Spisová značka: 18Co 222/2019
Soud:Městský soud v Praze
Datum rozhodnutí:09/04/2019
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:čl. 26 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 3 odst. 2 Nařízení (ES) č. 593/2008
Kategorie rozhodnutí:E



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

takto:

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.113 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta.
Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 17.800 USD a 4.000 EUR se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 107.666 Kč (výrok II.).

2. To s tvrzením, že na základě žádostí žalované a následných ústních dohod potvrzených        e-mailovou komunikací zapůjčil žalované postupně částky ve shora uvedené výši 10.000 USD na byt, 5.500 USD na podnikání, 4.000 USD na auto a 5.000 USD (dlužný zůstatek 2.000 USD) na studia, a to vždy na základě žádosti žalované s dojednaným termínem splatnosti. Zapůjčené částky se žalovaná zavázala vrátit v dohodnutých měsíčních splátkách, které však nesplnila. 3. Žalovaná se v řízení bránila tím, že sice nesporuje, že jí byly tyto částky zapůjčeny, ale poté, co jí žalobce požádal o ruku, jí byly odpuštěny. Nadto v době pobytu žalovaného v České republice hradila veškeré takto vzniklé náklady sama, ze zapůjčených peněz mu postupně vrátila částku cca 7.000 USD (nikoli 3.000 USD, jak tvrdí žalobce). Vztah účastníků se však rozpadl. Žalobce se vůči ní poté choval násilně a v obavě, aby jej neudala na Policii ČR, jí opětovně řekl, že zapůjčených částek již nic vracet nechce. Neboť z původních půjček se v souvislosti s žádostí žalobce o uzavření sňatku na podzim roku 2016 stal dar, žalobce jí nadto v důsledku svého násilného chování vrácení finančních prostředků prominul, je zřejmé, že žalobci nic nedluží.

4. Soud I. stupně po shrnutí v řízení nesporných skutečností, provedeném dokazování listinnými důkazy (e-mailové korespondence zachycující i žádosti o zápůjčky a souhlas s jejich následným poskytnutím, SMS konverzaci, výzvy k úhradě, výpisy z účtu žalobce), výpovědí svědka Petra B. (bratra žalované) dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

5. Po citaci ust. § 2390, § 1958, § 1970 a § 1759 o. z. vzal za prokázané, že žalobce žalované poskytl půjčky nejprve na zajištění jejího bydlení ve výši 10.000 Kč se splatností do konce roku 2015, dále 5.000 USD za účelem studia s návratností do konce dubna 2015, ze které bylo uhrazeno pouze 3.000 USD, dále částku 5.800 USD na odkoupení části společnosti jejího bratra, částku 4.000 EUR na pořízení nového automobilu se závazkem vrátit jej do konce roku 2015. Konkludentně tak byly uzavřeny smlouvy o zápůjčkách. Žalovaná přes výzvu soudu neprokázala ani nespecifikovala, jaké konkrétní částky žalobci vrátila, soud tak měl za prokázáno pouze vrácení částky 3.000 USD, které potvrdil žalobce. Za nerozhodné považoval tvrzení žalované, že zaplatila výdaje za společný pobyt účastníků v České republice, přičemž žádné konkrétní zápočty či jiné dohody mezi účastníky v řízení nebyly ani tvrzeny. Ze strany žalované nebylo ani prokázáno, že by žalobce zápůjčky žalované prominul (§ 1995 o. z.) či že by tyto závazky zanikly jinak než možným splněním (např. dohodou dle ust. § 1981 o. z.), a to ani při zohlednění výslechu svědka B. Tato tvrzení žalované byla ostatně v příkrém rozporu s tvrzeními žalobce, když na rozdíl od žalované žalobce svá skutková tvrzení prokázal. K výslechu svědka B., bratra žalované, soud I. stupně poukázal, že svědek nebyl schopen upřesnit, kdy mělo dojít ke schůzce s žalobcem a žalovanou, o jaké konkrétní finanční prostředky a v jaké výši se jednalo. Pokud žalobce projevoval vůli směřující k tomu, že až si ho žalovaná vezme, vrácení finančních prostředků již po ní požadovat nebude, nelze z toho bez dalšího usuzovat na to, že by žalobce konkrétně specifikované zápůjčky skutečně zcela bezpodmínečně žalované prominul, zejména za situace, kdy k uzavření manželství nedošlo. Tento závěr ostatně podporuje i návrh žalované učiněný v rámci předžalobních jednání, že dlužnou částku bude žalobci splácet po 1.000 Kč měsíčně, který nekoresponduje s jejími tvrzeními, že dluh měl zaniknout již v roce 2016. Protože žalovaná dluh vzniklý ze zápůjček nad rámec částky 3.000 USD neuhradila, dostala se se svým plněním do prodlení. Z těchto důvodů soud, s odkazem na ust. § 1970 o. z., žalobci přiznal i zákonné příslušenství. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.).

6. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítla, že při výslechu svědka nebyl dán dostatečný prostor a výslech svědka nebyl veden tak, aby vystihl podstatu, kvůli které byl předvolán. Soud nebral zřetel na její tvrzení, že částku 7.000 USD již žalobci splatila, a to hotově. Sporovala bod 24. odůvodnění rozsudku, který neodpovídá tomu, jak vypovídala, neboť na splácení 1.000 Kč přistoupila, ale to pouze z důvodu, aby se nemusela, v tu dobu s roční dcerou, tahat po soudech, protože dcera není zcela zdráva a vyžaduje její stálou péči. Proto se domáhá nového procesu. Následně, den před jednáním odvolacího soudu, telefonicky a následně elektronickou poštou s nepodepsaným e-mailovým podáním požádala o odročení jednání, když důvodem bylo akutní onemocnění její dcery (nar. xxx) s pravděpodobnou hospitalizací s tím, že lékařskou zprávu doloží tento týden.

7. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Uvedl, že k údajnému jednání žalobce, kterým jí měl prominout dluhy, nedošlo, poukázal přitom na rozdílné časové údaje žalované o tomto jednání s tím, že v prosinci 2015 došlo k partnerskému rozchodu a žalovaná obdržela předžalobní výzvy a je proto nelogické, že by ji v tomto okamžiku žalobce dluh prominul. Po partnerském rozchodu již ke schůzce účastníků nedošlo.

8. Odvolací soud se nejprve zabýval splněním podmínek, za kterých mohl věc v již nařízeném jednání projednat. Podle ust. § 119 odst. 1 věta prvá o. s. ř. jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Ačkoli žádost žalované považoval za včasnou, neměl za prokázanou její důvodnost. Z úředního záznamu kanceláře soudu ze dne 3. 9. 2019 (časově předcházejícího e-mailové žádosti o odročení) vyplývá, že žalovaná byla soudem poučena o nutnosti zaslat soudu téhož dne zprávu o uskutečněném lékařském vyšetření nezletilé, což přislíbila zaslat téhož dne. Přesto tak neučinila, v písemné žádosti pouze prodloužila termín k zaslání této zprávy až do konce týdne. Závažný důvod pro odročení odvolacího jednání (nemoc dcery žalované), které bylo vyvoláno odvoláním žalované, proto odvolací soud neměl k okamžiku jednání za prokázaný. Odvolací soud proto projednal odvolání žalované v její nepřítomnosti (ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.).

9. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Protože v dané věci existuje přeshraniční prvek (bydliště žalobce v USA, půjčka byla poskytnuta žalobcem z USA žalované do České republiky), soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost (článek 26 Nařízení Brusel I bis) i aplikaci českého rozhodného práva. To bylo stranami dodatečně zvoleno jako české, a to v rámci podané žaloby a následného projednání soudem, zcela v souladu s článkem 3 odst. 2 Nařízení Řím I.  

11. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých správně zjistil skutkový stav věci a na jeho správné skutkové i právní závěry lze zcela odkázat.

12. V řízení bylo prokázáno (a žalovaná toto ani nezpochybňovala), že jí žalobcem (zapůjčitelem) byly poskytovány bezúročné zápůjčky (ust. § 2390 o. z.) v cizích měnách, které se zavázala ve stanovených termínech vrátit. Předmětem obrany žalované (vydlužitele) bylo tvrzení, že půjčku v rozsahu 7.000 USD částečně splatila a posléze jí byla zapůjčitelem „odpuštěna“. K těmto svým tvrzením (s ohledem na obranu žalobce, který tyto skutečnosti popíral), měla tzv. důkazní povinnost.

13. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

14. Závěr soudu I. stupně, že žalobkyně tato svá žalobní tvrzení neprokázala, je správný. Z hlediska doplněných tvrzení o částečné úhradě dluhu je třeba i z pohledu odvolacího soudu konstatovat, že i ta byla z hlediska časové určitosti nedostatečná, žalobkyně (přestože se jednalo o nezanedbatelné částky a s žalobcem nežila ve společné domácnosti) nebyla schopna ani specifikovat přibližná data, ve kterých došlo k jednotlivým splátkám dluhu, ač k nim mělo docházet i v zahraničí.  

15. K odvolacím námitkám žalované lze podotknout, že soud I. stupně ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. vyzval žalovanou k prokázání svého tvrzení o úhradě částky 7.000 USD, žádné důkazy ke svým tvrzením o postupné úhradě této částky v průběhu roku 2016 (do podzimu, kdy byla žalobcem požádána o roku) však soudu nenabídla. Závěr soudu I. stupně o účelovosti obrany žalované je proto logický a není v rozporu s průběhem řízení, na závěry soudu I. stupně uvedené v odstavci 21. odůvodnění lze proto zcela odkázat, stejně tak na správné závěry v následujících odstavcích 22. – 25. rozsudku. Odůvodnění soudu I. stupně učiněné v bodě 24. rovněž odpovídá vyjádření žalované, která výslovně uvedla, že na splátky dluhu ve výši 1.000 Kč přistoupila výhradně z důvodů zdravotního stavu dcery, když nepovažuje za vhodné, aby se účastnila soudního jednání a chtěla se vyhnout případnému celému soudnímu jednání. Jak již uvedl soud I. stupně, je nelogické, aby žalovaná nabízela žalobci úhradu dluhu přesahujícího 500.000 Kč ve splátkách po 1.000 Kč v situaci, kdyby dluh neexistoval. Námitky žalované stran výslechu svědka B. jsou rovněž marnou polemikou se správnými závěry, které soud z jeho výslechu dovodil. Výslechu svědka B. byla žalovaná přítomna, bylo jí umožněno klást svědkovi otázky, toho však nevyužila, a výslech svědka byl proto soudem ukončen. Pokud se žalovaná domnívala, že výslech byl veden nesprávně, neboť nevystihl podstatu, kvůli které byl svědek předvolán, mohla tuto domnělou vadu svým jednáním napravit. Ani toto tvrzené pochybení soudu I. stupně odvolací soud neshledal.

16. Protože žalovaná neprokázala svá tvrzení o částečné úhradě dluhu a následném zániku celého závazku, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, dle ust. § 219 o. s. ř., potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Jeho náklady spočívaly v jednom úkonu právní pomoci (jednání dne 4. 9. 2019) á 10.540 Kč (ust. § 7 vyhl. č. 177/96 Sb. – advokátní tarif) a jednom paušálu á 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Celkem na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 13.116 Kč, kterou odvolací soud uložil zaplatit procesně neúspěšné žalované k rukám právního zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: