Spisová značka: 18Co 182/2019
Soud:Městský soud v Praze
Datum rozhodnutí:09/10/2019
Typ rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:čl. 53 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 1 odst. 2 bod d) Nařízení (ES) č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:E
USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v exekuční věci


oprávněného: Remi C., narozený dne xxx, reg. číslo: xxx


proti
povinné: Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví, IČO 00024341
pro 211 609,89 Euro s přísl., o exekučním návrhu oprávněného,
k odvolání povinné proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 9. dubna 2019, č. j. 203 Ex 51314/18-20

takto:
Odůvodnění:

1. Shora označeným usnesením soudní exekutor zastavil exekuční řízení na základě zpětvzetí exekučního návrhu (výrok I.), uložil povinné povinnost zaplatit oprávněné k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 55.721 Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.) a dále povinnost zaplatit v téže lhůtě soudnímu exekutorovi náklady exekuce 847 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl soudní exekutor v exekučním řízení, zahájeném podáním oprávněného ze dne 28.12.2018 s návrhem na exekuci cizího rozhodnutí, které oprávněný v exekučním návrhu označil jako „ usnesení Obvodního soudu pro Lucemburk, Lucembursko, ze dne 20.9.2019, které nabylo výkonatelnosti dne 26.9.2018“, a dále uvedl, že „oprávněným je advokát Remi C., sídlem Lucembursko, L., Route de T., povinným je Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví ( adresa shora ). Usnesení se týká povinnosti povinného uhradit oprávněnému náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 211.609,89 EUR“.

3. Po zahájení exekučního řízení vzal oprávněný dne 25.1.2019 exekuční návrh zcela zpět, z důvodu úhrady pohledávky v plné výši, aniž byl soudní exekutor účinně pověřen provedením exekuce. Soudní exekutor proto na základě zpětvzetí návrhu podle § 96 o.s.ř. za užití ustanovení § 52 odst. 1, 2 ex. ř. exekuční řízení zastavil.

4. O náhradě nákladů exekučního řízení rozhodl soudní exekutor s odkazem na § 89 ex.ř.. Soudní exekutor dovodil procesní zavinění povinné na zastavení exekučního řízení, neboť exekuční návrh byl vzat zpět pro chování povinné spočívající v zaplacení jistiny až po podání exekučního návrhu. Povinná je proto podle § 89 ex.ř. povinna nahradit oprávněnému náklady zastaveného exekučního řízení ve výši určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (odměnu za 3 úkony právní služby po 15.050 Kč, 900 Kč paušální náhradu hotových výdajů advokáta a 9.671 Kč jako náhradu za daň z přidané hodnoty). Soudní exekutor současně uložil povinné povinnost nahradit mu náklady exekuce ve výši podle § 11 odst. 4 a ust. § 13 odst. 4 vyhl. č 330/2001 Sb. Soudnímu exekutorovi náleží odměna ve výši 500 Kč a náhrada hotových výdajů v paušální částce 200 Kč, neboť exekuční řízení bylo zastaveno, aniž byl soudní exekutor pověřen provedením exekuce. K paušální odměně a náhradě hotových výdajů náleží náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21%, tedy 147 Kč.

5. Toto usnesení soudního exekutora napadla povinná v rozsahu nákladových výroků II. a III. včasným a přípustným odvoláním. Namítala, že soudní exekutor neposoudil míru zavinění účastníků na zastavení exekučního řízení správně; o procesní zavinění na straně povinné se nemůže jednat za situace, kdy oprávněný podal exekuční návrh, aniž povinné sdělil číslo účtu pro úhradu pohledávky.

6. Povinná připustila, že náhradu nákladů řízení před lucemburským soudem, jejíž výše byla určena usnesením Obvodního soudu pro Lucemburk, Lucembursko, ze dne 20.9.2019 (dále jen „ usnesení ze dne 20.9.2018“), které oprávněný předložil jako exekuční titul, splnila až dne 23.1.2019, tedy poté, kdy byl dne 28.12.2018 podán exekuční návrh; namítala však, že jí oprávněný neumožnil dřívější dobrovolné uhrazení pohledávky, neboť jí sdělil číslo účtu pro úhradu pohledávky až dne 10.1.2019.

