Spisová značka: 18Co 241/2019
Soud:Městský soud v Praze
Datum rozhodnutí:11/07/2019
Typ rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Pravomoc soudu
Dotčené předpisy:Nařízení () č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:E
USNESENÍ



takto:

I. Usnesení soudu I. stupně se v napadených výrocích II., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17.920,10 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta Mgr. Michaela Duba.

Odůvodnění:

1. Soud I. stupně shora označeným usnesením podle § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 70 954,40 Kč (výrok III.) a dále rozhodl, že žalobkyni se po právní moci usnesení vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 207.167 Kč (výrok IV.). Jako výrok I. je označeno rozhodnutí soudu I. stupně, že jednání nařízené na 11. 6. 2019 se nekoná.

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, v níž žalobkyně tvrdí, že se žalovanou uzavřela dne 17. 3. 2014 Dohodu o sdružení za účelem účasti na výběrovém řízení na projektu „Skupinový vodovod Benešov – Sedlčany, výstavba vodovodu“, a v rámci této spolupráce obě účastnice posléze jako partneři na straně zhotovitele uzavřely smlouvu o dílo „Skupinový vodovod Benešov – Sedlčany, výstavba vodovodu“ ze dne 25. 9. 2014, jíž se zavázaly vystavět vodovod Benešov – Sedlčany. Žalobkyně dále tvrdí, že žalovaná v souvislosti s činností na projektu porušila smluvní povinnosti vyplývající z čl. VI odst. 1 a z článku I. odst. 3 Dohody o sdružení a v důsledku toho jí vznikla povinnost zaplatit žalobkyni předmětné peněžité plnění; vyúčtování dílčích částek provedla žalobkyně fakturami č. 2017200, 2016575 a 2016574.

3. Žalovaná v rámci svého prvního úkonu ve věci samé (vyjádření k žalobě ze dne 14. 6. 2018, č. l. 53) vznesla námitku, že věc má být projednána v řízení před rozhodci. Soud I. stupně zjistil, že podle ustanovení čl. XI odst. 5 Dohody o sdružení ze dne 17. 3. 2014 se strany dohodly, že „Všechny spory mezi partnery budou řešeny právně před Arbitrážním soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, dle jeho zákonů.“.

4. Soud I. stupně posoudil platnost rozhodčí doložky a její přípustnost na základě § 117 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle českého práva. Dospěl k závěru, že strany Dohody o sdružení si v souladu s § 2 odst. 1 zákona č. 216/ 1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen ″ZRŘ″), určily, že jejich spor bude rozhodovat stálý rozhodčí soud, v daném případě mezinárodní instituce, Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži. Rozhodčí doložka je obsažena v písemně uzavřené Dohodě o sdružení. Předmět řízení je způsobilý k projednání před rozhodčím soudem, neboť se jedná o majetkový spor, k jehož projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc obecných soudů a o jehož předmětu je možné uzavřít smír.

5. K námitce žalobkyně, že rozhodčí doložka je vzhledem k problematickému výkladu výrazu obsaženého v rozhodčí doložce „dle jeho zákonů,“ neplatná pro neurčitost, soud I. stupně uvedl, že toto ujednání, tedy výraz „jeho zákony“ lze s odkazem na existenci obsáhlého jednacího řádu rozhodčího soudu - Pravidel rozhodčího řízení Mezinárodního rozhodčího soudu vydaných Mezinárodní obchodní komorou, vykládat jako „podle jeho pravidel“, neboť se v jistém smyslu jedná o procesní normu. Proto shledal ujednání o rozhodčí doložce jako dostatečně určité.

6. Na základě zásadního závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v Dohodě o sdružení ze dne 17. 3. 2014 je platná, soud I. stupně řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. ve prospěch žalované, na základě dovozeného procesního zavinění žalobkyně na zastavení řízení formou podání žaloby ve věci, o níž soudu nepřísluší rozhodovat, a podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za řízení, sníženého o 20 %.

