodržena informační povinnost stanovená v tomto ustanovení, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z jejího porušení, za podmínky, že sankce splňují požadavky stanovené v článku 23 uvedené směrnice.

3)      Článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

4)      Ustanovení směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda je výše odškodnění ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy k této směrnici požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená, je třeba hodnotit kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě, a že vnitrostátní soudy případně musí na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a vyloučit všechny klauzule uznané za zneužívající, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné.



36. Věc C-405/14 PST CLC

Nejvyšší správní soud se ve věci žalobce PST CLC proti Generálnímu ředitelství cel obrátil na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou, zda bylo nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. 3. 2004, o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury, platné v době jeho účinnosti od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009 v rozsahu bodu 2 jeho přílohy, v němž se stanovilo, že výrobky sestávající z chladícího tělesa ,heat sink‘ a z ventilátoru spadají do podpoložky 8414 59 30 KN, a zda bylo tedy aplikovatelné na projednávanou věc.

Soudní dvůr v usnesení z 11. června 2015 odpověděl, že bod 2 uvedené přílohy je neplatný. Za předpokladu, že výrobky dotčené ve věci v původním řízení sestávají z chladicího tělesa a ventilátoru a jsou určeny výlučně k použití v počítači, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, musí být jejich sazební zařazení provedeno na základě všeobecných pravidel pro výklad KN upravených v nařízení č. 2658/87, ve znění nařízení č. 1214/2007. proti Generálnímu ředitelství cel obrátil na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou, zda bylo nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. 3. 2004, o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury, platné v době jeho účinnosti od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009 v rozsahu bodu 2 jeho přílohy, v němž se stanovilo, že výrobky sestávající z chladícího tělesa ,heat sink‘ a z ventilátoru spadají do podpoložky 8414 59 30 KN, a zda bylo tedy aplikovatelné na projednávanou věc.

Soudní dvůr v usnesení z 11. června 2015 odpověděl, že bod 2 uvedené přílohy je neplatný. Za předpokladu, že výrobky dotčené ve věci v původním řízení sestávají z chladicího tělesa a ventilátoru a jsou určeny výlučně k použití v počítači, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, musí být jejich sazební zařazení provedeno na základě všeobecných pravidel pro výklad KN upravených v nařízení č. 2658/87, ve znění nařízení č. 1214/2007.

37. Věc C-508/14 T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic



Nejvyšší správní soud se ve věci žalobce Českého telekomunikačního úřadu proti společnostem T-Mobile Czech Republic a. s. a Vodafone Czech Republic a. s. obrátil na Soudní dvůr EU s předběžnými otázkami, zda je třeba články 12 a 13 směrnice vykládat v tom smyslu, že institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele. V případě kladné odpovědi se soud dále dotázal na přímý účinek daných ustanovení směrnice a na to, zda se lze přímého účinku dovolávat i vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží 51 % akcí. Poslední otázku předkládající soud směřoval na časovou působnost směrnice.

Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. října 2015 konstatoval, že články 12 a 13 směrnice mají být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut „přiměřený zisk“ poskytovatele této služby, jejž tvoří míra návratnosti vlastního kapitálu, kterou by požadoval podnik srovnatelný s poskytovatelem univerzální služby zvažující, zda bude s přihlédnutím k úrovni rizika služby obecného hospodářského zájmu poskytovat po celou dobu trvání pověření. Vnitrostátnímu soudu přitom přísluší, aby ověřil, zda roční míra návratnosti použitá ve vnitrostátní úpravě odpovídá kritériím z rozsudku, je-li stanovena paušálně. K přímému účinku ustanovení článku 12 a 13 směrnice Soudní dvůr uvedl, že splňují podmínku bezpodmínečnosti a dostatečné přesnosti, mají tudíž přímý účinek a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat před vnitrostátním soudem ke zpochybnění vnitrostátního regulačního orgánu, přičemž vzhledem k absenci zvláštních ustanovení o použití směrnice před přistoupením ČR k EU se její ustanovení použijí ode dne přistoupení. Otázku týkající se toho, zda lze společnost O2 Czech Republic považovat za státní entitu, respektive týkající se povahy společnosti, v níž členský stát drží 51 % akcí, označil Soudní dvůr v kontextu daného případu za bezvýznamnou.