7. Povinná v podrobnostech uvedla, že proti usnesení ze dne 20.9.2018 podala (neúspěšně) opravný prostředek, o němž však bylo rozhodnuto dne 14.12.2018, že pan Dr. Rémi C. (advokát, zastupující před lucemburskými soudy společnost DIAG HUMAN, SE, v řízení o výkon rozhodčího nálezu ze dne 20.8.2008, vydaným ve věci DIAG HUMAN, SE, vs. Česká republika), označený jako oprávněný, poskytl lucemburskému právnímu zástupci povinné (advokátu Dr. Didier Schonbergerovi) specifikaci účtu pro úhradu pohledávky až dne 10.1.2019, a to s vysvětlením, že bylo nutno vyčkat pokynů klienta Diag Human, SE, resp. pana Š. osobně. Oprávněný tedy zahájil exekuční řízení již dne 28. 12. 2018, přestože až do 10.1.2019 byl v prodlení s poskytnutím součinnosti nezbytné k uhrazení pohledávky.

8. K prokázání uvedených tvrzení povinná připojila k odvolání listinné důkazy – rozhodnutí Obvodního soudu v Lucemburku ze dne 14.12.2018 o námitce České republiky ze dne 18.10.2018 proti usnesení ze dne 20.9.2018, jímž byla určena výše nákladů právního zastoupení souvisejícího s usnesením č. 444/12 ze dne 22.6.2012, a e-mailovou korespondenci mezi právním zástupcem povinné, advokátem panem Dr. Didier Schönbergerem, a advokátem Dr. Rémi C., který zastupoval Diag Human, SE, v ověřeném překladu do češtiny, a navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudního exekutora o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech exekuce změnil tak, že se povinné náhradová povinnost neukládá.

9. Oprávněný ve vyjádření k odvolání povinné navrhl potvrzení rozhodnutí soudního exekutora. Povinná požádala o sdělení čísla účtu až dne 31.12.2018, tedy dva dny po podání návrhu na exekuci a číslo účtu jí bylo sděleno již 10.1.2019, což v žádném případě nelze považovat za obstrukci. Do této doby povinná neprojevila žádnou iniciativu směřující k dobrovolnému splnění, byť formou žádosti o sdělení čísla účtu pro úhradu pohledávky, ačkoli jí byl exekuční titul doručen již dne 7.11.2018. Povinná byla dvakrát vyzvána k dobrovolnému plnění, a to e-maily ze dne 29.11.2018 a 21.12.2018, které byly zaslány advokátem Janem Kalvodou přímo ministru zdravotnictví a na něž povinná nereagovala.

10. Odvolací soud podle § 52 ex.ř. ve spojení s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení, aniž nařizoval odvolací jednání (§ 254 odst. 8 o.s.ř.); dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno. Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud, resp. soudní exekutor, zastavuje řízení, zabývá se na základě § 52 ex.ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu na jeho zahájení, žalobce (oprávněný) nezavinil zastavení řízení, jestliže pro chování žalovaného (povinného) vzal zpět návrh, který byl podán důvodně.

12. Soudní exekutor posoudil exekuční návrh jako důvodně podaný na základě zjištění, že povinná v mezidobí od podání exekučního návrhu pohledávku uhradila, tedy se chovala tak, jak oprávněný v exekučním návrhu požadoval. Soudní praxe je dlouhodobě sjednocena ( srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8.8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3447/15) v závěru, že postup podle teze, dle níž jen z porovnání návrhu ( petitu) a následného chování žalovaného lze zjistit, zda byla zpětvzatá žaloba (exekuční návrh) podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný ( povinný) , může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i vylíčené důvody podání návrhu vyjadřují, proč se navrhovatel požadovaného plnění domáhá. Z pravidla obsaženého v § 146 odst. 2 o.s.ř. tedy vyplývají nikoliv dva předpoklady přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, nýbrž předpoklady tři, a to zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a důvodnost žaloby (exekučního návrhu).

13. V dané věci se soudní exekutor důvodností exekučního návrhu nezabýval. Pokud důvodnost podaného exekučního návrhu dovodil pouze ze skutečnosti, že povinná po jeho podání splnila povinnost k úhradě požadované částky, jde o formalistický postup, neboť nezohlednil, zda byl exekuční návrh na exekuci cizího rozhodnutí doložen vykonatelným exekučním titulem, resp. zda šlo o titul vykonatelný v exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb.

