Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:18Co 181/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:18.CO.181.2019.1
Datum rozhodnutí:28.08.2019
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Pojištění odpovědnosti za škodu
Pravomoc soudu
Újma na zdraví
Dotčené předpisy:Nařízení () č. 864/2007
čl. 85 Nařízení (ES) č. 883/2004
Kategorie rozhodnutí:E




ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

    Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci

    žalobkyně: Berufsgenossenschaft Holz und Metall (BGHM)

            sídlem Isaac-Fulda-Allee 18, Mainz, Spolková republika Německo
          zastoupená advokátem Mgr. Michalem Vogelem
            sídlem nám. Sokolovské 312/1, 460 01 Liberec
    proti

    žalované: Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956

            sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1

    pro zaplacení 51.286,36 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2019, č. j. 64 C 135/2017-45, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. května 2019, č. j. 64 C 135/2017-63,
takto:

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 51.286,36 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl, že žalobkyně je povinna na jejich náhradě zaplatit žalované částku 1.200 Kč (výrok II.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě podané dne 1. 12. 2017, kterou se žalobkyně domáhala nároku ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen OdpVoz). Oba účastníci shodně tvrdili, a soud I. stupně měl za nesporné, že dne 30. 3. 2010 došlo na území České republiky k dopravní nehodě, která byla zaviněna vozidlem značky Škoda Octavie, které bylo k tomuto datu pojištěno u žalované z titulu zákonného pojištění odpovědností z provozu vozidla. V souvislosti s provozem vozidla vznikla škoda na zdraví pana M. B. Žalobkyně jakožto německý sociální pojistitel, subjekt veřejného práva, uznala zpětně svým rozhodnutím ze dne 17. 12. 2014 panu M. B. uplatněný nárok na výplatu invalidního důchodu ode dne 8. 12. 2011. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že žalobkyně vyplatila na dávkách invalidního důchodu poškozené osobě podle německého sociálního zákoníku v období od 8. 12. 2011 do 31. 10. 2017 žalovanou částku.
    Žalobkyně dále uvedla, že jí vůči škůdci vznikl regresní nárok, když dle § 43 a následující šesté knihy německého sociálního zákoníku vyplatila jednotlivé dávky invalidního důchodu, a dle ustanovení § 116 knihy desáté předmětného zákoníku na ní zákonnou cesí přešly nároky vůči odpovědnostnímu pojistiteli, tedy vůči žalované. V této souvislosti též poukázala na Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007 k užití rozhodného práva a přímý nárok žalobkyně s poukazem na čl. 85 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, o koordinaci systému sociálního zabezpečení.
    Žalovaná uplatněný nárok neuznala s tím, že vyplacení příslušných dávek představuje plnění zákonné povinnosti žalobkyně. Podle § 447 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ), účinného ke dni dopravní nehody, se při škodě na zdraví odškodňuje majetkový nárok za ztrátu na výdělku při invaliditě poškozeného, ten však nelze ztotožňovat s důchodovými dávkami. Invalidní důchod není nárokem, který by poškozený mohl uplatnit vůči škůdci, tím spíše proti odpovědnostnímu pojistiteli. Z uvedeného vyplývá nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně k uplatněnému nároku a z § 6 OdpVoz nedostatek pasivní věcné legitimace žalované. Nelze použít smlouvu uzavřenou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, vyhlášenou pod č. 94/2002 Sb. m. s., která se vztahuje na právní předpisy o důchodovém pojištění. Žalovaná též vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.
    Po citaci příslušných ustanovení zákonů č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ), č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS), ObčZ a OdpVoz soud I. stupně uzavřel, že právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle ustanovení § 9 odst. 1 OdpVoz je právem originárním, které nemá povahu nároku na náhradu škody. Oprávnění poškozeného uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli neznamená, že by do odpovědnostního nastoupil namísto škůdce jeho pojistitel. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného. Je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce. Pojistitel nadto nemá povinnost k náhradě újmy za pojištěného za všech okolností. Pojišťovna je povinna plnit toliko v rozsahu stanoveném § 447 ObčZ. Hradí se újma na zdraví či usmrcením, škody na věci, ušlý zisk a některé náklady spojené s právním zastoupením.
    Zákon OdpVoz zapracovává do českého právního řádu Směrnici Rady 72/166/EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále jen první motorová směrnice), ve znění směrnice Rady 72/430/EHS a 84/5/EHS, a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES (dále jen druhá motorová směrnice). Podle čl. 3 odst. 1 první motorové směrnice každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. V případě náhrady škody však pro účely krytí odškodnění sekundárních poškozených, jímž je i žalobkyně, lze aplikovat pouze případy pojistného plnění vynaložené na náklady léčby poškozeného, na tzv. regresní nárok podle ust. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V projednávané věci jde o speciální nárok žalobkyně, který je sekundární a nemající oporu v českých právních předpisech, na který nedopadají unijní předpisy o koordinaci systému sociálního zabezpečení ani Smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo ze dne 27. 7. 2001.
    Vyplacení příslušných dávek je zákonnou povinností žalobkyně, nikoliv náhradou za vzniklou újmu poškozené osobě z titulu ztráty výdělku podle speciální právní úpravy ve vztahu k ust. § 445 až 447 ObčZ. Zároveň nejde o automatickou formu ztráty na výdělku, kterou žalobkyně netvrdila a neprokazovala. Žalobkyně též nevysvětlila, proč osoba poškozená jakožto státní příslušník České republiky je nositelem práva na výplatu předmětných dávek. I když na nositele sekundárních nároků podle OdpVoz je nutno pro účely tohoto zákona hledět jako na osobu v postavení poškozeného, žalobkyně podle unijních ani českých právních předpisů není nositelem nároku na náhradu škody proti pojistiteli motorového vozidla ve smyslu zákona OdpVoz.
    Svůj nárok nadto žalobkyně uplatnila u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty stanovené v ust. § 106 odst. 1 ObčZ. I kdyby tak žalobkyně v projednávané věci byla sekundárním nositelem nároku na náhradu prezentované škody, tzv. regresního nároku, musela mít z protokolu o dopravní nehodě vědomosti o pojistiteli vozidla škůdce, o škodě na zdraví a o vzniklé újmě formou výplaty dávek osobě poškozeného a o výši výplaty. Subjektivní lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody tak skončila ke dni 28. 4. 2012, nejpozději ke dni 8. 12. 2013. To stvrdila žalobkyně ve svém rozhodnutí, když uplatněný nárok poškozené osobě přiznala zpětně od 8. 12. 2011. Žaloba však byla soudu doručena dne 1. 12. 2017, několik let po uplynutí této lhůty.
    O nákladech řízení soud I. stupně rozhodoval dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).

3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání do obou jeho výroků. Poukázala na právní vztah, který existoval mezi žalobkyní a poškozeným, který měl uzavřenu pracovní smlouvu a byl zaměstnán na území Spolkové republiky Německo. Zaměstnavatel hradil za poškozeného odvody na úrazové pojištění. Žalobkyně, německý sociální pojistitel, dle § 114 sedmé knihy německého sociálního zákoníku ve spojení s přílohou č. 1 pak jednotlivé dávky invalidního důchodu vyplatila dle § 43 a násl. šesté knihy německého sociálního zákoníku. Dnem vyplacení dávek žalobkyni vznikla škoda, kterou jsou jednotlivé vyplacené dávky invalidního důchodu poškozenému. Jako příčinná souvislost je událost vyvolaná dopravní nehodou pojištěného žalované.
    Dle žalobkyně je třeba rozlišit institut přechodu práva a tzv. regresní nárok, přičemž v případě regresního nároku pojistiteli vznikla povinnost hradit svému pojištěnému (poškozenému) ze zákona. Jedná se o originární samostatný nárok pojistitele mající původ v příslušných ustanoveních zvláštního zákona. V rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006 Nejvyšší soud vyložil, že právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle ust. § 9 odst. 1 OdpVoz je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem; toto právo nemá povahu nároku na náhradu škody.
    K dopravní nehodě došlo dne 30. 3. 2010. Povinné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bylo v té době upraveno mimo jiné první motorovou směrnicí. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES ze dne 16. 5. 2000, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a o změně směrnic Rady 73/239/EHS a 88/357/EHS (tzv. čtvrtá motorová směrnice), stanoví ve svém článku 3, že „každý členský stát zajistí, aby poškození zmínění v článku 1 v důsledku nehody vozidel ve smyslu tohoto ustanovení měli přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osobu, která odpovídá za škodu, pro případ občanskoprávní odpovědnosti.“ V souladu s čl. 1 odst. 2 první motorové směrnice se „poškozeným“ rozumí jakákoli osoba mající právo na náhradu jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví způsobené vozidly, a to jak bezprostředně, tak nepřímo. Tento přímý nárok poškozené – žalobkyně je založen ustanovením § 9 odst. 1, resp. § 2 odst. 1 písm. g) OdpVoz, který je nutno vykládat v souladu s účelem příslušných směrnic EU. Na žalobkyni je tedy nutno nahlížet jako na poškozenou ve smyslu výše uvedených unijních i českých předpisů.
    Regresní nároky žalobkyně vůči škůdci jsou upraveny v § 116 desáté knihy německého sociálního zákoníku (SGB X, čl. 1 zákona ze dne 18. 8. 1980 Spolkové sbírky I S. 1469 a čl. 1 zákona ze dne 4. 11. 1982 Spolkové sbírky I S. 1450 ve znění oznámení ze dne 18. 1. 2001 Spolkové sbírky I S. 130).
    Z rozsudku ESD ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/12 vyplývá, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel musí pokrývat všechny škody a újmy, které vycházejí z občanskoprávní odpovědnosti mezi škůdcem (pojištěným) a poškozeným.
