Spisová značka: 39Co 363/2019
Soud:Městský soud v Praze
Datum rozhodnutí:12/02/2019
Typ rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:čl. 18 bod 2 předpisu č. 1215/2012Sb.
čl. 17 písm. a) bod 1 předpisu č. 1215/2012Sb.
čl. 5 bod 7 předpisu č. 44/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci

žalobce: JUSTRINON MANAGEMENT, a.s., IČO 29216842
sídlem U vlečky 1749/4, 143 00 Praha 4 – Modřany
zastoupen advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D.
sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 – Malá Strana
proti
žalovanému: R. B., narozen xxx, státní příslušník Slovenské republiky
naposledy hlášen k pobytu na adrese xxx, xxx, Slovensko
toho času neznámého pobytu

o 2 293,26 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. října 2019, č. j. 25 C 156/2019 – 123,
takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. mění tak, že se řízení nezastavuje.

II. Ve výroku II. o ustanovení opatrovníka se potvrzuje.

Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II opatrovníkem žalovaného pro řízení ustanovil Městskou část Praha 8 a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 18. 12. 2018, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 2 293,26 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 122,05 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 293,26 Kč od 2. 10. 2016 do zaplacení s tím, že žalovaný s Českou spořitelnou, a.s., dne 30. 7. 2015 uzavřel smlouvu o zřízení sporožirového účtu. Účet žalovaný přečerpal, debetní zůstatek přes upomínky nezaplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 9. 2016 nárok přešel na žalobce, který se domáhá jeho zaplacení podanou žalobou.

3. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný neprochází centrální evidencí obyvatel, není veden ani v cizineckém informačním systému, jeho adresu v České republice se nepodařilo zjistit, je veden v registru obyvatel Slovenské republiky.

4. Následně vzhledem k státnímu občanství žalovaného soud prvního stupně posuzoval svou mezinárodní příslušnost. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 18. 12. 2018 a jde o vztah ze smlouvy z 30. 7. 2015, dovodil, že věc je třeba posuzovat podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. S ohledem na to, že Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropských společenství a s ohledem na ust. § 2 zák. č. 91/2012 Sb. věc posuzoval podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, a to nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále též nařízení Brusel I bis). Odkázal na čl. 18 bod 2 nařízení, podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Uvedl, že žalovaný v České republice nemá majetek ani bydliště, nemá zde ani obecný místně příslušný soud. K řízení se žalovaný nepřipojil. Uzavřel, že není soudem pravomocným, proto řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

5. Protože je žalovaný neznámého pobytu, ustanovil mu podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka pro řízení.

6. Dále uvedl, že nerozhodl o vrácení soudního poplatku, neboť ten byl zaplacen pouze ve výši 400 Kč, a do částky 1 000 Kč se soudní poplatky podle ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. nevrací.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalobce zastavení řízení zavinil, žalovanému ale žádné náklady nevznikly.

8. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání uvedl, že soud prvního stupně sice správně aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, věc ale nesprávně právně posoudil. Poukázal na to, že čl. 18 odst. 2 uvedeného nařízení nemohl soud prvního stupně použít, neboť na věc nelze aplikovat čl. 17 bod 1 téhož nařízení. Článek 17 bod 1 písm. a) nařízení na věc nelze aplikovat proto, že nešlo o koupi movitých věcí na splátky, písm. b) proto, že nešlo o půjčku nebo jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, písm. c) proto, neboť dopadá na případy, kdy podnikatelský subjekt provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v jiném státě, než má sídlo, nebo se jeho činnost na tyto jiné státy zaměřuje. V daném případě byl sporožirový účet zřízen Českou spořitelnou, a.s., se sídlem v České republice, služba byla poskytnuta pobočkou v „Kladně“. Na věc je proto podle něho třeba aplikovat článek 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místem plnění je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) sp. zn. C-533/07, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, podle něhož nelze-li aplikovat pro spotřebitele příznivější zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, je na místě použít úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v článku 5 nařízení (míněno nařízení rady (ES) č. 44/2001), konkrétně v odstavci 1 písm. b), pod druhou odrážkou, upravující poskytování služeb. Výkladem pojmu služba ve smyslu nařízení se zabýval SDEU v rozhodnutí ve věci F.P.,T.R. proti G.W.L.t., C-533/07, v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. V daném případě byla služba poskytnuta pobočkou v „Kladně“. Na závěr odkázal i na judikaturu SDEU sp. zn. C 327/10, C 292/10 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 25/2014, ze kterých vyplývá, že je nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnutou, jestliže poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit, se nachází v České republice.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno ve lhůtě plynoucí z ust. § 204 odst. 1 o. s. ř., osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti vyplývající z ust. § 205 o. s. ř. postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce dne 18. 12. 2018 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žalobu, kterou se po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný měl u předchůdkyně žalobce České spořitelny, a.s., zřízen sporožirový účet, který přečerpal, debetní zůstatek neuhradil. K žalobě přiložil rámcovou smlouvu o finančních službách, uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a.s., pobočka Praha 8 – OC Krakov a žalovaným z 30. 7. 2015, jejíž součástí byla i smlouva o účtu.

11. Mezi účastníky nebylo sporu, že věc je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis. S tímto názorem soudu prvního stupně a žalobce odvolací soud souhlasí a pro stručnost odůvodnění odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně.

12. Mezinárodní příslušnost států Evropské unie ve věcech spotřebitelských smluv upravuje oddíl 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis. (čl. 17 až 19).

13. Podle článku 17 bod 1. nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7:
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

14. Podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.

15. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že smlouva o účtu byla uzavřena mezi spotřebitelem, kterým je žalovaný (při uzavření smlouvy nevystupoval jako podnikatel, není např. označen IČO) a smluvním partnerem (podnikatelem), kterým byla Česká spořitelna, a.s. Z citovaného článku 17 ale vyplývá, že spotřebitelské smlouvy podle nařízení Brusel I bis nejsou vymezeny jen povahou subjektů, ale zároveň musí být naplněn některý z předpokladů uvedených pod písmeny a) až c). Žalobce netvrdí a ve spise ani není založena žádná kupní smlouva na nákup movitých věcí na splátky, písmeno a) tak na věc nedopadá. Není tvrzeno a ze spisu neplyne ani to, že by žalovaná částka byla žalovanému poskytnuta jako půjčka či úvěr na nákup movitých věcí, na věc tak nedopadá ani písmeno b). Ani za předpokladu, že by měl žalovaný, jehož pobyt není znám, skutečné bydliště na Slovensku, by nebylo možné dovodit naplnění předpokladů uvedených v písmenu c), neboť Česká spořitelna, a.s., která s žalovaným smlouvu uzavřela, neprovozovala a neprovozuje svou podnikatelskou činnost na území Slovenské republiky, ani nebylo zjištěno, že by se na tento stát zaměřovala (smlouva byla uzavřena na pobočce v Praze 8).

16. Článek 18 bod 2. nařízení Brusel I bis lze použít tehdy, pokud jde o spotřebitelskou věc, jak je vymezena v článku 17 tohoto nařízení. Jestliže v tomto případě o takovou spotřebitelskou věc nejde, jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci, nebylo možné nepříslušnost českých soudů právě s odkazem na tento článek dovodit. Protože rozhodnutí soudu prvního stupně je právě na aplikaci čl. 18 bod 2. založeno (soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný nemá bydliště v České republice a proto soudy tohoto státu nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci), je třeba souhlasit se žalobcem, že právní posouzení věci, na němž je rozhodnutí soudu prvního stupně založeno, není správné.

17. Obecná a zvláštní příslušnost je upravena v oddílu 1 a 2 kapitoly II nařízení Brusel I bis (články 4 až 7).
18. Podle čl. 4 bod 1. nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
Podle čl. 4 bod 2. na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky.

19. Článek 5 bod 1. osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.

20. Podle čl. 7 bod 1 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
1)a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

21. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že obecně je k projednání a rozhodnutí věci příslušný soud státu, na jehož území má žalovaný své bydliště (citovaný čl. 4 bod 1 nařízení). Od tohoto pravidla se lze odchýlit při splnění předpokladů obsažených v oddílech 2 až 7 kapitoly II. Z citovaného čl. 7 bod 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení vyplývá, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, místem plnění se v případě poskytování služeb rozumí místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V posuzovaném případě se žalobce po žalovaném domáhá nároku ze smlouvy o vedení účtu, který žalovaný přečerpal. Odvolací soud souhlasí se žalobcem, že vedení účtu je službou, kterou předchůdce žalobce žalovanému za úplatu poskytoval. Mezinárodní i místní příslušnost soudů se proto řídí místem, kde služby byly poskytnuty. Protože služby poskytla Česká spořitelna, a.s., která sídlí v České republice (Praha 4, Olbrachtova 1929/62), pobočka Praha 8 – OC Krakov (která sídlí v Praze 8, Lodžská 850/6), jsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje, čímž byl jako výrok závislý odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení. S ohledem na uvedené již nebylo třeba zabývat se tím, kde měl žalovaný v době podání žaloby své bydliště, případně kde se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného, neboť výsledek sporu by se tím nezměnil.

22. Pokud jde o ustanovení opatrovníka žalovanému, soud prvního stupně zjistil, že evidencí obyvatel (cizinců) žalovaný neprochází, není ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody, od 4. 8. 2016 neprochází ani evidencí Pražské správy sociálního zabezpečení, na úřadu práce v České republice není veden. Podle sdělení pošty se žalovaný z adresy xxx, Praha, odstěhoval. Na adrese xxx, xxx, není znám. V registru obyvatel Slovenské republiky má žalovaný vedeno bydliště v xxx (bez bližší adresy), nemá vyznačen pobyt mimo SR, k listině je připojena citace § 5 zák. č. 253/1998 Z. z. (obdoba úpravy bydliště na adrese ohlašovny v českých poměrech). Městská část Praha 8 proti ustanovení opatrovníkem nebrojila.

23. Podle ust. § 29 odst. 3 o. s. ř. pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám. Z předchozího odstavce vyplývá, že soud prvního stupně činil dostupná opatření za účelem zjištění pobytu žalovaného jak v České republice, tak na Slovensku, jeho bydliště, pracoviště či jinou (skutečnou) kontaktní adresu se mu nepodařilo zjistit. Lze tak souhlasit se soudem prvního stupně, že bydliště žalovaného přes učiněná vhodná opatření je neznámé a předpoklady pro ustanovení opatrovníka tak byly splněny. Protože ustanovený opatrovník proti takovému postupu neměl žádných námitek, odvolací soud v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.
Poučení:

Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Praha, dne 2. prosince 2019

JUDr. Jiří Cidlina v. r.
předseda senátu