14. Z obsahu předloženého exekutorského spisu, zejména z odůvodnění návrhu ze dne 1.8.2018 , podaného advokátem Dr. Rémi C. na vydání „rozhodnutí o likvidaci nákladů a soudních výloh ve věci sporu mezi evropskou společností DIAG HUMAN, SE a Českou republikou, ukončené Opatřením č. 444/12 ze dne 22.6.2012, vydaným předsedou Obvodního soudu pro Lucemburk, zasedajícím ve zkráceném řízení, panem Marcem T., doručeným dne 19.7.2018“ (listina založená oprávněným) a z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Lucemburk ze dne 14.12.2018, o opravném prostředku České republiky proti usnesení ze dne 20.9.2018 (listina založená povinnou), odvolací soud zjistil :

V řízení o výkon rozhodčího nálezu ze dne 4.8.2008, ve věci DIAG HUMAN, SE, vs. Česká republika, bylo vydán příkaz k obstavení majetku (saisie – arret) České republiky v Lucembursku, proti němuž se Česká republika neúspěšně bránila; ve věci jejího návrhu na zrušení (výše citovaného) příkazu k obstavení majetku vydaného ve sporu mezi společností Diag Human, SE (věřitel, v jehož prospěch byl vydán příkaz k obstavení účtů) na straně jedné a Českou republikou (dlužník, jehož majetek byl obstaven) a společnostmi KBL EUROPEAN PRIVATE BANKERS, SA, a BGL BNP Paribas, SA., (třetí osoby, které mají v držení obstavený majetek dlužníka), rozhodl Obvodní soud v Lucemburku pod č. 444/12 dne 22.6.2012 (rozhodnutím označeným jako Ordonnance), jímž mimo jiné uložil podlehnuvší České republice povinnost nahradit náklady řízení. K návrhu podanému dne 1.8.2018 právním zástupcem DIAG HUMAN, SE, advokátem Dr. Rémi C. (oprávněný) byla usnesením ze dne 20.8.2018 (které oprávněný předložil jako exekuční titul) určena výše nákladů právního zastoupení souvisejících s usnesením č. 444/12 ze dne 22.6.2012, na částku 211.609,89EUR; odměna advokáta a náklady řízení byly vypočteny z pcta 419.734.449 EUR, tedy částky, pro niž byl vydán příkaz k obstavení majetku. Česká republika napadla toto rozhodnutí prostřednictvím svého lucemburského advokáta Dr. Didier Schonbergera dne 17.10.2018 opravným prostředkem, o němž bylo rozhodnuto dne 14.12.2018. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že námitka promlčení, uplatněná Českou republikou, nebyla shledána důvodnou, mimo jiné proto, že „advokát (Rémi C.) uplatňuje nárok svého klienta (Diag Human, SE), který se promlčuje ve lhůtě 30 let, podle článku 2262 občanského zákoníku“. Rovněž v e-mailové korespondenci zaslané dne 29.11.2018, resp. 21.12.2018, z adresy xxx na adresu ministr@mzcr.cz (listina založená oprávněným) , je jako titul pro plnění částky 211.069,89 EUR ve prospěch Diag Human, SE, k rukám jejího právního zástupce Dr. Rémi C., označen „Order No 444/12“.

Dopisem (fax) ze dne 31.12.2018 se právní zástupce České republiky Dr. Didier Schonberger obrátil na právního zástupce Diag Human, SE, Dr. Rémi C. , ve věci stanovení výše jeho odměny a nákladů právního zastoupení podle usnesení ze dne 14.12.2018 , se žádostí o sdělení bankovních údajů (Příloha 2 k odvolání povinné ze dne 24.4.2019) . Dopisem (e-mail) ze dne 9.1.2019. označeným v záhlaví jako „Právní spor Diag Human, SE, vs Česká republika- pokračování REFTWC039501, oznámil Dr. Rémi C. právnímu zástupci České republiky, Dr. Didieru Schonbergerovi, že „v návaznosti na váš fax ze dne 31.12.2018 se mi konečně podařilo telefonicky spojit s mým klientem, který mi zítra pošle číslo účtu, na který bude třeba uhradit dlužné částky……..e-mail je oficiální, aby veškerá komunikace související s úhradou relativně významných částek mohla být předána klientům; pokud jde o mě, jedná se o výslovnou žádost Josefa Šťávy, generálního ředitele Diag Human, SE“. (Příloha 4 k odvolání povinné ze dne 24.4.2019). Dr. Rémi C. zaslal právnímu zástupci České republiky Dr. Didier Schonbergerovi e-mail (doručený dne 10.1.2019 v 18:50 hod.), obsahující v příloze zprávu odeslanou z adresy josef @stava.ch, s údaji k bankovním účtům, „ na které bude třeba převést dlužné částky související s právním sporem uvedeným v záhlaví e-mailu“ (Příloha 3 k odvolání povinné ze dne 24.4.2019).

