Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 224/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:39.CO.224.2019.1
Datum rozhodnutí:18.09.2019
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Odstoupení od smlouvy
Vyklizení bytu
Dotčené předpisy:Nařízení (ES) č. 593/2018
Nařízení (ES) č. 44/2001
Kategorie rozhodnutí:EU podkategorie a


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci

žalobce: REAL, spol. s r.o., IČ 00540781

sídlem Bořivojova 883/116, 130 00 Praha 3

zastoupený advokátem Mgr. Stanislavem Němcem

sídlem Vinohradská 1215/32, 120 00 Praha 2

proti

žalovaným: 1. Johanko R., narozený dne xxx

bytem P., Praha

2. Magda V., dříve R., narozená dne xxx

státní příslušnice Slovenské republiky

bytem D., M. L., Slovenská republika

o vyklizení bytu, k odvolání žalobce a prvního žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. dubna 2019, č. j. 25 C 261/2018-80,


takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném věcném vyhovujícím výroku I potvrzuje, ve výroku II o nákladech řízení se mění jen tak, že jejich výše činí 13 712 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.
    II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 625 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Stanislava Němce.


    Odůvodnění:

    1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil prvnímu žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat byt č. x, sestávající z jednoho pokoje, předsíně, kuchyně, spíže, koupelny, WC a dvou sklepů, nacházející se ve třetím patře domu č. p. xxx na pozemku parc. č. xxx v k. ú. L., P., Praha, ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 897 Kč v třídenní lhůtě k rukám jeho právního zástupce. Výrokem III žalobu na vyklizení téhož bytu proti druhé žalované zamítl a výrokem IV rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 2 a uložil žalobci z tohoto titulu zaplatit částku 300 Kč k rukám právního zástupce žalobce v třídenní lhůtě.

      2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce žalobou ze dne 12. 11. 2018 po žalovaných domáhá vyklizení a odevzdání bytu č. x, sestávajícího z pokoje, předsíně, kuchyně, spíže, koupelny, WC a dvou sklepů, nacházejícího se ve třetím patře domu č. p. xxx, který je součástí pozemku parc. č. xxx v k. ú. L., ulice P., Praha (dále jen bytu) v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku. Uvedl, že účastníci uzavřeli dne 19. 9. 2011 nájemní smlouvu, na jejímž základě se stali nájemci bytu. V průběhu nájmu první žalovaný žalobci dne 16. 9. 2015 sdělil, že jeho manželka – žalovaná č. 2 – se z bytu trvale odstěhovala na Slovensko a ke dni 24. 8. 2015 si odhlásila z bytu trvalé bydliště. Tím došlo k opuštění rodinné domácnosti s úmyslem žít trvale jinde ve smyslu § 743 odst. 3 občanského zákoníku. První žalovaný dopisem ze dne 16. 1. 2017, který byl žalobci doručen dne 29. 3. 2017, nájem vypověděl a ten tak skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 30. 6. 2017. První žalovaný však byt nevyklidil a nadále jej užívá, od března 2008 podle informací žalobce opět i s druhou žalovanou. Žalobce proto podal žalobu z opatrnosti i vůči ní. Setrval na tom, že byt užívají bez právního důvodu, nadto za jeho užívání žalobci nic nehradí. Navíc ničí zařízení bytu včetně vstupních dveří. Nezbytný byl i zásah policie. Naposledy žalobce žalované vyzýval k vyklizení bytu a k úhradě dluhu dopisem ze dne 8. 6. 2018. Žalovaní navíc zpochybnili platnost výpovědi nájmu bytu ze dne 16. 1. 2017, proto žalobce z důvodu právní jistoty nájem žalovaným vypověděl ve smyslu § 2291 odst. 1, 2 občanského zákoníku pro zvlášť závažné porušení povinností, neboť žalovaní nic neplatí za užívání bytu po období od října 2017 do července 2018, poškozují byt a dům závažným způsobem a působí svým jednáním obtíže ostatním uživatelům bytů v domě. První žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, uvedl, že nerozumí dopisům právního zástupce žalobce. V bytě bydlí se synem, který chodí do školy, žijí tam další dvě děti a třetí je na cestě. Pobírá pouze dávky pomoci v hmotné nouzi. Nebylo mu nic známo o povinnosti byt zpřístupnit. Je invalidní důchodce III. stupně. Platí pouze plyn a elektřinu, nikoli nájemné, protože pobírá jen 4 000 Kč měsíčně i s alimenty. Dostává sociální dávky, konkrétně příspěvek na pomoc v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení. Druhá žalovaná uvedla, že v bytě nebydlí již čtyři roky. V roce 2015 se odstěhovala na Slovensko. S prvním žalovaným jsou rozvedeni. V bytě pouze přespala před soudním jednáním. Navrhovala proto zamítnutí žaloby. Uvedla, že v bytě bydlí ještě dcera účastníků, vnoučata a jejich děti.