38. Věc C-11/15 Český rozhlas



Nejvyšší správní soud se v předmětné věci tázal, zda lze vysílání veřejnoprávního rozhlasu, které je financováno poplatky placenými na základě zákona, k jejichž úhradě je poplatník povinen z důvodu vlastnictví rozhlasového přijímače, jeho držby či z jiného právního důvodu opravňujícího k užívání tohoto přijímače, a to ve výši zákonem stanovené, považovat za „poskytování služby za protiplnění“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS1 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, které má být od daně z přidané hodnoty osvobozeno dle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) téže směrnice, nebo jde o neekonomickou činnost, která vůbec nepředstavuje předmět daně z přidané hodnoty dle čl. 2 šesté směrnice, a tedy na ni nedopadá ani osvobození od daně podle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) této směrnice.

Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22  6. 2016 odpověděl, že
článek 2 bod 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně musí být vykládán v tom smyslu, že taková činnost veřejnoprávního vysílání, o jakou jde ve věci v původním řízení, která je financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona vlastníky či držiteli rozhlasového přijímače a provozována vysílací společností zřízenou zákonem, není poskytováním služeb „za protiplnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, a nespadá tedy do působnosti uvedené směrnice.

39. Věc C-315/15 Pešková a Peška

Otázky Obvodního soudu pro Prahu 6 směřují na společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu ve smyslu nařízení č. 295/91, konkrétně na kvalifikaci střetu letounu s ptákem ve smyslu tohoto nařízení.

Soudní dvůr odpověděl, že:

1)      Článek 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, s ohledem na bod 14 odůvodnění nařízení č. 261/2004, musí být vykládán v tom smyslu, že střet letounu s ptákem je třeba podřadit pod pojem „mimořádné okolnosti“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

2)      Článek 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004, s ohledem na bod 14 odůvodnění tohoto nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že zrušení nebo významné zpoždění letu není způsobeno mimořádnými okolnostmi, pokud je toto zrušení nebo zpoždění následkem toho, že letecký dopravce využil odborníka dle vlastního výběru, aby znovu provedl bezpečnostní kontrolu, kterou si vyžádal střet letounu s ptákem, poté, co již tuto kontrolu provedl odborník oprávněný na základě použitelných předpisů.

3)      Článek 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004, s ohledem na bod 14 odůvodnění tohoto nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že „přiměřená opatření“, která je letecký dopravce povinen provést, aby snížil riziko střetu letounu s ptákem, nebo mu dokonce zabránil, a zprostil se tak povinnosti poskytnout cestujícím náhradu škody podle článku 7 uvedeného nařízení, zahrnují použití opatření preventivní kontroly výskytu uvedených ptáků za podmínky, že daný letecký dopravce může zejména po stránce technické a administrativní takováto opatření skutečně přijmout, že tato opatření jej nenutí podstoupit neúnosné oběti s ohledem na kapacity jeho podniku a že uvedený dopravce prokázal, že zmíněná opatření byla skutečně přijata ve vztahu k letu, který byl dotčen střetem s ptákem, přičemž splnění těchto podmínek musí ověřit předkládající soud.

4)      Článek 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004, s ohledem na bod 14 odůvodnění tohoto nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že v případě zpoždění letu na příletu o tři hodiny nebo více, jež je způsobeno nejen mimořádnou okolností, které nebylo možné zabránit pomocí opatření přiměřených situaci a ve vztahu k níž letecký dopravce přijal veškerá přiměřená opatření s cílem čelit jejím následkům, ale i jinou okolností nespadající do této kategorie, musí být za účelem posouzení, zda za zpoždění tohoto letu na příletu musí být poskytnuta náhrada škody podle článku 7 uvedeného nařízení, zpoždění způsobené prvně zmíněnou okolností odečteno od celkové doby zpoždění daného letu na příletu.



40. Věc C-432/15 Baštová

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora tázal na to, zda je poskytnutí koně jeho majitelem (který je osobou povinnou k dani) pořadateli dostihu za účelem účasti koně v dostihu poskytnutím služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, a tedy plněním, které podléhá DPH a na další navazující otázky.

Soudní dvůr odpověděl, že:

1)      Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že poskytnutí koně jeho majitelem, který je osobou povinnou k dani z přidané hodnoty, pořadateli dostihu za účelem účasti tohoto koně v dostihu není poskytnutím služby za úplatu ve smyslu tohoto ustanovení v případě, kdy se za toto jeho poskytnutí nevyplácí odměna za účast nebo jiná přímá odměna a kdy cenu za umístění obdrží pouze majitelé těch koní, kteří se v dostihu umístili na ocenitelném místě, i kdyby tato cena za umístění byla stanovena dopředu. Takové poskytnutí koně je naproti tomu poskytnutím služby za úplatu v případě, že za ně pořadatel poskytne odměnu nezávislou na umístění daného koně v dostihu.