15. Z předloženého exekutorského spisu odvolací soud dále zjistil, že oprávněný navrhl exekuci cizího rozhodnutí - usnesení Obvodního soudu pro Lucemburk, Lucembursko, ze dne 20.9.2019. K návrhu připojil rozhodnutí označené jako „Ordonnance“ (bez čísla jednacího, v záhlaví ručně vepsáno „ 303“), ze dne 20.9.2018, s textem (dle připojeného překladu z francouzštiny): „Já Christina L., předsedkyně Obvodního soudu pro Lucemburk, zasedající ve zkráceném řízení; V souladu s předchozí žádostí ; v souladu s § 1,4,a 40 Velkovévodského zákona o vyrovnání ze dne 21.3.1974 o právech na odměnu advokátů a právních zástupců a v souladu s § 2,3 a 5 Nařízení ze dne 16.2.1807 o likvidaci soudních výloh; Tímto vyměřuji náklady a výlohy soudního řízení , dlužené žalující stranou, Českou republikou, panu Rémi C., v souladu s Opatřením č. 444/12 („ordonnance“) vyneseným dne 22.6.2012, panem Marcem T., předsedou Obvodního soudu pro Lucemburk, zasedajícím jako soudce ve zkráceném řízení a stanovuji částku 211.609,89 EUR“.

16. Právní posouzení: Způsobilým podkladem pro výkon rozhodnutí je obecně rozhodnutí, ukládající povinnost k plnění. V daném případě však oprávněný označil jako exekuční titul usnesení Obvodního soudu v Lucemburku ze dne 20.8.2018, jímž byla (právě s odkazem na rozhodnutí , ukládající povinnost k plnění – „ordonnance“ č. 444/12 ze dne 22.6.2012), určena pouze výše plnění. V exekučním návrhu tedy nebyl ani do doby jeho zpětvzetí označen způsobilý exekuční titul (§ 40 odst. 1 písm. a) ex.ř.) a „ordonnance“ č. 444/12 ze dne 22.6.2012, ukládající povinné České republice náhradovou povinnost, není k podání ani připojena (§ 38 odst. 2 ex.ř.). V důsledku této zásadní vady návrhu nebylo možné učinit ani spolehlivý závěr, že právo na plnění částky 211.069,89 EUR (z rozhodnutí, ukládajícího povinné povinnost nahradit náklady řízení o zrušení příkazu k obstavení majetku vydaného ve sporu mezi společností Diag Human, SE a Českou republikou), svědčí Dr. Rémi C., který byl v exekučním návrhu označen jako oprávněný.

17. Z exekučního návrhu je dále zřejmé, že jako exekuční titul bylo označeno rozhodnutí vydané cizozemským soudem. Na základě rozhodnutí vydaného cizozemským soudem lze vést exekuci za podmínek stanovených v ustanovení § 37 odst. 2 písm. b), ex.ř., část věty za středníkem, podle něhož je možno podat exekuční návrh mimo jiné tehdy, má-li být exekuce vedena podle „cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.“

18. Povinný k připojil k jím označenému exekučnímu titulu (usnesení Obvodního soudu v Lucemburku ze dne 20.9.2018) Osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle článku 53 Nařízení Brusel I bis, vydané na formuláři dle Přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I. bis“), vydané dne 19.12.2018 Obvodním soudem pro Lucemburk. Jiné prohlášení vykonatelnosti, resp. prohlášení vykonatelnosti podle mezinárodní smlouvy, resp. rozhodnutí o uznání nebylo k předloženému cizímu rozhodnutí připojeno.

19. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že rozhodnutí, které oprávněný označil jako exekuční titul, bylo vydáno jako jedno z dílčích rozhodnutí v řízení ve věci DIAG HUMAN, SE (věřitele), vs. Česká republika (dlužníka), o výkon rozhodčího nálezu ze dne 4.8.2008, vydáním příkazu k obstavení majetku (saisie – arret) České republiky v Lucembursku.

20. Podle článku 1, odst. 2, písm. d) Nařízení Brusel I. bis se toto Nařízení nevztahuje na rozhodčí řízení. Odstavec (12) preambule nařízení Brusel I bis mimo jiné stanoví, že „Toto nařízení by se nemělo vztahovat na žaloby nebo související řízení týkající se zejména ustavení rozhodčího soudu, pravomoci rozhodců, vedení rozhodčího řízení nebo jakýchkoli jiných aspektů takového řízení, ani na žalobu či rozhodnutí týkající se zrušení, přezkumu, odvolání, uznání nebo výkonu rozhodčího nálezu.