        3. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt. Mezi účastníky byla dne 19. 9. 2011 uzavřena nájemní smlouva, na jejímž základě žalobce přenechal žalovaným k užívání byt evidenční č. x, nájem byl sjednán od 1. 10. 2011 na dobu neurčitou a žalovaní byli byt oprávněni užívat se svými dětmi Magdou R. a Kevinem R. Rovněž bylo sjednáno nájemné. Dopisem ze dne 16. 1. 2017 první žalovaný nájemní smlouvu vypověděl s tím, že užívání bytu skončí ke dni 30. 6. 2017, a současně požádal o vrácení kauce ve výši 219 000 Kč. Dopisem ze dne 8. 6. 2018 žalobce oba žalované vyzval k vyklizení bytu a k úhradě dluhu za užívání bytu bez právního důvodu za období od října 2017 do května 2018. Dopisem ze dne 30. 6. 2017 žalobce prvnímu žalovanému sdělil, že na základě výpovědi žalovaného č. 1 končí nájem bytu. Dopisem ze dne 3. 8. 2018 je vyzval k vyklizení bytu a z opatrnosti jim nájem vypověděl ve smyslu § 2291 odst. 1, 2 občanského zákoníku pro nezaplacení nájemného a nákladů za služby za dobu více než tří měsíců, poškozování bytu a domu, jednání působící obtíže ostatním uživatelům bytů v domě, porušování povinnosti oznamovat pronajímateli zvýšení počtu osob užívajících byt. V dopise byl rovněž vyčíslen dluh za užívání bytu bez právního důvodu. Vycházel i z toho, že manželství žalovaných bylo rozvedeno Obvodním soudem pro Prahu 8 v řízení, vedeném pod sp. zn. 6 C 385/2016, rozsudek nabyl právní moci dnem 21. 5. 2018.

        4. Za situace, kdy druhá žalovaná je občankou Slovenské republiky, zkoumal soud prvního stupně otázku své pravomoci a dovodil ji ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (§ 69), ve spojení s nařízením Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). V tomto smyslu posoudil i rozhodné právo. Postupoval i ve smyslu nařízení Rady Evropských společenství č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. S ohledem na novou úpravu občanského zákoníku od 1. 1. 2014 se zabýval otázkou, zda použít stávající či nové předpisy, tedy zákon č. 40/1964 Sb. či zákon č. 513/1991 Sb. Ve smyslu § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. dovodil, že je třeba vycházet z nové právní úpravy, konkrétně z § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Za situace, kdy se žalobce po žalovaných domáhá vyklizení bytu užívaného žalovanými bez právního důvodu, postupoval dle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s § 1042 téhož zákona. Vycházel i z úpravy provedené zákonem č. 40/1964 Sb., konkrétně § 663 a násl.

        5. Na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze vůči prvnímu žalovanému. Vycházel z prokázaného vlastnictví domu a bytu žalobcem, okolnosti, že žalobce s oběma žalovanými uzavřel nájemní smlouvu, žalovaná č. 2 v bytě nebydlí a první žalovaný řádně neplatí nájemné za situace, kdy nájem bytu již dříve vypověděl. K trvalému odstěhování druhé žalované z bytu uvedl, že vyplývá i z opatrovnického spisu téhož soudu, vedeného pod sp. zn. P 152/2016 ve věci péče o nezletilou Magdu R., narozenou xxx a nezletilého Kevina R., narozeného xxx.

        6. Při svém rozhodování řešil dvě právní otázky podle úpravy nového občanského zákoníku, a to zda dochází k zániku nájemního práva u společného nájmu bytu opuštěním společné domácnosti (srovnej § 708 zákona č. 40/1964 Sb.) a zda dochází či nedochází k obnovení nájmu ve smyslu § 2225, § 2285 zákona č. 89/2012 Sb.

