Spisová značka: 18Co 223/2018
Soud:Krajský soud v Hradci Králové
Datum rozhodnutí:10/08/2018
Typ rozhodnutí:
Heslo:Náhrada škody
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 271t předpisu č. 262/2006Sb. ZP
§ 101 předpisu č. 40/1964Sb. obč. zák.
§ 110 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. obč. zák.
§ 642 předpisu č. 89/2012Sb. o. z.
§ 629 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb. o. z.
Kategorie rozhodnutí:D
č. j. 18 Co 223/2018 – 240

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a JUDr. Ivety Derikové ve věci

žalobkyně: LC, narozená ---
bytem ---
zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Plavcem,
sídlem Chrudim, Rooseveltova 335,

proti  

žalovanému: KIEKERT-CS, s.r.o., IČ ---,
sídlem Přelouč, Jaselská 593,
zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Kolaříkem,
sídlem Pardubice, Škroupova 561,
za účasti
vedlejšího účastníka: Česká pojišťovna a.s., IČ ---,
sídlem Praha 1, Spálená 75/16,

o náhradu škody – ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti způsobené nemocí z povolání,

k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20.2.2018, č.j. 18 C 189/2016 - 193, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19.3.2018, č.j. 18 C 189/2016 - 198,


takto:

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku III. ve znění opravného usnesení potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku IV. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku od 1.3.2018 do 30.9.2018 ve výši 36 561 Kč a platit žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku od 1.10.2018 ve výši 9 423 Kč měsíčně, vždy do každého posledního dne v měsíci.

III. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku VII. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek ze žaloby ve výši 38 535 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 108 566 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Plavce.

V. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu před okresním soudem ve výši 5 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 26 959 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Plavce.


Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud připustil změnu žaloby ze dne 1.6.2017 spočívající v rozšíření žaloby o částku 58 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 1.7.2017, o úroky z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 58 340 Kč od 1.1.2018 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení co do částky 286 736 Kč s příslušenstvím a co do částky 73 Kč měsíčně od 1.9.2016 s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 168 747 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 22 573 Kč od 1.9.2016 do zaplacení, z částky 65 720 Kč od 1.4.2017 do zaplacení a z částky 70 008 Kč od 1.1.2018 do zaplacení (výrok III. ve znění opravného usnesení), uložil žalovanému hradit žalobkyni částku 5 223 Kč měsíčně, vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje měsícem březnem 2017 (výrok IV.), zamítl žalobu co do částky 18 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 19.8.2014 do zaplacení, 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 1.4.2017 do zaplacení, 1 375 Kč a 689 Kč měsíčně počínaje březnem 2018 (výrok V.), uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 108 566 Kč k rukám jejího zástupce (výrok VI.), uložil žalovanému zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek ve výši 33 468 Kč (výrok VII. ve znění opravného usnesení), uložil žalovanému nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu ve výši 4 545 Kč (výrok VIII. ve znění opravného usnesení) a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník vůči sobě nemají nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IX.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti způsobenou nemocí z povolání. Od 10.2.2000 byla zaměstnána u žalovaného jako pracovník poloautomatické linky. Ke dni 14.1.2005 jí byla zjištěna rhizartróza levého palce, ke dni 31.3.2009 pak pravého palce, přičemž oba klouby jí byly opakovaně operovány. Dne 6.6.2014 (v žalobě uveden chybně rok 2013) skončil pracovní poměr žalobkyně u žalovaného, přičemž důvodem byla neschopnost žalobkyně vykonávat dosavadní práci pro nemoc, která byla až následně lékařským posudkem Centra pracovního lékařství Nemocnice Pardubického kraje ze dne 24.3.2015 uznána jako nemoc z povolání. Žalovaný se proti posudku Centra pracovního lékařství Nemocnice Pardubického kraje odvolal, ale jeho odvolání bylo dne 3.6.2015 zamítnuto a posudek byl potvrzen. Po skončení pracovního poměru nebyla žalobkyně schopná zajistit si další zaměstnání, pouze od 13.4.2016 do 16.6.2016 pracovala na pozici ostrahy, což jí ale zdravotně nevyhovovalo a navíc v této práci dosahovala pouze minimální mzdy. Žalobkyně pobírá invalidní důchod, který však souvisí s astmatem a nikoliv s onemocněním rukou. Astma nikterak nebránilo žalobkyni ve výkonu práce pro žalovaného, jelikož v jeho provozovně nebylo prašné prostředí. Invalidní důchod byl žalobkyni přiznán od 25.3.1994 (jen v průběhu let 2001–2005 jí vyplácen nebyl). Onemocnění palců je hlavním důvodem, proč v současné době nemůže vykonávat práci dělnice, nikoli její astma, které jí v této činnosti dříve nebránilo. Na základě výše uvedeného pak žalobkyně žádala nahradit ztrátu na výdělku za období od 7.6.2013 do 31.8.2016 v celkové výši 322 414 Kč a dále měsíční rentu od 1. 9. 2016 ve výši 8 501 Kč měsíčně.