2)      Směrnice 2006/112 musí být vykládána v tom smyslu, že nárok osoby povinné k dani, která podniká v oboru chov a trénink vlastních i cizích dostihových koní, na odpočet daně z přidané hodnoty zaplacené na vstupu v rámci plnění souvisejících s přípravou jejích vlastních koní na dostihy a jejich účastí v nich je dán z důvodu, že náklady na tato plnění jsou součástí obecných výdajů souvisejících s její ekonomickou činností, za podmínky, že náklady vynaložené na každé z předmětných plnění vykazují přímou a bezprostřední souvislost s touto celkovou činností. Tak tomu může být, souvisejí-li takto vynaložené náklady s dostihovými koňmi, kteří jsou skutečně určeni k prodeji, nebo je-li účast těchto koní v dostizích z objektivního hlediska prostředkem na podporu ekonomické činnosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

V případě, že je takový nárok na odpočet dán, nelze do základu daně z přidané hodnoty zahrnout případnou cenu, kterou osoba povinná k dani získala díky umístění některého z jejích koní v dostihu.

3)      Článek 98 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 14 její přílohy III musí být vykládán v tom smyslu, že jediné komplexní poskytnutí služeb tvořené několika dílčími plněními spočívajícími zejména v tréninku koní, využívání sportovních zařízení, ustájení koní, krmení a další péči o koně nemůže být předmětem snížené sazby daně z přidané hodnoty, pokud využívání sportovních zařízení ve smyslu bodu 14 přílohy III této směrnice a trénink koní tvoří dvě rovnocenná dílčí plnění v rámci tohoto komplexního plnění nebo pokud trénink koní tvoří hlavní dílčí plnění v rámci uvedeného komplexního plnění, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu.



41. Věc C-447/15 Muladi

Krajský soud v Ostravě se Soudního dvora tázal na to, zda ustanovení článku 4 směrnice č. 2003/59/ES,  brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví další podmínky pro osvobození od povinnosti získat výchozí kvalifikaci řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu.

Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. července 2016 odpověděl, že článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/59/ES ze dne 15. července 2003 o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu a o změně nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 a směrnice Rady 91/439/EHS a zrušení směrnice Rady 76/914/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, která pro výkon předmětného řidičského povolání požaduje, aby se osoby, na které se podle tohoto článku vztahuje osvobození od povinnosti získat výchozí kvalifikaci řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu, nejprve podrobily pravidelnému školení v rozsahu 35 hodin.

42. Věc C-528/15 Al Chodor a další

Předběžná otázka Nejvyššího správního soudu směřovala na to, zda má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince [čl. 2 písm. n) nařízení č. 604/2013 ], za následek neaplikovatelnost institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení?

Soudní dvůr odpověděl, že čl. 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2, musí být vykládány v tom smyslu, že členským státům ukládají povinnost stanovit obecně závazným právním předpisem objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat, že žadatel o mezinárodní ochranu, s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout. Absence takového právního předpisu má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení.

43. Věc C-638/15 Eko-Tabak

Předběžná otázka Nejvyššího správního soudu směřuje na to, zda ze sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy a/nebo jejich části, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách (nadrcením nebo ručním nařezáním) kouřit, považovat za tabákové výrobky ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bod ii), respektive čl. 5 odst. 1 písm. a) Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění)? Pokud ne, brání čl. 5 ve spojení s čl. 2 Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění) takové vnitrostátní právní úpravě členského státu, která podrobuje spotřební dani z tabákových výrobků i tabák neuvedený v čl. 2 a čl. 5 Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění), který je určen k jinému účelu, než ke kouření, současně jej však je možno kouřit (Je ke kouření způsobilý či vhodný) a je upravený pro prodej konečnému spotřebiteli?

Soudní dvůr odpověděl, že čl. 2 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 1 směrnice Rady 2011/64/EU ze dne 21. června 2011 o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků musí být vykládány v tom smyslu, že sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách nadrcením nebo ručním nařezáním kouřit, spadají pod pojem „tabák ke kouření“ ve smyslu těchto ustanovení.