        7. Při posuzování společného nájmu soud prvního stupně vycházel z úpravy provedené § 2270 a § 2271 zákona č. 89/2012 Sb. a § 743 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., o vzniku společného nájmu manželů a opuštění společné domácnosti. Uvedl, že nový občanský zákoník neobsahuje ustanovení o zániku společného nájmu bytu manžely v případě trvalého opuštění společné domácnosti jedním z nich. Jako logické shledal, aby při trvalém opuštění společné domácnosti docházelo k zániku nájemního práva toho ze společných nájemců – manželů, který společnou domácnost opouští, tímto způsobem je i zachována kontinuita právního řádu s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu, například sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, 22 Cdo 4174/2017. Uzavřel, že společný nájem bytu žalovaným zanikl opuštěním společné domácnosti druhou žalovanou a výlučným nájemcem bytu se stal první žalovaný. Jeho nájem zanikl výpovědí, danou dopisem ze dne 16. 1. 2017 k 30. 6. téhož roku.

        8. K otázce obnovení nájmu ve smyslu § 2285 zákona č. 89/2012 Sb. uvedl, že za pomoci výkladu se prodlužování doby nájmu vztahuje pouze na nájmy uzavřené na dobu určitou s odkazem na § 676 zákona č. 40/1964 Sb. Dovodil tak, že i současná úprava prolongace nájemního práva se vztahuje pouze na nájmy uzavřené na dobu určitou. V daném případě žalobce dopisem ze dne 3. 8. 2018 nájem bytu vypověděl pro neplacení nájemného prvním žalovaným. Proto prvnímu žalovanému uložil povinnost byt vyklidit, neboť jej užívá bez právního důvodu. Lhůtu k vyklizení prodloužil na jeden měsíc od právní moci rozsudku, pro další prodlužování lhůty k vyklizení neshledal důvod za situace, kdy žalovaný nehradí nájemné ani příspěvek na služby spojené s užíváním bytu. Za situace, kdy nájemní právo k bytu žalované č. 2 zaniklo opuštěním společné domácnosti v roce 2015, nemůže být žalobce v řízení o vyklizení tohoto bytu vůči ní úspěšný, a proto žalobu ve vztahu k ní zamítl.

        9. O nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce měl vůči prvnímu žalovanému plný úspěch. Přiznal mu náhradu nákladů řízení ve výši 11 897 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a z odměny právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za použití § 9 odst. 1 téže vyhlášky za tři úkony právní služby po 1 500 Kč a tři režijní paušály po 300 Kč za převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u jednání dne 10. 4. 2019, a dále jednu paušální náhradu ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za předžalobní výzvu, neboť k jejímu sepisu není třeba právního zastoupení a nejedná se o účelně vynaložený úkon. S navýšením o 21% DPH ve výši 1 197 Kč potom náhrada činí částku 11 897 Kč. O témže nároku ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou rozhodl za situace, kdy tato měla plný úspěch v řízení ve smyslu § 151 odst. 3 ve znění od 1. 7. 2015. Proto žalobci uložil zaplatit jí paušální náhradu ve výši 300 Kč za účast u jednání dne 10. 4. 2019.

        10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání první žalovaný a žalobce.

        11. Odvolání prvního žalovaného směřovalo proti uložené povinnosti vyklidit a žalobci předat byt a uhradit náklady řízení. V této části navrhoval zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně podle něj rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V tomto smyslu poukázal zejména na to, že žalovaný při podané výpovědi nájmu bytu požádal žalobce o vrácení částky 219 000 Kč, která byla složena při sjednání nájmu. Dle žalovaného jde o kauci. Žalobce však složenou částku nevrátil a existenci kauce popřel. Žalovaný v důsledku toho neměl možnost zajistit si jiné, lépe vyhovující bydlení pro sebe a svou rodinu, jak měl původně v úmyslu. Ztráta nájemního vztahu s platnou nájemní smlouvou zapříčinila odejmutí příspěvku na bydlení od úřadu práce. Proto opětovně žádal o uzavření nájemní smlouvy. Obnovení nájemního vztahu s platnou nájemní smlouvou by přitom problém neplacení nájemného vyřešilo, úřad práce by nájemní smlouvu jako v minulosti akceptoval a na nájem přispíval. Doplnil, že ve vztahu ke složené kauci podnikl aktivní právní kroky k jejímu vymožení. Popřel, že by byt zamořil štěnicemi. V domě jsou štěnice, on sám má však v bytě vzorný pořádek. Navíc podle něj nájemní vztah fakticky trvá, protože byl dle § 2285 zákona č. 89/2012 Sb. znovu sjednán, neboť dál užíval nájemní byt a nebyl pronajímatelem vyzván k jeho opuštění.