3. Podáním dne 1.6.2017 žalobkyně rozšířila žalobu o částku 58 350 Kč - bolestné za tři operace, které musela absolvovat v návaznosti na nemoc z povolání. Okresní soud výrokem I. rozsudku změnu žaloby připustil.

4. V průběhu řízení došlo k opakovanému částečnému zpětvzetí žaloby, a to ohledně chybně žalované náhrady za ztrátu na výdělku od 7.6.2013 do 6.6.2014, ohledně během řízení proplacené náhrady za ztrátu na výdělku od 1.9.2014 do 29.2.2016, ohledně změny výpočtu náhrady od 1.3.2016 do 31.8.2016 a ohledně během řízení proplaceného bolestného a účelných výdajů v souvislosti s uskutečněním dvou operací, jak okresní soud výrokem II. rozsudku částečně zastavil řízení.

5. Předmětem řízení zůstala náhrada za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání za období od 7.6.2014 do 31.8.2014, za období od 1.3.2016 do 28.2.2018 a následná měsíční renta. Žalobkyně žádala náhradu v měsíční výši 8 173 Kč za rok 2014, 7 172 Kč za rok 2016, 5 834 Kč za rok 2017 a 5 912 Kč za rok 2018, přičemž tato částka měla sloužit i jako měsíční renta do budoucna. Celkem žalobkyně tudíž požadovala náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 176 125 Kč (22 573 Kč od 7.6.2014 do 31.8.2014, 71 720 Kč od 1.3.2016 do 31.12.2016, 70 008 Kč od 1.1.2017 do 31.12.2017 a 11 824 Kč od 1.1.2018 do 28.2.2018) a dále částku 5 912 Kč měsíčně od 1.3.2018 do budoucna. Kromě toho předmětem řízení zůstala náhrada bolestného a výdajů za zpracování bodového ohodnocení za operaci uskutečněnou dne 26. 11. 2012 ve výši 18 650 Kč.

6. Žalovaný a vedlejší účastník před okresním soudem nesouhlasili se žalobou. Uvedli, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období 7.6.2014 do 31.8.2014 je již promlčen, jelikož žaloba byla podána dne 30.8.2016 po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. Rovněž vznesli námitku promlčení proti náhradě bolestného a nákladů na zpracování posudku za operaci uskutečněnou dne 26.11.2012. Co se týče nároku žalované na náhradu za ztrátu na výdělku od 1.3.2016, odkázali na posudek o invaliditě ze dne 8.3.2016, který uvádí jako hlavní příčinu nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně astma bronchiale, což není choroba vzniklá v souvislosti s výkonem zaměstnání pro žalovaného. Astma snižuje pracovní schopnost žalobkyně o 40%, zatímco nemoc z povolání jen o dalších 10%, čímž poklesla pracovní schopnost žalobkyně pod 50% a byla ji přiznána invalidita II. stupně. Obecné zdravotní omezení znemožňovalo žalobkyni vykonávat dělnickou profesi, což se projevilo na opakované pracovní neschopnosti. Pro období po 1.3.2016 žalovaný s ohledem na další snížení pracovních schopností žalobkyně neuznal příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání a snížením pracovní schopnosti, přičemž poukázal na rozpory mezi znaleckým posudkem Prof. MUDr. PB a posudkem o invaliditě.

7. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni byla prací u žalovaného zaměstnavatele způsobena nemoc z povolání - rhizartróza obou palců horních končetin. Nemoc vznikla mnohem dříve a byla důvodem pro ukončení pracovního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, přestože uznána posudkem byla až v roce 2015. Konečně i MUDr. M uvedla, že právě onemocnění palců bylo důvodem prohlášení žalobkyně za zdravotně nezpůsobilou k výkonu zaměstnání u žalovaného. Okresní soud měl dále za prokázané, že ač nemoc z povolání vznikla již dříve, tak se žalobkyně dozvěděla o skutečnosti, že za ni odpovídá žalovaný, až okamžikem zpracování posudku z pracovního lékařství, tj. 24.3.2015. S ohledem na skutečnost, že subjektivní promlčecí lhůta činí dva roky a pro její běh je podstatné vědomí nejen skutečnosti, že škoda nastala, ale rovněž znalost toho, kdo za ni odpovídá, není námitka promlčení důvodná. Promlčecí lhůta začala běžet podle názoru okresního soudu dne 24.3.2015, přičemž žaloba byla podána dne 30. 8. 2016. Nárok na bolestné za operaci ze dne 26.11.2012 naopak je již promlčený, neboť i zde sice běh promlčecí lhůty započal 24.3.2015, ale právo na bolestné bylo uplatněno až rozšířením žaloby 1.6.2017. Okresní soud proto žalobu v částce 18 650 Kč zamítl. K příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku vzniklou od 1.3.2016 okresní soud uvedl, že i přes existující astma byla žalobkyně schopna dosahovat prací pro žalovaného příjmů, které byly dohodou stran určeny na 16 193 Kč měsíčně. Žalovaný zde směšuje obecnou způsobilost k práci, která je u žalobkyně skutečně ovlivněna především astmatem, a specifickou způsobilost vykonávat zaměstnání pracovníka poloautomatické linky, která ovlivněna astmatem nebyla, jak vyplývá ze znaleckého posudku Prof. MUDr. PB zadaného soudem i ze skutečnosti, že tuto pozici žalobkyně dlouhodobě vykonávala po onemocnění astmatem. Okresní soud měl tedy za prokázanou příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání (rhizartrózou obou palců horních končetin) a ztrátou na výdělku spočívající v nemožnosti žalobkyně vykonávat u žalovaného či jiného zaměstnavatele práci pracovníka poloautomatické linky. Ze znaleckého posudku ani z posudku o invaliditě nikterak nevyplynulo, že by díky zhoršení zdravotního stavu z důvodu astmatu žalobkyně pozbyla schopnost vykonávat uvedenou pracovní činnost.

8. Vyčíslení výše nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku provedl okresní soud tak, že vycházel z pravděpodobného výdělku žalobkyně u žalovaného v době skončení pracovního poměru ve výši 16 193 Kč (nesporné) a tuto mzdu valorizoval pro jednotlivé následující roky (pro rok 2015 byla očekávaná mzda zvýšena o 1,6% dle nařízení vlády č. 306/2014 Sb. na 16 432 Kč, pro rok 2016 o 40 Kč dle nařízení vlády č. 351/2015 Sb. na 16 472 Kč, pro rok 2017 o 2,2% dle nařízení vlády č. 433/2016 Sb. na 16 834 Kč a pro rok 2018 o 3,5% dle nařízení vlády č. 406/2017 Sb. na 17 423 Kč). Okresní soud od těchto částek neodečetl vyplacený invalidní důchod, jelikož bylo prokázáno, že onemocnění astmatem, které je hlavní příčinou invalidity žalobkyně, nebránilo žalobkyni vykonávat práci u žalovaného, a tudíž nemůže kompenzovat pokles příjmů způsobený nemocí z povolání. Bylo potřeba přistoupit jen k odpočtu minimální mzdy v souladu s § 371 odst. 3 zákoníku práce, která činila 8 000 Kč pro rok 2014, 9 900 Kč pro rok 2016, 11 000 Kč pro rok 2017 a 12 200 Kč pro rok 2018. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyni přísluší nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 8 173 Kč měsíčně za rok 2014, 6 572 Kč měsíčně za rok 2015, 5 834 Kč za rok 2017 a 5 223 za rok 2018. Celkově pak bylo žalobkyni přiznáno 22 573 Kč za rok 2014, 65 720 Kč za rok 2016, 70 008 Kč za rok 2017 a 10 446 Kč za rok 2018 – tj. částka 168 747 Kč a měsíční renta 5 223 Kč od března 2018 (jen písařskou chybou byl uveden ve výroku rozsudku březen 2017).

9. Proti rozsudku okresního soudu podali žalovaný a vedlejší účastník odvolání.

10. Žalovaný ve svém odvolání proti výrokům III. a IV. a proti závislým výrokům o náhradě nákladů řízení a o přechodu poplatkové povinnosti VI., VII., VIII. a IX. rozsudku okresního soudu namítal, že nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 7.6.2014 do 30.8.2014 je promlčen. Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se řídí dosavadními právními předpisy (§ 3079 o.z.). Dosavadním § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, se tak řídí i promlčení práva žalobkyně, která nejpozději ke dni vzniku škody – ztráty na výdělku – musela vědět o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž jiný odpovědný zaměstnavatel nepřicházel do úvahy vzhledem k délce trvání pracovního poměru žalobkyně u žalovaného. Žalovaný dále namítal, že nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.3.2016 nadále není dán, neboť nesouhlasí se skutkovými závěry okresního soudu ohledně způsobilosti žalobkyně k práci a s tím souvisejícím právním posouzení příčinné souvislosti. Okresní soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně by byla schopna i přes své astma bronchiale dosahovat prací pro žalovaného měsíčního výdělku 16 193 Kč měsíčně, nebýt nemoci z povolání. Žalovaný namítal, že pracovní poměr žalobkyně sice trval od roku 2000 a žalobkyně s invalidizujícím onemocněním astma bronchiale k žalovanému již nastoupila, ale práci po celou dobu fakticky nevykonávala kvůli delším úsekům dočasných pracovních neschopností z různých zdravotních důvodů. Navíc okresní soud dostatečně nezohlednil zhoršení astma bronchiale v roce 2016, které vedlo ke zvýšení invalidního důchodu žalobkyně, což žalovaný podrobně popsal v souladu se svými předchozími přednesy citovanými výše. Pracovní schopnost žalobkyně je dle žalovaného snížena z obecných příčin ve větším rozsahu než pro nemoc z povolání, a proto by se dle mínění žalovaného obecně nepříznivý zdravotní stav žalobkyně negativně projevil na jejím výdělku. Z toho žalovaný dovozuje neexistenci příčinné souvislosti. V neposlední řadě žalovaný nesouhlasil s tím, že okresní soud neodečetl od příjmů žalobkyně vyplácený invalidní důchod, jehož výše je ovlivňována nejen astmatem, ale i dalšími obecnými onemocněními. Závěr okresního soudu, že hypotetická pracovní schopnost žalobkyně je, nebýt nemoci z povolání, stejná jako v době trvání pracovního poměru, je v rozporu se závěrem, že ke zvýšení invalidního důchodu došlo pouze v důsledku astmatu. Žalovaný rovněž upozornil na neopravenou písařskou chybu ve výroku IV. rozsudku, kde je měsíční renta uložena k placení od března 2017, přestože rok 2017 byl zahrnut do částky uvedené ve výroku III. rozsudku a správně měla být renta uložena od března 2018. Žalovaný navrhl změnu rozsudku okresního soudu a zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

11. Vedlejší účastník ve svém odvolání nesouhlasil se skutkovým závěrem zjištěným ze znaleckého posudku Prof. MUDr. B, že rozhodující a hlavní příčinou dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně k práci u žalovaného je rhizartróza palců obou horních končetin (nemoc z povolání). Tato nemoc by však nepostačovala u žalobkyně ani k uznání invalidity. Vedlejší účastník shodně s žalovaným se dále dovolával aplikace občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 a promlčení práva žalobkyně ve dvouleté promlčecí době. Navrhl zrušení rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně se k odvoláním vyjádřila tak, že se skutečně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, až z posudku Centra pracovního lékařství Nemocnice Pardubického kraje ze dne 24.3.2015. Do vydání posudku nemohla žalobkyně svůj nárok uplatnit, neboť neměla podklady, zda se jedná o nemoc z povolání a kdo za ni odpovídá. Okresní soud správně opřel své rozhodnutí o znalecký posudek Prof. MUDr. PB, CSc., který dovodil, že žalobkyně nemůže vykonávat dosavadní práci pro nemoc z povolání. Onemocněním astmatem trpěla žalobkyně již před vznikem nemoci z povolání a ve výkonu práce jí toto onemocnění nebránilo. Nebránilo by jí ani ve výkonu jiné práce u žalovaného, nebýt nemoci z povolání. Proto není důvod odečítat invalidní důchod žalobkyně od poskytované renty ve smyslu § 371 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyně jako osoba bez vyššího vzdělání může vykonávat pouze manuální práce, při kterých potřebuje mít zdravé ruce. Astma jí znemožňuje jen výkon některých prací (např. v prašném prostředí), ale nemoc z povolání výkon veškerých manuálních prací. Žalobkyni se přitom vzhledem k strmému růstu minimální mzdy požadované odškodnění stále krátí. Zvažovala ve světle judikatury Nejvyššího soudu, že se bude domáhat celého ušlého výdělku bez odečtení minimální mzdy, ale zatím k tomuto kroku nepřistoupila. Navrhla potvrzení rozsudku odvolacího soudu.

13. Při odvolacím jednání dne 3.10.2018 žalobkyně reagovala na novelizaci § 271b odst. 3 zákoníku práce zákonem č. 181/2018 Sb. s účinností od 1.10.2018 tak, že přednesla změnu žaloby, aby od 1.3.2018 do 30.9.2018 bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni za ztrátu na výdělku částku 36 561 Kč (renta stanovená okresním soudem kapitalizovaná ke dni 30.9.2018) a aby od 1.10.2018 bylo žalovanému uloženo platit žalobkyni částku 9 423 Kč měsíčně.

14. Odvolací soud změnu žaloby připustil, neboť výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 o.s.ř.) a změnou žaloby nebyl uplatněn nový nárok (§ 216 odst. 2 o.s.ř. – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 753/97). Rozhodování o změněné žalobě nevyžaduje doplnění skutkových zjištění, neboť skutkové zjištění o době prvního zařazení žalobkyně do evidence uchazečů o zaměstnání vyplývá z rozsudku okresního soudu, výše minimální mzdy v té době je právní otázkou a změněná částka měsíční renty má původ výlučně ve změně právní úpravy (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1.10.2018).

15. Odvolací soud dále po zjištění, že obě odvolání byla podána včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), jsou přípustná a obsahují náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jejich mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v nich výslovně neuplatněným.

16. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; proto na ně pro stručnost odkazuje.

17. Okresní soud správně aplikoval na danou věc ustanovení zákoníku práce účinná do 30.9.2015, neboť ke vzniku ztráty na výdělku došlo před tímto datem.

18. Podle § 366 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2015, odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

19. Podle § 371 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2015, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

20. Podle § 371 odst. 3 zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2015, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.

21. Dle čl. II zákona č. 181/2018 Sb. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na niž vzniklo právo podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo podle § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., přísluší ve výši podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

22. Podle § 271b odst. 3 zákoníku práce, ve znění účinném od 1.10.2018, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

23. Podle § 389 zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2015, se nepromlčují práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Práva na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.

24. Po právní stránce považuje odvolací soud za potřebné uvést nejprve na pravou míru otázku promlčení práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání. Žalovaný a vedlejší účastník namítali promlčení nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání za období od 7.6.2014 do 31.8.2014 v dvouleté subjektivní promlčecí době (žaloba podána 30.8.2016). Okresní soud se proto zabýval počátkem běhu subjektivní promlčecí doby, kdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