44. Věc C-391/16 M

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora dotazuje, zda jsou ustanovení čl. 14 odst. 4 a 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU , o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, neplatná z důvodu rozporu s čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 78 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie a s obecnými zásadami práva Evropské unie podle čl. 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii?

Soudní dvůr odpověděl, že přezkum čl. 14 odst. 4 až 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost těchto ustanovení z hlediska čl. 78 odst. 1 SFEU a článku 18 Listiny základních práv Evropské unie.

45. Věc C-676/16 CORPORATE COMPANIES

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora dotazuje, zda pod čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/60/ES, o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, spadají i osoby, které v rámci své podnikatelské činnosti prodávají obchodní společnosti zapsané v obchodním rejstříku založené za účelem prodeje (tzv. ready-made společnosti), jejichž prodej realizují převodem podílu v prodávané dceřiné společnosti?

Soudní dvůr odpověděl, že čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/60/ES, o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu ve spojení s čl. 3 bodem 7 písm. a) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že do působnosti těchto ustanovení spadá taková osoba, jako je osoba dotčená ve věci v původním řízení, jejíž podnikatelská činnost spočívá v prodeji obchodních společností, které sama založila bez předchozí objednávky ze strany potenciálních klientů za účelem jejich prodeje těmto klientům, přičemž tento prodej realizuje převodem svého podílu v prodávané společnosti.

46. Věc C-287/17 Česká pojišťovna

Okresní soud v Českých Budějovicích se Soudního dvora dotazuje, zda čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, má být vykládán tak, že ukládá soudu přiznat úspěšnému žalobci ve sporu o úhradu pohledávky z obchodní transakce vymezené v čl. 3 nebo 4 uvedené směrnice částku 40 EUR (nebo ekvivalent v národní měně) a vedle toho náhradu nákladů soudního řízení, a to včetně náhrady nákladů na upomínání žalovaného před podáním žaloby ve výši stanovené procesními předpisy členského státu?

Soudní dvůr odpověděl, že článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích musí být vykládán v tom smyslu, že přiznává věřiteli požadujícímu náhradu nákladů na upomínky zaslané dlužníkovi v důsledku dlužníkova prodlení s platbou kromě pevné částky ve výši 40 eur podle odstavce 1 tohoto článku i nárok na přiměřenou náhradu ve smyslu odstavce 3 téhož článku za část těchto nákladů přesahující tuto pevnou částku.

47. Věc C-414/17 ARREX CZ

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora mj. dotazuje, zda za osobu povinnou k dani uvedenou v čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“) má být považována jakákoliv osoba povinná k dani, resp., na které osoby povinné k dani se uvedené ustanovení vztahuje? Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH vztahuje na situaci, jako je v původním řízení (tedy, že nabyvatelem výrobků je osoba povinná k dani, která je registrována k dani), Nejvyšší správní soud se dále dotazuje, zda má být uvedené ustanovení vykládáno tak, že pokud je odeslání nebo přeprava těchto výrobků uskutečněna v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice Rady 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS, je třeba považovat za dodávku s nárokem na osvobození podle uvedeného ustanovení to dodání, které je spojeno s postupy podle směrnice o spotřebních daních, ačkoliv by jinak nebyly splněny podmínky pro osvobození podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH s ohledem na přiřazení přepravy zboží jiné transakci?

Soudní dvůr odpověděl následovně:

Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na pořízení uvnitř Společenství v případě výrobků podléhajících spotřební dani, z nichž lze vybírat spotřební daň na území členského státu určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků, uskutečněná osobou povinnou k dani, jejíž ostatní pořízení nejsou předmětem daně z přidané hodnoty podle čl. 3 odst. 1 této směrnice.

Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících plnění, která vedla jen k jedné přepravě výrobků podléhajících spotřební dani uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, nemůže být pořízení uskutečněné subjektem povinným zaplatit spotřební daň v členském státě určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků kvalifikováno jako pořízení uvnitř Společenství podléhající dani z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení, jestliže tato přeprava nemůže být tomuto pořízení přičtena.

Článek 2 odst. 1 písm. b) bod i) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících pořízení, jež se týkala týchž výrobků podléhajících spotřební dani a vedla jen k jedné přepravě těchto výrobků uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, není okolnost, že jsou tyto výrobky přepravovány v tomto režimu, rozhodující pro určení, kterému pořízení musí být přeprava přičtena, aby toto pořízení bylo předmětem daně z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení.