        12. Odvolání žalobce směřovalo pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky II. Soud prvního stupně, ačkoli otázku náhrady nákladů řízení správně posoudil dle plného úspěchu žalobce vůči prvnímu žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a při stanovení výše náhrady správně vycházel z odpovídající tarifní hodnoty, nepřiznal žalobci náhradu nákladů za všechny účelně vynaložené úkony právní služby. Vynaložil náklady na celkem čtyři úkony právní služby, jimiž jsou kromě převzetí právního zastoupení, sepisu žaloby a účasti na jednání soudu prvního stupně rovněž sepis výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem. Soud prvního stupně však žalobci právo na náhradu nákladů řízení za sepis výzvy k plnění nepřiznal, svůj postup odůvodnil tím, že k tomuto úkonu není třeba právního zastoupení. Zdůraznil, že byl ve věci právně zastoupen, ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř. je součástí nákladů řízení i odměna za zastupování. Ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 177/1996 Sb. platí, že ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu je úkonem právní služby i výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, předcházející návrhu ve věci samé. Žalobce v řízení prokázal, že předžalobní výzva byla ve smyslu tohoto ustanovení žalovanému zaslána dne 3. 8. 2018, a účelně vynaložený úkon tak byl učiněn. Navíc z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení je nerozhodné, zda k určitému úkonu bylo třeba právního zastoupení či nikoli, podstatné je, zda byl účastník právně zastoupen a úkon učiněn. Účelnost úkonu právní služby je zjevná i z § 142a o. s. ř. Proto navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku a přiznání náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným ve výši 13 712 Kč.

        13. Žalobce se rovněž vyjádřil k odvolání prvního žalovaného s návrhem na potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku I. K žalovaným tvrzené pohledávce na zaplacení kauce ve výši 219 000 Kč uvedl, že tato pohledávka prvnímu žalovanému nikdy nevznikla, protože částku nikdy neuhradil. Navíc první žalovaný se proti žalobci této částky na základě shodných tvrzení domáhá již v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 787/2018. K námitce žalovaného, že ukončení nájmu vedlo k odejmutí příspěvku na bydlení, zdůraznil, že to byl právě první žalovaný, kdo výpovědí ze dne 16. 1. 2017 nájem bytu ke dni 30. 6. 2017 ukončil. Pokud v důsledku tohoto kroku došlo k odejmutí příspěvku na bydlení, který byl žalovanému původně přiznán, tuto situaci zavinil výlučně žalovaný, který sám inicioval ukončení nájemního vztahu. Žalobce od roku 2014 opětovně řešil problémy žalovaného s orgány veřejné správy, zejména s pracovníky Úřadu městské části Praha 8. Dále si s ním žalobce dopisoval zejména ohledně vzniku dluhu na nájemném a dalších obtížích, které první žalovaný v domě a bytě působí. Protože první žalovaný i po skončení nájmu ke dni 30. 6. 2017 odmítal byt opustit, žalobce z opatrnosti nájem vypověděl i dopisem ze dne 3. 8. 2018. Žalovaný nepodal žalobu na neplatnost výpovědi, nyní v tomto řízení o vyklizení bytu již nelze oprávněnost důvodu výpovědi nájmu přezkoumávat. Je však nesporné, že za období od října 2017 do května 2018 činil dluh prvního žalovaného za užívání bytu 58 274 Kč, a ani za další období nic nehradí. Žalovaný či osoby s ním užívající byt opakovaně byt či dům poškozují. Závadné jednání jeho či osob, kterým bydlení umožňuje, řešila i hlídka Policie České republiky. K námitce automatické prolongace nájmu uvedl, že aplikace § 2285 občanského zákoníku nepřichází v úvahu u nájmu na dobu neurčitou a zejména nemůže přijít v úvahu tehdy, pokud druhá strana již dříve nájem vypověděla. V tomto smyslu odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 1082/2017.