25. Právo zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, nebo jiné škody na zdraví a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých se v pracovním právu nepromlčují, a to od 1.1.1989, kdy byl novelizován § 261 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., starého zákoníku práce, čímž se stalo nadále nepoužitelným rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28.4.1969, sp.zn. 7 Cz 35/1969, publikované jako R 84/1969, v němž se uvádí, že „náhrada za stratu na zárobku má na rozdiel od náhrady mzdy charakter opätujúceho sa plnenia; pri uplatnení nároku na túto náhradu neprichádza do úvahy prekluzia jednotlivých mesačných plnení, ale prekluzia celého nároku“. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, od 1.1.2007 ve svém § 389 převzal dosavadní právní úpravu, podle níž se právo zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, nebo jiné škody na zdraví a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých nepromlčují. Novelizací zákoníku práce provedenou zákonem č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony, pak došlo s účinností od 1.10.2015 k přijetí nové právní úpravy odpovědnosti za škodu v pracovním právu. V § 271t zákoníku práce bylo opět zakotveno, že se právo zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, nebo jiné škody na zdraví a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých nepromlčují.

26. Promlčují se pouze práva na jednotlivá opětující se plnění, a to za účinnosti předchozí i současné právní úpravy vždy v tříleté promlčecí době. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí vztahujícím se k období účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., starého občanského zákoníku, dospěl ohledně promlčení práva na jednotlivá opětující se plnění náhrady škody v režimu občanského zákoníku k závěru, že promlčení postupně vznikajících nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. a na jejich splatnost řídí § 101 obč. zák. – tříletá promlčecí doba (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 4617/2014). Po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku je již promlčecí doba (nově promlčecí lhůta) vždy tříletá.

27. Otázku promlčení lze tudíž shrnout tak, že od 1.1.1989 dosud podle všech účinných znění zákoníku práce a občanského zákoníku platí, že se právo zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání nepromlčuje a promlčují se jen práva na jednotlivá opětující se plnění v tříleté promlčecí době, počínaje splatností každého jednotlivého dílčího plnění. Závěr okresního soudu, že nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání není ani zčásti promlčený, lze tudíž považovat za věcně správný, byť z na základě jiných zákonných ustanovení a z jiných důvodů, než jak odůvodnil okresní soud svůj rozsudek.

28. Při výpočtu výše nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti postupoval okresní soud zcela správně, když vycházel z pravděpodobného výdělku žalobkyně v době před vznikem ztráty na výdělku, kdy žalobkyně z důvodu dlouhodobých pracovních neschopností práci nevykonávala. Od zjištěného výdělku žalobkyně pak okresní soud správně neodečetl invalidní důchod, který je žalobkyní pobírán z jiného důvodu, než je nemoc z povolání. V řízení před okresním soudem bylo spolehlivě skutkově prokázáno, že onemocnění průduškovým astmatem, pro které žalobkyně pobírá invalidní důchod a pobírala jej už před vznikem ztráty na výdělku, nebrání žalobkyni ve výkonu práce u žalovaného, byť jinak obecně snižuje pracovní schopnost žalobkyně podstatným způsobem. Invalidní důchod byl žalobkyni vyplácen, přestože nikoliv nepřetržitě, již před nástupem do pracovního poměru u žalovaného a po dobu trvání pracovního poměru. Zcela nepochybným se stalo, a to nejen ze znaleckého posudku Prof. MUDr. B, ale též ze svědecké výpovědi MUDr. M, že pracovní poměr žalobkyně byl skončen kvůli pracovní nezpůsobilosti žalobkyně v důsledku onemocnění, které bylo následně kvalifikováno jako nemoc z povolání. Znalecký posudek Prof. MUDr. B je navíc z roku 2017, a proto zohledňuje i případný vývoj onemocnění žalobkyně v roce 2016, kdy došlo ke zvýšení jejího invalidního důchodu. Není podstatné, jestli by nemoc z povolání sama o sobě postačovala k uznání invalidity, ale to, že právě tato nemoc se stala důvodem skončení pracovního poměru a příčinou ztráty na výdělku žalobkyně. Žalobkyně, která dříve pobírala současně výdělek u žalovaného a invalidní důchod, tudíž legitimně očekává, že součet náhrady za ztrátu na výdělku, jejího současného výdělku a invalidního důchodu bude totožný se součtem obou jejích příjmů před vznikem škody. Jedinou položkou k odečtu se tak stala minimální mzda, coby fiktivní současný výdělek žalobkyně jako evidované uchazečky o zaměstnání.