7. Toto usnesení napadla žalobkyně v rozsahu výroků II., III. a IV. včasným a přípustným odvoláním; odvolací důvod podřadila § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení platnosti rozhodčí doložky v Dohodě o sdružení, z hlediska určitosti jejího obsahu. Namítala, že rozhodčí doložka ve znění: „Všechny spory mezi partnery budou řešeny právně před Arbitrážním soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, dle jeho zákonů“, uvedená v Dohodě o sdružení, je neplatná, neboť z ní nelze jednoznačně zjistit, před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů, ani kdo má rozhodčí nález vydat; navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání vyvracela odvolací námitky žalobkyně a navrhla potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. V podrobnostech uvedla
9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost k rozhodnutí na základě podané žaloby ve věci, ohledně které strany uzavřely rozhodčí dohodu. Mezinárodní prvek věci je dán objektivně tím, že žalovaná má sídlo v jiném členském státě Evropské unie, v Bulharsku. Dvoustranná smlouva mezi ČSSR a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsaná 25. listopadu 1976 v Sofii, a vyhlášená pod č. 3/1978 Sb., neupravuje soudní příslušnost ve věcech nároků ze závazkových vztahů. Mezinárodní příslušnost soudu I. stupně tedy vyplývá z článku 7, odst. 1, písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve spojení s bodem 12 recitálu citovaného Nařízení, podle něhož se Nařízení nevztahuje na rozhodčí řízení, avšak žádné ustanovení Nařízení by nemělo bránit soudům členského státu, je-li u nich podána žaloba ve věci, ohledně které strany uzavřely rozhodčí dohodu, aby v souladu s vnitrostátním právem odkázaly strany na rozhodčí řízení, nebo aby řízení přerušily nebo zastavily, a aby přezkoumaly, zda je rozhodčí dohoda neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.

11. Rozhodčí řízení, které by na základě rozhodčí doložky mělo být vedeno mezi účastníky, má mezinárodní povahu danou jednak objektivně (účastníci nemají sídlo v témže státě), a jednak subjektivně, když účastníci formou dohody v rozhodčí smlouvě odkázali na mezinárodní institucionální rozhodčí soud - Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži. Povinnost soudu uznat písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkajícího se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením, resp. povinnost soudu odkázat strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich, s výjimkou případů, kdy soud zjistí, že zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití, vyplývá z čl. II. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů ze dne 17. 6. 1959 (dále jen „Newyorská úmluva“), která má přednost před vnitrostátním právem.

12. Platnost rozhodčí doložky, obsažené v Dohodě o sdružení, soud I. stupně správně posoudil podle českého práva. České hmotné právo je aplikovatelné na základě ustanovení článku VI, odst. 2, písm. c) Evropské úmluvy o obchodní arbitráži ze dne 21. 4. 1961 (dále jen „Evropská úmluva“), vyhlášené pod č. 176/1964 Sb., podle něhož budou soudy smluvních států při rozhodování o existenci nebo o platnosti rozhodčí smlouvy v případě, že nebyla učiněna zmínka o právu, jemuž strany podrobily svou smlouvu, a jestliže v době, kdy otázka byla vznesena před soudem, nemůže být předvídáno, v které zemi má být vydán rozhodčí nález, postupovat podle kolizních pravidel projednávajícího soudu; v daném případě jde o § 117 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ″ZMPS″), odkazující k českému právu v otázce posouzení arbitrability sporu, a § o 41 ZMPS, odkazující k českému právu v otázce posouzení existence a platnost právního jednání, spočívajícího v uzavření rozhodčí doložky v Dohodě o spolupráci, podléhající českému hmotnému právu.

13. V daném případě odvolatelka nesporuje závěry soudu I. stupně, k nimž dospěl ohledně arbitrability sporu. Zásadní námitka se týká otázky, zda strany dostatečně určitě (a tedy platně) vyjádřily svou vůli podrobit svůj spor řízení před rozhodci, dohodou na textu „Všechny spory mezi partnery budou řešeny právně před Arbitrážním soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, dle jeho zákonů.“

14. V citované rozhodčí doložce smluvní strany zcela jednoznačně odkázaly na institucionální rozhodčí soud, Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži. V případě rozhodčí smlouvy odkazující na institucionální rozhodčí soud se obsahovou součástí smlouvy stává i řád příslušného soudu (toto obecné pravidlo je výslovně zdůrazněno převzetím do některých národních úprav, např. § 13 odst. 3 ZRŘ, resp. § 12 odst. 4 slovenského zákona o rozhodcovskom konaniu). Řízení vedené před stálým rozhodčím soudem tedy nevyžaduje, aby strany sjednávaly podrobný postup v řízení v rozhodčí smlouvě.