        14. Při jednání odvolacího soudu žalobce zdůraznil, že žalovaný nepodal žalobu na neplatnost jím později dané výpovědi. K otázce kauce uvedl, že o ní bylo dosud nepravomocně rozhodnuto.

        15. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., pouze ve výrocích I a II dle podaných odvolání. Odvolání prvního žalovaného proti výroku I neshledal důvodné, naopak odvolání žalobce proti výroku II důvodné shledal.
        16. Odvolací soud se v otázce povinnosti prvního žalovaného byt vyklidit a předat ve stanovené lhůtě žalobci plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkazuje, včetně toho, že prodlužování doby nájmu, uzavřeného na dobu neurčitou, je kromě důvodů právních (kromě rozsudků, na které odkazoval soud prvního stupně, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1082/2017, na který odkazoval žalobce ve vyjádření k odvolání) v rozporu i se zásadou obecné logiky. Stejně tak odvolací soud souhlasí se správnou úvahou o kontinuitě právního řádu v případě skončení nájmu jedním ze společných nájemců v případě jeho trvalého opuštění rodinné domácnosti, vedené s druhým z nájemců domácnosti.

        17. K jednotlivým odvolacím námitkám prvního žalovaného odvolací soud uvádí následující:

        18. Otázka vrácení kauce, kterou žalovaný uplatnil i v odvolacím řízení, nebyla předmětem tohoto řízení, a odvolací soud se proto tímto návrhem žalovaného zabývat nemůže (§ 216 odst. 2 o. s. ř.), nadto je tento nárok předmětem samostatného soudního řízení.

        19. Ke ztrátě nájemního vztahu a v důsledku toho odnětí příspěvku na bydlení odvolací soud odkazuje na správnou úvahu žalobce, uvedenou v jeho vyjádření k podanému odvolání, podle níž je tento stav důsledkem pouze činnosti žalovaného a jeho výpovědi nájmu bytu. Žalobce nemá na této okolnosti žádný podíl. Žalobci lze přisvědčit v jeho neochotě k uzavření nové nájemní smlouvy se žalovaným, který trvale porušuje své povinnosti nájemce či osoby, v bytě bydlící již bez právního důvodu k bydlení.

        20. Žalovanému nelze ani přisvědčit v jeho tvrzení o faktickém trvání nájmu bytu pro nedostatek výzvy k jeho opuštění.

        21. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, uložil-li prvnímu žalovanému povinnost byt v jednoměsíční lhůtě vyklidit, a odvolací soud proto jeho rozsudek v této části postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

        22. Na druhou stranu odvolací soud nesouhlasí se soudem prvního stupně v tom, že sepis výzvy k plnění, v daném případě k vyklizení bytu, není účelně vynaloženým úkonem právní služby za situace, kdy byl učiněn advokátem a obsahuje náležitosti dle § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. K poukazu soudu prvního stupně, podle něhož při učinění tohoto úkonu žalobce zastoupen být nemusel, odvolací soud uvádí, že je-li úkon učiněn advokátem a v odpovídající formě (tedy se skutkovým a právním rozborem), jde o jeden z úkonů právního zastoupení, a není důvod i za tento úkon nepřiznat náhradu nákladů řízení. Pouze ve výši přiznané náhrady odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil dle § 221a o. s. ř., jinak jej jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

        23. Ve výrocích III a IV zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

        24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal plnou a jím požadovanou náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci, který byl v odvolacím řízení úspěšný a zastupoval jej advokát. Náklady žalobce v odvolacím řízení sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden a půl úkon právní služby po 1 500 Kč (odvolání proti výroku o nákladech řízení, vyjádření k odvolání), dále z náhrady hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % - 976 Kč (§ 37, § 47 odst. 1 písm. a/ zák. č. 235/2004 Sb.), celkem 5 625 Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. d/, odst. 2 písm. c/, vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.). O lhůtě k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř., platebním místě dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.).


        Poučení:

        Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

        Praha 18. září 2019

        JUDr. Jiří Cidlina v. r.

        předseda senátu