    V rozsudku ze dne 2. 6. 1994 ve věci C-428/92 dovodil ESD, že „předpoklady a rozsah regresního nároku, který má nositel sociálního zabezpečení ve smyslu nařízení (EHS) č. 1408/71 (nyní nařízení (ES) č. 883/2004) proti osobě, která způsobila na území jiného státu škodu, která vedla k poskytnutí dávek sociálního zabezpečení, se určují podle čl. 93 odst. 1 nařízení (nyní čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004) podle práva členského státu tohoto nositele“. Z uvedeného tedy vyplývá, že právo členského státu nositele sociálního zabezpečení má být použito také na otázku druhu a rozsahu pohledávek, které nositel může vůči třetí osobě přímo použít. S ohledem na čl. 85 odst. 1 přímo aplikovatelného Nařízení (ES) č. 883/2004 a rozsudek ESD sp. zn. C-428/92 měla žalobkyně za to, že žádné ustanovení českého právního řádu nelze vykládat tak, že by bylo možno vyrušit regresní nároky poskytovatele sociálních dávek, které mu dle jeho vlastního právního řádu vznikly.
    Z daného ustanovení spolu s citovanými normami německého práva a čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské Unie vyplývá, že:
      a) dávky vyplacené žalobkyní jsou vypláceny poškozenému v souladu s německými právními předpisy;
      b) existence nároku poškozeného na tyto dávky je taktéž zakotvena v německých právních předpisech;
      c) regresní nárok žalobkyně je zakotven v německých právních normách;
      d) dle čl. 85 Nařízení a čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské Unie musí být toto převzetí nároků respektováno i ostatními členskými státy, byť k němu došlo na základě německých právních předpisů.
    V rozsahu, v němž žalobkyně, jakožto sociální pojistitel, hradila poškozenému na základě své zákonné povinnosti, vzniklo žalobkyni právo na regresní náhradu vůči žalované. Pokud jde o § 6 odst. 4 OdpVoz je žalobkyně toho názoru, že toto ustanovení lze vztáhnout rovněž na žalobkyni, který má ve smyslu tohoto ustanovení obdobné postavení jako veřejná zdravotní pojišťovna. Těmto subjektům byla regresní náhrada zákonem přiznána.
    Žalobkyně se vyjadřovala též ke vznesené námitce promlčení. Nesouhlasila s posouzením běhu promlčecí lhůty a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1468/2007, kde dovolací soud uvedl, že právo postihu České kanceláře pojistitelů, která plnila z garančního fondu na základě § 24 odst. 2 OdpVoz, vzniklo dnem výplaty plnění. Pro určení promlčecí lhůty regresního nároku je nutno aplikovat § 101 ObčZ, přičemž promlčecí lhůta začíná běžet ode dne výplaty plnění pojištěnému (poškozenému). Jedná se totiž o nově vzniklé regresní právo, které se promlčuje samostatně. O dávce poškozeného bylo rozhodnuto až dne 17. 12. 2014 a až po tomto dni začaly být jednotlivé dávky vypláceny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1468/2007).
    Žalobkyně navrhla rozsudek soudu I. stupně změnit tak, že se žalobě v celém rozsahu vyhoví a žalovaná bude zavázána k náhradě nákladů řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Mezi žalobkyní a žalovanou nebylo sporu ohledně skutkové stránky věci, odvolací soud se proto zabýval pouze právním posouzením žalobkyní vzneseného nároku, který specifikovala jako regresní náhradu spočívající v tom, že jako německý sociální pojistitel poskytla plnění, které byla dle německého práva nucena vyplatit na základě dopravní nehody, k níž došlo na území České republiky. Vzhledem k tomu, že jde o řízení s cizím prvkem, je třeba nejprve posoudit, dle jakého hmotného práva by měla být věc posouzena.

6. Předně je třeba uvést, že na projednávanou věc nedopadá Smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, která byla vyhlášena pod č. 94/2002 Sb. m. s., jež se vztahuje pouze na veřejnoprávní předpisy o sociálním zabezpečení. Použít nelze ani Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody, sjednanou 4. 5. 1971 v Haagu, vyhlášenou pod 130/1976 Sb., neboť Spolková republika Německo není její smluvní stranou; nadto podle čl. 2 této Úmluvy se Úmluva nevztahuje na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím (tedy na tvrzený nárok žalobkyně).
    Nelze ani přímo aplikovat tzv. motorové směrnice, a to z důvodů uvedených soudem I. stupně, přičemž je třeba pouze zdůraznit, že v dané věci se nejedná o nárok na věcnou škodu či škodu na zdraví, ale o nárok třetí osoby na regres plateb, které vyplatila poškozené osobě dle veřejnoprávních předpisů Německa.

7. Rozhodné právo v dané věci je proto třeba určit dle přímo aplikovatelného Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), které v č. l. 4 bod 1 uvádí, že „rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.“ Pod bodem 3 uvedeného článku se dále uvádí, že „vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem.“ Třebaže má předmětné nařízení aplikační přednost před zákonem ZMPS, který se tak nepoužije, zůstává zachováno jako rozhodné české právo, když škoda zapříčiněná dopravní nehodou vznikla na území České republiky a projev nepřímého následku této nehody – výplata invalidního pojištění – nemá na určení rozhodného práva vliv. Nadto nejužší spojení ve smyslu odst. 3 má věc s ohledem na místo nehody a osoby pojistitele a škůdce k českému právnímu řádu. Tudíž je třeba na odpovědnostní vztah k náhradě škody a souvisejících dílčích nároků způsobených při dopravní nehodě aplikovat právo české. Škodné události projevující se v majetkové sféře poškozených se mohou projevit na různých místech a není možné dílčí následky škodné události posuzovat podle míst, kde se projevily, neboť všechny nároky z jedné škodní události je třeba posoudit podle jednoho právního řádu (už z důvodu, že hmotněprávní úprava náhrady škody není v různých státech kompatibilní); nejvýznamnějším hraničním určovatelem je přitom v této věci skutečnost zakládající nárok na náhradu škody, k níž došlo na území České republiky (obdobně viz závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2881/2004).
    Nárok na náhradu škody požadovaný od pojistitele škůdce je proto nutné podřadit § 6 odst. 2 OdpVoz ve znění účinném ke dni dopravní nehody (30. 3. 2010), dle kterého se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla posoudí v rozsahu a ve výši dle občanského zákoníku. Zároveň zákon OdpVoz taxativně vymezuje okruh nároků, na jejichž uhrazení má pojištěný právo. Hradí se škoda na zdraví nebo usmrcením, škoda způsobená poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škoda vzniklá odcizením věci, ušlý zisk a některé účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením. Ze zákona OdpVoz vyplývá, že český právní řád neobsahuje ustanovení o přechodu nároku na náhradu škody způsobené výplatou invalidního důchodu vzniklé následkem zranění utrpěných při dopravní nehodě, a pokud ji tak žalobkyně vyplatila, nemůže žádat toto plnění po žalované, která není k vyplacení této částky pasivně legitimována.
    K samotné aktivní legitimaci žalobkyně lze dále poukázat na úpravu náhrady škody dle § 442 a násl. ObčZ, který se dle § 3081 odst. 3 NOZ použije na posouzení poměrů projednávané věci. Zákon ObčZ rozlišuje jednotlivé typy škody, na jejichž uhrazení má poškozený nárok. Pro případ vzniku invalidity poškozeného zákon v § 447 odst. 1 stanoví náhradu za ztrátu na výdělku tak, že její výše “po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.” Výplata důchodu tak nejenže není českým právem posuzována jako škoda, naopak vznik škody (ve formě ztráty na výdělku) na straně poškozeného se o tuto výplatu snižuje. Z uvedené definice náhrady za ztrátu na výdělku jasně vyplývá, že žalobkyně není dle českého právního řádu poškozenou v důsledku dopravní nehody a není ve věci aktivně legitimována. Sama žalobkyně toto potvrzuje, když tvrdí, že výplatou invalidního důchodu plnila svoji zákonnou povinnost danou veřejným německým právem. Tím došlo k přerušení příčinné souvislosti, neboť jednak je třeba právo soukromé aplikovat nezávisle na právu veřejném (tato zásada je nyní explicitně stanovena v § 1 NOZ, a vyplývá nepřímo i z dřívějšího zákona ObčZ), především však tato povinnost k výplatě dávek vyplývá ze sociální politiky (tedy z veřejnoprávních předpisů) toho kterého státu. V rámci občanskoprávního regresu tedy nelze požadovat, aby škůdce, třebaže odstartoval řetězec končící až možnou výplatou invalidního důchodu, nesl namísto státu povinnost k realizaci jeho sociální politiky.

8. Výše uvedený názor odvolacího soudu nezvrátila ani argumentace žalobkyně vztahující se především k judikatuře Evropského soudního dvora, která se nikterak netýká projednávané věci. Ve věci není aplikovatelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, neboť jeho věcná působnost se týká pouze sladění předpisů v oblasti sociálních dávek, přičemž žalobkyní nadnesený čl. 85 se týká sladění postupů institucí v situaci, kdy jsou sociální dávky vypláceny v souvislosti se vznikem úrazu. Nařízení toliko upravuje spolupráci mezi orgány členských států tak, aby příjemci dávky bylo zajištěno vyplacení dávky v řádné výši, a nijak nedopadá na řešení regresu při tvrzené náhradě škody. Projednávané věci se nijak netýká ani rozsudek ze dne 2. 6. 1994 ve věci C-428/92, který pod bodem 21 uvádí, že se týká nařízení upravujícího vzájemné zohledňování povinností mezi orgány členských států, aniž by se dotýkalo rozsahu mimosmluvní odpovědnosti třetích stran za jimi způsobenou škodu. K namítanému rozsudku ESD ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/12 vztahující se k výkladu pojmů motorových směrnic se odvolací soud již vyjádřil výše a pouze dodává, že dle eurokonformního výkladu se tyto směrnice týkají i nemateriální újmy. Nijak se však dále neuvádí, že by se pojem škody měl rozšiřovat i o plnění sociálního zabezpečení.

9. S ohledem na nedůvodnost nároku žalobkyně se odvolací soud již nezabýval námitkou promlčení, jejíž řešení považoval za nadbytečné, a napadené rozhodnutí jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, které soud I. stupně určil ve správné výši.

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodováno dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která měla ve věci úspěch, vznikl nárok vůči neúspěšné žalobkyni. Žalované však v rámci odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení:
    Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemně vyhotoveného rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a následujících o. s. ř.


    Praha 28. srpna 2019




    JUDr. Marcela Kučerová v. r.
    předsedkyně senátu