21. Z citovaných ustanovení Nařízení Brusel I bis vyplývá, že toto nařízení neupravuje mezinárodní příslušnost soudů k výkonu rozhodčího nálezu. Pokud rozhodnutí, předložené oprávněným jako exekuční titul, bylo vydáno vydané v rámci řízení o výkon rozhodčího nálezu ze dne 4.8.2008, na něž se Nařízení Brusel I. bis nevztahuje, nelze v aplikovat ani ustanovení článku 53 Nařízení Brusel I. bis, které zakládá pravomoc soudu, mezinárodně příslušného k řízení na základě tohoto Nařízení, vydat osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle Přílohy I. Nařízení. Odvolací soud proto uzavírá, že v době zpětvzetí exekučního návrhu nebyly splněny ani podmínky § 37 odst. 2 písm. b), ex.ř., část věty za středníkem, pro výkon cizího rozhodnutí postupem podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád.

22. Ze všech uvedených důvodů nelze exekuční návrh ke dni jeho zpětvzetí hodnotit jako důvodně podaný. Procesní zavinění na zastavení exekučního řízení lze tedy přičíst oprávněnému, vzhledem k tomu, že při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou míru pečlivosti; podal exekuční návrh, který ani ke dni jeho zpětvzetí neobsahoval všechny stanovené náležitosti, resp. nesplňoval podmínky pro vedení exekuce podle cizího rozhodnutí ve smyslu § 37 odst. 2 písm. b) ex.ř.

23. Současně z jednání oprávněného s povinnou (prostřednictvím jejího právního zástupce v Lucembursku) vyplývá, že sám oprávněný považuje nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 211.069 EUR za nárok společnosti Diag Human, SE (na jejíž účet bylo podle pokynu generálního ředitele pana Š. posléze plněno), a že povinná projevila ochotu k dobrovolnému plnění v časovém odstupu 14 dnů od projednání opravného prostředku podaného proti usnesení ze dne 20.9.2018, o vyměření výše náhradové povinnosti, která se jeví za daných okolností jako rozumná. Nezbytnost podání tohoto návrhu na exekuci nevyplývá ani z obsahu (oprávněným do spisu založené) e-mailové korespondence dne 29.11.2018, resp. 21.12.2018 zaslané z adresy xxx na adresu ministr@mzcr.cz. Ze zpráv vyplývá, že odesilatel zprávy jedná jménem společnosti Diag Human, SE., vztah odesilatele zprávy k oprávněnému není zřejmý a zprávy ani neobsahují výzvu povinné k plnění vůči oprávněnému Dr. Rémi C. Za těchto okolností lze exekuční návrh, který podal oprávněný v České republice prostřednictvím advokáta, přestože jako advokát – právní zástupce Diag Human, SE, paralelně vedl s povinnou technická jednání směřující k dobrovolnému splnění povinnosti k úhradě částky 211.069,89 EUR, hodnotit jako šikanozní, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018). Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, dovodil, že za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního. Podání šikanozního exekučního návrhu je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; tedy rovněž z tohoto důvodu nelze dovodit, že oprávněný vzal zpět exekuční návrh, který byl ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř., věta druhé, podán důvodně.

24. Protože ze všech výše uvedených důvodů není namístě uložení náhradové povinnosti povinné podle § 146 odst. 2, věty druhé o.s.ř., odvolací soud rozhodnutí soudního exekutora v nákladových výrocích (II., III.) z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil.

25. Vzhledem k dovozenému zavinění oprávněného na zastavení exekučního řízení by měla povinná zásadně podle § 146 odst. 2 o.s.ř., věty prvé právo na náhradu jeho nákladů; vzhledem k tomu, že povinné ve fázi řízení před zpětvzetím exekučního návrhu náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud, že oprávněný a povinná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.

26. Vzhledem k dovozenému zavinění oprávněného na zastavení exekučního řízení byla povinnost zaplatit soudnímu exekutoru náklady exekuční činnosti v rozsahu odměny 500 Kč podle § 11 odst. 4 vyhlášky či 330/2001 Sb., paušální náhrady hotových výdajů 200 Kč podle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky, včetně náhrady za DPH (147 Kč), uložena oprávněnému.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 52 odst. 1 ex.ř., § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch plně úspěšné povinné. Výše náhrady byla určena, vzhledem k tomu, že povinná není zastoupena advokátem, podle § 151 odst. 3 o.s.ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za jeden procesní úkon, spočívající v podání odvolání.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.


Praha 10. září 2019



JUDr. Marcela Kučerová v. r.
předsedkyně senátu