48. Věc C-704/17 D. H.

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora dotazuje, zda výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie brání takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?

Z důvodu zpětvzetí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Nejvyšším správním soudem byla tato věc vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora.

49. Věc C-127/18 A-PACK CZ

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora táže, zda je možné čl. 90 odst. 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty vykládat s ohledem na zásadu daňové neutrality a zásadu proporcionality tak, že členským státům umožňuje odchylnou úpravou stanovit takové podmínky, které pro určité případy vyloučí snížení základu daně v případě částečného nebo úplného nezaplacení ceny. Pokud je odpověď kladná, rovněž se dotazuje, zda je v rozporu se smyslem čl. 90 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty taková vnitrostátní právní úprava, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty provést opravu výše daně, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec a který následně přestal být plátcem daně z přidané hodnoty.

Soudní dvůr odpověděl, že článek 90 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, která stanoví, že plátce daně nemůže provést opravu základu daně z přidané hodnoty (DPH) v případě celkového nebo částečného nezaplacení částky, kterou měl dlužník zaplatit z titulu plnění podléhajícího DPH, pokud již tento dlužník není plátcem DPH.

50. Věc C-215/18 Primera Air Scandinavia

Obvodní soud pro Prahu se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda existoval mezi žalobkyní a žalovaným smluvní vztah ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ačkoli mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena smlouva a let byl součástí souborných služeb poskytovaných na základě smlouvy mezi žalobkyní a třetí osobou (cestovní kanceláří). Dále se táže, zda lze tento vztah kvalifikovat jako vztah spotřebitelský ve smyslu ustanovení oddílu 4 článku 15 až článku 17 nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a zda je žalovaný pasivně legitimován k uspokojení nároků plynoucích z nařízení č.261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č.295/91.

51. Věc C-275/18 Vinš

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora dotazuje, zda je přípustné podmínit nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty při vývozu zboží ve smyslu čl. 146 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty tím, že zboží bude nejprve propuštěno do určitého celního režimu ve smyslu čl. § 66 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Dále zda je takováto vnitrostátní úprava dostatečně ospravedlnitelná článkem 131 Směrnice jakožto podmínka k zamezení daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu.

Soudní dvůr odpověděl, že článek 146 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení s článkem 131 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby ustanovení vnitrostátní právní úpravy podmiňovalo osvobození od daně z přidané hodnoty vztahující se na zboží určené k vývozu mimo Evropskou unii tím, že toto zboží bylo propuštěno do celního režimu vývozu, je-li prokázáno, že věcné podmínky pro osvobození od daně, a zejména podmínka, aby předmětné zboží skutečně opustilo území Unie, jsou splněny.

52. Věc C-306/18 Korado

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda je prováděcí nařízení Komise EU 2015/23 ze dne 5. ledna 2015, v němž je zboží, popsané ve sloupci 1 tabulky obsažené v příloze, zařazené do položky 7 307 93 19 KN, platné. Jestliže nikoliv, zda mohou být dotčené výrobky zařazeny do podpoložky 7 322 19 00 KN, a jestliže ano, zda musejí být dotčené výrobky zařazeny do podpoložky 7 307 93 19 KN.

Soudní dvůr odpověděl, že kombinovaná nomenklatura uvedená v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1101/2014 ze dne 16. října 2014, musí být vykládána v tom smyslu, že takové ocelové svařované díly, o jaké jde ve věci v původním řízení, musí být – s výhradou, že předkládající soud posoudí všechny skutkové okolnosti, které má k dispozici – zařazeny do čísla 7307 kombinované nomenklatury jakožto „příslušenství (fitinky) pro trouby nebo trubky“.

53. Věc C-401/18 Herst

Krajský soud v Praze předložil Soudnímu dvoru následující dotazy k předběžné otázce:

Má být za osobu povinnou k dani uvedenou v čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2006/112/ES1 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“) považována jakákoliv osoba povinná k dani? Pokud nikoliv, na které osoby povinné k dani se uvedené ustanovení vztahuje?

Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH vztahuje na situaci, jako je v původním řízení (tedy, že nabyvatelem výrobků je osoba povinná k dani, která je registrována k dani), má být uvedené ustanovení vykládáno tak, že pokud je odeslání nebo přeprava těchto výrobků uskutečněna v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice Rady 2008/118/ES2 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (dále jen „směrnice o spotřebních daních“), je třeba považovat za dodávku s nárokem na osvobození podle uvedeného ustanovení to dodání, které je spojeno s postupy podle směrnice o spotřebních daních, ačkoliv by jinak nebyly splněny podmínky pro osvobození podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH s ohledem na přiřazení přepravy zboží jiné transakci?

Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH nevztahuje na situaci, jako je v původním řízení, je skutečnost, že zboží je přepravováno v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně skutečností rozhodnou pro to, kterému z více po sobě následujících dodání má být přičtena přeprava pro účely nároku na osvobození od DPH podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH?

Nabývá „právo nakládat se zbožím jako vlastník“ ve smyslu směrnice o DPH osoba povinná k dani, jestliže nakoupí zboží od jiné osoby povinné k dani přímo pro konkrétního odběratele s cílem splnit jeho časově předcházející objednávku (určující druh zboží, jeho množství, místo původu a čas dodání), jestliže sama se zbožím nijak fyzicky nenakládá, neboť v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy její odběratel souhlasí s tím, že si zajistí přepravu zboží z místa jeho původu, a ona mu tak pouze zprostředkuje přístup k požadovanému zboží prostřednictvím svých dodavatelů a předá informace nezbytné pro převzetí zboží (jejím jménem či jménem jejích subdodavatelů v řetězci), přičemž jejím ziskem z transakce je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou tohoto zboží, aniž by v rámci řetězce byla fakturována cena přepravy zboží?

Stanoví směrnice o spotřebních daních ve svých ustanoveních (např. v čl. 4 bodu 1, čl. 17 nebo čl. 19), ať již přímo, nebo nepřímo prostřednictvím omezení pro faktické nakládání s takovým zbožím, dostačující podmínky pro převod „práva nakládat se zbožím (podléhajícím spotřební dani) jako vlastník“ ve smyslu směrnice o DPH, takže převzetí dodávky zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně oprávněným skladovatelem či registrovaným příjemcem v souladu s podmínkami plynoucími ze směrnice o spotřebních daních je třeba považovat za dodání zboží i pro účely DPH?

Je v této souvislosti pro úvahy o určení dodání, s nímž je spojena přeprava, v rámci řetězové dodávky zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně s jedinou přepravou třeba považovat i přepravu ve smyslu směrnice o DPH za započatou a za skončenou v souladu s ustanoveními čl. 20 směrnice o spotřebních daních?

Brání zásada neutrality DPH či jakýkoli jiný princip unijního práva aplikaci ústavní zásady vnitrostátního práva in dubio mitius, která orgánům veřejné moci přikazuje v situaci nejednoznačnosti právní normy, která objektivně nabízí více možných výkladových variant, vycházet z výkladové varianty ve prospěch adresáta právní normy (zde osoby povinné k DPH)? Byla by aplikace této zásady souladná s unijním právem alespoň tehdy, pokud by se omezila na situace, v nichž rozhodné skutkové okolnosti případu předcházely závaznému výkladu sporné právní otázky Soudním dvorem Evropské unie, který za správnou určil jinou, pro daňový subjekt méně vstřícnou výkladovou variantu?

V případě možnosti aplikace zásady in dubio mitius:

Bylo možné z hlediska limitů daných unijním právem v době, v níž se uskutečnila zdanitelná plnění v dané věci (listopad 2010 - květen 2013), považovat otázku, zda právní pojem dodání, resp. právní pojem přepravy zboží má (či nemá) shodný obsah jak pro účely směrnice o DPH, tak i pro účely směrnice o spotřebních daních, objektivně za právně nejistou a nabízející dvojí výklad?

54. Věc C-405/18 AURES Holdings

Nejvyšší správní soud se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda lze pod pojem svoboda usazování ve smyslu čl. 49 Smlouvy1 o fungování Evropské unie podřadit bez dalšího pouze přemístění místa vedení společnosti z jednoho členského státu do jiného členského státu. V případě kladné odpovědi na první otázku, se Soudního dvora ptá, zda je v rozporu s čl. 49, čl. 52 a čl. 54 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud vnitrostátní úprava neumožňuje subjektu z jiného členského státu při přesunu místa výkonu podnikatelské činnosti, resp. přesunu místa vedení do České republiky uplatnit daňovou ztrátu vzniklou v tomto jiném členském státě.

