Spisová značka: 19Co 85/2019
Soud:Městský soud v Praze
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Náhrada cestovních a jiných výdajů
Dotčené předpisy:čl. 5 odst. 3 Nařízení (ES) č. 261/2004
čl. 14 Nařízení (ES) č. 261/2004
§ 212 předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)
§ 214 předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)
Nařízení (ES) č. 861/2007
Kategorie rozhodnutí:E
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Alice Žáčkové ve věci

žalobců: a) Iva T., narozená xxx
bytem Z., O.
b) PharmDr. Jiří K., narozený xxx
bytem K., Praha

sídlem Vídeňská 546/55, Brno

proti
žalované: VUELING AIRLINES S.A.
sídlem Parque de Negocios Mas Blau II, Pla de l´Estany 5 o zaplacení 600,20 EUR s příslušenstvím
k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. ledna 2019, č.j. 28 C 128/2018-32

takto:

Odůvodnění:


1. Soud I. stupně rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že zamítl žalobu o zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. zavázal oba žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 7.405 Kč.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody za zrušený let z Ř. do Prahy dne 8.5.2018. Žalovaná částka sestává z 250 EUR pro každého z nich dle Nařízení Rady ES 261/2004 a z částky 50,10 EUR pro každého za náhradní autobusové spojení z V. na místo určení. Tvrdili, že let byl sice zrušen z důvodu stávky na letišti v Ř., ale jednalo se o předem ohlášenou stávku a z toho důvodu se nejedná o mimořádnou událost, která by představovala pro žalovanou liberační důvod.

3. Žalovaná požadovala žalobu jako nedůvodnou zamítnout s tím, že ke zrušení uvedeného letu došlo v důsledku stávky letištního personálu na letišti v Ř. V jejím důsledku došlo k podstatnému omezení odbavovací kapacity letiště. Letečtí přepravci byli nuceni zrušit část plánovaných letů, což žalovaná nemohla nijak ovlivnit. Byla nucena jednat v souladu s příkazy orgánů řízení letového provozu.

4. Soud nejdříve konstatoval, že je příslušným k projednání této věci a věc je třeba posoudit podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 261/2004, které upravuje právo na náhradu škody cestujících v případech zrušení či zpoždění letu včetně výše této škody odstupňované dle vzdálenosti letu. Z procesního hlediska postupoval soud dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 861/2007, kterým se zavádí řízení o drobných nárocích a dle o.s.ř.

5. Provedeným dokazováním zjistil, že žalobci měli na den 8.5.2018 rezervovaný let xxx z Ř. do Prahy. Let byl z důvodu stávky na letišti v Ř. zrušen. Žalobci byli následující den 9.5.2018 dopraveni žalovanou do V. a dále pokračovali po vlastní ose autobusovou dopravou.

6. Soud na základě provedeného dokazování dovodil, že nastaly mimořádné okolnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 a čl. 14 preambule Nařízení 261/2004, které zprošťují žalovanou povinnosti k náhradě škody, a to jak ve vztahu ke zrušenému letu, tak k pořízení náhradní dopravy. Žalobu zamítl a žalobcům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř.

7. Proti rozsudku podali žalobci odvolání. Trvali na tom, že uvedenou stávku na letišti v Ř. nelze považovat za mimořádnou okolnost, která by byla liberačním důvodem pro žalovanou, neboť nebyla neočekávaná. Naopak byla plánovaná a předem nahlášená. Žalovaná pochybila, pokud cestujícím ponechala letenky na uvedený let, přestože věděla, že bude zrušen. Dále poukázali na čl. 9 odst. 1 písm. b) Nařízení s tím, že žalovaná byla povinna při nejbližší příležitosti přesměrovat cestujícího za srovnatelných dopravních podmínek na místo určení. V daném případě však byli žalobci žalovanou dopraveni letecky následující den jen do V. Za dané situace je žalovaná povinna nést náklady na přepravu žalobců do původního místa určení s odkazem na čl. 9 odst. 3 Nařízení. Soudu vytkli, že neprovedl jimi navržený důkaz dotazem na řízení letového provozu Eurocontrol jak dlouho předem byla stávka dopravcům avizována a jak dlouho dopředu bylo možno se na tuto stávku připravit. Dále soudu vytýkali, že nepostupoval dle jejich návrhu na předložení předběžné otázky ESD ohledně mimořádných okolností v daném případě. Navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I.stupně včetně závazného právního názoru odvolacího soudu ohledně položení předběžné otázky.

8. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného s tím, že předmětná stávka měla povahu mimořádné okolnosti ve smyslu čl. 5 a čl. 14 preambule Nařízení.1.

2. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobců rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o.s.ř. postupem podle § 214 odst. 3 o.s.ř. a dospěl poté k závěru, že odvolání není opodstatněné.

3. Odůvodnění rozsudku je zpracováno stručně, ale výstižně a přehledně. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě zjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci, a věc posoudil správně i po stránce právní. Provedené důkazy hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř. a vyvodil z nich zcela správný závěr. Odvolací soud neshledal potřebu dalšího dokazování a odkazuje pro stručnost na písemné odůvodnění rozsudku.

4. V projednávané věci soud I.stupně zcela správně aplikoval čl. 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11.2.2004 (dále jen Nařízení) a dále čl. 14 jeho preambule, kterými se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké přepravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů. Právo na náhradu škody však cestujícím nevzniká, může-li letecký dopravce prokázat, že významné zpoždění letu je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, tedy okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole leteckého dopravce.

5. Dle čl. 14 preambule Nařízení stejně jako podle Montrealské úmluvy by měly být povinnosti provozujících leteckých dopravců omezeny nebo vyloučeny v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření. Tyto mimořádné okolnosti se mohou vyskytnout zejména v případech politické nestability, povětrnostních podmínek neslučitelných s uskutečněním dotčeného letu, bezpečnostních rizik, neočekávaných nedostatků letové společnosti a stávek, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce.

6. Žalobci argumentovali rozhodnutím Evropského soudního dvora ve věci Helga Krüsemann a ostatní proti TUIfly GmbH ve spojených věcech C - 195/17 a dalších, když namítli, že dle tohoto rozhodnutí ne každá stávka je mimořádnou událostí ve smyslu čl. 14 preambule Nařízení.

7. Je třeba si uvědomit, že v citovaném rozhodnutí se jednalo o zcela odlišnou situaci, kdy společnost TUIfly učinila organizační opatření, jímž rozhodla o přemístění určité části zaměstnanců a tito zaměstnanci reagovali na toto rozhodnutí tak, že se ohlásili jako nemocní a nepřišli do práce. Jedná se o rozhodnutí, které míří na tu skutečnost, že rozhodnutí o reorganizaci přišlo od leteckého dopravce, tedy bylo pouze na něm rozhodnout či nerozhodnout o reorganizaci. Příčinou vzniku stávky bylo rozhodnutí leteckého dopravce. Uvedené rozhodnutí proto nedopadá na projednávanou věc.

8. Pro danou věc je naopak využitelná judikatura Soudního dvora Evropské unie reprezentovaná rozhodnutím sp.zn. C-22/11 ve věci Finnair Oyj proti Timmymu Lassooyovi. Ve smyslu čl. 14 preambule Nařízení jsou z hlediska existence mimořádných okolností relevantní „stávky, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce“, aniž je jakkoliv rozlišováno mezi tím, zda se jedná o stávku zaměstnanců přímo leteckého dopravce či zaměstnanců jiných subjektů, jejichž činnost je nezbytná pro uskutečnění leteckým dopravcem provozovaných letů.

9. Důvodným neshledal odvolací soud požadavek žalobců, aby věc byla předložena Evropskému soudnímu dvoru jako předběžná otázka, respektive aby soud vyčkal rozhodnutí o předběžné otázce v téže věci podané jinými soudy. V obdobné věci rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 3244/17 ze dne 17. dubna 2018, v němž se zabýval ústavní stížností, jejíž podstatou byla absence položení předběžné otázky obvodním soudem Soudnímu dvoru Evropské unie. Ústavní soud odkázal na čl. 267 Konsolidovaného znění smlouvy o fungování Evropské unie, podle nějž je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, jestliže během řízení vyvstane otázka platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie v této souvislosti vyslovil v rozsudku ze dne 6. 10. 1982 ve věci C - 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita, že tato povinnost neplatí v případech, ve kterých za 1) otázka práva Evropské unie není významná pro řešení daného případu, za 2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky nebo za 3) výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné. Ústavní soud uvedl, že otázka výkladu čl. 5 odst. 3 nařízení je otázkou, jejíž správný výklad je zřejmý a vyplývá z odst. 14 preambule nařízení o pravidlech náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě. Jedná se tedy o výklad zcela shodného ustanovení nařízení, ve věci proto není namístě pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.1.

2. Výše popsané důvody vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu I.stupně dle § 219 o.s.ř. jako věcně správného, a to včetně výroku o nákladech řízení.

3. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, a proto jí náleží náklady, které v tomto stadiu řízení vynaložila. Jedná se o náklady právního zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 1.740 Kč (počítaný z merita 15.461 Kč dle platného kurzu v době, kdy byl úkon učiněn – 25,76 Kč za 1 EUR), dále jeden režijní paušál na hotové výdaje 300 Kč a DPH 428,40 Kč, tj. celkem 2.468,40 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.


Praha 22. května 2019


JUDr. Eva Ištvánková v.r.
předsedkyně senátu