29. Od 1.10.2018 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na niž vzniklo právo podle § 371 odst. 3 zákoníku práce, přísluší ve výši podle § 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1.10.2018, tj. v případě uchazeče o zaměstnání se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Od valorizovaného výdělku před vznikem škody, který na základě skutkových zjištění okresního soudu v roce 2018 činí 17 423 Kč měsíčně, se od října 2018 odečítá minimální mzda z roku 2014 ve výši 8 000 Kč měsíčně, v důsledku čehož se měsíční renta žalobkyně zvyšuje na 9 423 Kč měsíčně.

30. Odvolací soud na základě uvedených závěrů potvrdil odvoláním napadený výrok III. rozsudku okresního soudu ve znění opravného usnesení, jímž byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyni ztrátu na výdělku ve výši 168 747 Kč s příslušenstvím (§ 219 o.s.ř.) a změnil odvoláním napadený výrok IV. rozsudku okresního soudu tak, že kapitalizoval náhradu za ztrátu na výdělku ve výši stanovené okresním soudem od března do září 2018 (7 x 5 223 Kč = 36 561 Kč) a uložil žalovanému platit žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku od října 2018 ve výši 9 423 Kč měsíčně (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s..ř).

31. O přechodu povinnosti zaplatit soudní poplatek z žaloby rozhodl odvolací soud změnou výroku VII. rozsudku okresního soudu tak, že žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek z žaloby z částek, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno, tj. z částek 168 747 Kč, 36 561 Kč a 565 380 Kč (pětinásobek ročního plnění 9 423 Kč měsíčně), celkem z částky 770 688 Kč. Soudní poplatek 5% tak činí 38 535 Kč.

32. Dle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 a s § 146 odst. 2 větou první i druhou o.s.ř. rozhodl odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků převzal z rozhodnutí okresního soudu, který správně zohlednil, v jaké části bylo žalobě vyhověno a v jaké části byla žaloba vzata zpět pro pozdější chování žalovaného na straně jedné a v jaké části byla žaloba zamítnuta a v jaké části byla žaloba vzata zpět bez zavinění žalovaného na straně druhé. Ačkoliv došlo ke změně rozsudku okresního soudu, týkala se změna jen té části předmětu řízení, jež byla uplatněna až v řízení před odvolacím soudem, což je níže uvedeno v rámci odůvodnění výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud proto uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech řízení před okresním soudem částku 108 566 Kč, k níž dospěl okresní soud ve svém rozsudku.

33. Dle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil odvolací soud žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně, aby nahradili České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích poměrnou část nákladů řízení státu. Je pravdou, že náklady na provedení důkazu znaleckým posudkem činily 13 362 Kč, ale část byla placena zálohou žalovaného, která patří mezi náklady účastníka. Náklady státu se rozumí jen státem placené znalečné nekryté zálohou účastníka (§ 141odst. 2 o.s.ř.). To představovalo částku 7 362 Kč, z níž poměrný podíl 78,92% připadající k náhradě ze strany žalovaného činí 5 810 Kč.

34. Dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení, v němž žalobkyně dosáhla plného úspěchu, když zamítavý výrok rozsudku okresního soudu napaden odvoláním nebyl. Za vyjádření k odvolání sepsané před rozšířením žaloby náleží zástupci žalobkyně odměna z tarifní hodnoty 482 127 Kč (168 747 + pětinásobek ročního plnění částky 5 223 měsíčně) ve výši 10 260 Kč. Za účast u odvolacího jednání po rozšíření žaloby náleží zástupci žalobkyně odměna z tarifní hodnoty 770 688 Kč (168 747, 36 561 + pětinásobek ročního plnění částky 9 423 měsíčně) ve výši 11 420 Kč. K odměně advokáta žalobkyně je třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů advokáta za dva úkony ve výši 600 Kč a náhradu 21% DPH z odměny a náhrad advokáta ve výši 4 847 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně v odvolacím řízení tudíž činily 26 959 Kč.


Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Okresního soudu v Pardubicích ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Pardubice 8. října 2018


předsedkyně senátu