55. Věc C-502/18 České aerolonie

Městský soud v Praze se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda je dána povinnost dopravce Společenství k náhradě újmy cestujícímu dle čl. 3 odst. 5 věta druhá Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/20041 v případě, kdy dopravce Společenství jako smluvní dopravce provozoval prvou část letu s mezipřistáním na letiště třetí země, z něj v rámci sdílení kódů (code sharing) provedl druhou část letu dopravce, který není dopravcem Společenství a ke zpoždění na příletu na cílové letiště delším než tři hodiny došlo pouze v druhé části letu.

Soudní dvůr odpověděl, že článek 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, ve spojení s čl. 3 odst. 5 nařízení č. 261/2004, musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě letu s mezipřistáním sestávajícího ze dvou úseků, na něž byla učiněna jediná rezervace, a směřujícího z letiště umístěného na území členského státu na letiště umístěné ve třetí zemi přes letiště v jiné třetí zemi, může cestující, který do cílového místa určení dorazil se zpožděním v rozsahu tří hodin nebo více majícím původ ve druhém úseku letu provozovaném v rámci dohody o sdílení kódů dopravcem se sídlem ve třetí zemi, uplatnit svůj nárok na náhradu podle tohoto nařízení vůči leteckému dopravci Společenství, který provozoval první úsek letu.

56. Věc C-518/18 RD

Okresní soud v Českých Budějovicích se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda má článek 3 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/20041 , kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, být vykládán tak, že za nesporný je možno považovat nárok, o kterém bylo rozhodnuto po provedeném dokazování, jestliže žalovaná, která svůj dluh uznala před zahájením řízení, ani opatrovník se jednání soudu nezúčastnili a nevznesli v jeho průběhu žádné námitky.

Soudní dvůr odpověděl, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, musí být vykládáno v tom smyslu, že neumožňuje, aby v případě, kdy soud neměl možnost zjistit adresu žalovaného, bylo soudní rozhodnutí o nároku, které bylo vydáno po jednání, jehož se nezúčastnil ani žalovaný ani opatrovník ustanovený pro účely řízení, potvrzeno jako evropský exekuční titul.

57. Věc C-680/18 HJ

Obvodní soud pro Prahu 5 se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, které právo je rozhodné pro posouzení předmětné věci, […] české [,] či nizozemské[?]

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 (Česká republika) ze dne 29. října 2018 je zjevně nepřípustná

58. Věc C-107/19 Dopravní podnik hl. m. Prahy

Obvodní soud pro Prahu 9 se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda je třeba dobu přestávky, během které zaměstnanec musí být zaměstnavateli k dispozici pro případ nenadálého výjezdu během 2 minut, považovat za „pracovní dobu“ ve smyslu čl. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES1 ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby. Má na posouzení uvedené v předchozí otázce vliv skutečnost, že k přerušení v případě nenadálého výjezdu dochází pouze nahodile a nepředvídatelně, případně jak často k takovému přerušení dochází? Může soud prvního stupně, který rozhoduje poté, kdy bylo jeho rozhodnutí zrušeno nadřízeným soudem a vráceno k dalšímu řízení ve věci, přičemž nadřízený soud vyslovil právní názor, který je pro soud prvního stupně závazný, tento závazný právní názor nerespektovat, pokud je v rozporu s právem EU?

59. Věc C-311/19 BONVER WIN

Nejvyšší správní soud se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda se použije se článek 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie na vnitrostátní právní předpis (obecně závaznou vyhlášku obce), který v části jedné obce zakazuje určitou službu, jen proto, že část zákazníků tímto předpisem dotčeného poskytovatele služby může pocházet či pochází z jiného členského státu Evropské unie. Pokud ano, zda postačuje pro aplikovatelnost článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie pouhé tvrzení možnosti výskytu zákazníků z jiného členského státu, anebo je poskytovatel služby povinen dokázat reálné poskytování služeb zákazníkům pocházejících z jiných členských států.

Dále se zeptal, zda je pro odpověď na první položenou otázku jakkoliv relevantní, že: 1) potenciální omezení svobody poskytování služeb je výrazně limitováno, a to jak geograficky, tak i věcně (potenciální aplikovatelnost výjimky de minimis); 2) není patrné, že by vnitrostátní právní předpis upravoval odlišným způsobem, právně nebo fakticky, postavení subjektů poskytujících služby především občanům jiných členských států Evropské unie, na straně jedné, a subjektů zaměřujících se na domácí klientelu, na straně druhé.

60. Věc C-520/19 Armostav Místek

Informace k předběžné otázce prozatím nejsou dostupné.