15. Je tedy zřejmé, že připojení výrazu „dle jeho zákonů“, za nesporně určité a jednoznačné označení Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži, pouze vyjadřuje shora popsaný znak institucionálního rozhodčího řízení. Jinak řečeno – ani vypuštění výrazu „dle jeho zákonů“ z textu rozhodčí doložky by nemělo žádný vliv na určitost úkonu, jímž strany Dohody o sdružení projevily svou vůli řešit všechny spory ze smlouvy vyplývající v rozhodčím řízení před (nejstarším a nejznámějším) institucionálním rozhodčím soudem.

16. K otázce, zda je při uplatnění námitky nedostatku pravomoci soudu z důvodu existence rozhodčí smlouvy podle § 106 odst. 1 o. s. ř. obecně nezbytné, aby soud nařídil jednání, se ve vztahu k odvolatelkou odkazovanému usnesení sp. zn. 32 Cdo 1881/2011 vyjádřil již i Nejvyšší soud. Především dovodil (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 838/2017, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2691/2017), že závěr, že k posouzení, zda zde není nedostatek podmínky řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř., je nezbytné nařídit jednání, nelze zobecnit a bez dalšího aplikovat ve všech případech. Je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem řešené věci, zejména k tomu, zda pro rozhodnutí o zastavení řízení bylo nutné učinit skutková zjištění pomocí dokazování (např. je-li sporná samotná existence rozhodčí doložky), či zda bylo potřebné pouze právní posouzení námitky jedné ze stran učiněné podle § 106 odst. 1 o. s. ř. V usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 838/2017, v podrobnostech – ve vztahu k odvolatelkou citovanému rozhodnutí, uvedl: „Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí [tj. v usnesení sp. zn. 32 Cdo 1881/2011] vycházel z toho, že § 115 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu nařídit jednání k projednání věci samé, a uvedl, že rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v tom, že není dána pravomoc soudu podle § 106 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím toliko procesním. Dílčím závěrem citovaného usnesení Nejvyššího soudu tedy je, že obecně lze procesní rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu, že je zde nedostatek podmínky řízení spočívající v uzavřené rozhodčí doložce, vydat bez nařízení jednání. V konkrétním případě, který Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí řešil, ovšem bylo k závěru o existenci rozhodčí doložky nutné učinit skutková zjištění, které soudy obou stupňů učinily z listin, aniž by provedly dokazování, které se provádí podle § 122 odst. 1 o. s. ř. při jednání. Stěžejní rozdíl mezi oběma řešenými případy spočíval v tom, že v případě, o němž Nejvyšší soud rozhodoval v citovaném usnesení, soudy nejprve musely učinit skutková zjištění o tom, zda vůbec smlouva, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, byla uzavřena, neboť rozhodčí doložka byla uvedena v nabídce (objednávce přepravy) učiněné jednou ze stran.

17. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebylo mezi stranami sporu o obsahu rozhodčí doložky ani o otázce existence smlouvy (Dohody o sdružení), v níž byla doložka obsažena, zabýval se soud I. stupně zabýval pouze právním posouzením platnosti doložky z hlediska její namítané neurčitosti. Pokud skutečnosti, z nichž vycházelo právní posouzení věci soudem I. stupně, nebyly mezi účastníky sporné, nebylo ani nezbytné provádět dokazování a nařizovat jednání. Soud I. stupně tedy nepochybil, jestliže řízení zastavil, aniž nařídil jednání; vzhledem k tomu, že odvolací námitky směřují proti právnímu posouzení určitosti formulace rozhodčí doložky, tedy odvolatel nadále ani nenamítá nesprávnost skutkových zjištění soudu I. stupně, z nichž vycházejí jeho právní závěry, nebylo ani nutno, aby jednání nařizoval odvolací soud.

18. Závěr soudu I. stupně, že v daném případě byl důvod pro zastavení řízení, neboť není dána pravomoc soudu k projednání věci, když má být za podmínek stanovených v § 106 odst. 1 o. s. ř. projednána v rozhodčím řízení, je ze všech výše uvedených důvodů správný. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž odvolání nebylo úspěšné, je povinna zaplatit žalované náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání nikoli ve věci samé - § 11 odst. 2 písm. c/ AT), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 14.510 Kč [§ 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen ″AT″)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3.110,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 17.920,10 Kč.

Poučení: