Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:25Co 223/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:25.CO.223.2019.1
Datum rozhodnutí:24.07.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Bydliště
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:Nařízení (ES) č. 1347/2000 Brusel II.
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie b

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a JUDr. Ivany Hesové ve věci

péče o nezletilou: E. F. I. W., narozená dne xxx
            zastoupená kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 6
sídlem Čs. armády 601/23, Praha 6

dcery matky: Dr. J. P., narozená dne xxx
            bytem Z., Praha
            fakticky bytem L., Praha
            zastoupená advokátem JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D.
            sídlem U I. baterie 1, Praha 6

a otce N. A. L. W., narozený dne xxx
            bytem Z., Praha
            zastoupený advokátkou doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D.
            sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2
o úpravu poměrů, k odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. června 2019, č. j. 0 P 237/2018 - 189,
takto:

Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá námitka matky o nedostatku pravomoci českých soudů.
Odůvodnění:

1. Předmětem této věci je úprava poměrů rodičů k nezletilé E. Při ústním jednání konaném dne 14. 2. 2019 vznesla matka námitku nedostatku pravomoci/mezinárodní příslušnosti českých soudů. Odkazovala na článek 8 Úmluvy o rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí číslo 141/2001 Sb. m. s. (dále jen Haagská úmluva) a tvrdila, že nezletilá je státním příslušníkem Německa a Kanady, není státním příslušníkem Francie, ačkoliv otec tvrdí opak. Nezletilá ani její rodiče nemají v České republice žádný bližší vztah, vyjma vztahu pracovního. Za dobu čtyř let, pro kterou zde nezletilá se svými rodiči žije, se ani nezletilá ani jeden z jejích rodičů nenaučili česky, nenašli si zde české přátele, nijak sociálně nezapadli. Je tomu tak proto, že rodiče nikdy neplánovali v České republice setrvat, zejména neplánovali, že by se nezletilá v České republice vzdělávala, pouze využili dočasné pracovní příležitosti, která se jim zde naskytla. Nezletilá má prarodiče z matčiny strany v Německu a z otcovy strany ve Francii.

2. Otec uvedl, že otázku mezinárodní příslušnosti je třeba posoudit podle Nařízení Rady (ES) číslo 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávaní a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení Rady (ES) číslo 1347/2000 (dále jen Brusel II bis), které upravuje vztah Nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvy tak, že toto nařízení se použije v případě, že dotčené dítě má obvyklé bydliště na území členského státu. Otec vyslovil přesvědčení, že obvyklé bydliště nezletilé se nachází na území České republiky, ať již vzhledem k tomu, že nezletilá v České republice žije téměř celý svůj dosavadní život, tj. od svých dvou let, po celou tuto dobu zde žije se svými rodiči, či vzhledem k tomu, že zde má mnoho sociálních vazeb (přátele z mateřské školy, kroužky, apod.). Na území žádného jiného státu dosud nezletilá nežila, mezinárodní příslušnost proto svědčí soudům České republiky.

3. Soud prvního stupně s odkazem na čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel II bis a na rozhodnutí SDEU ve věci C-523/07 dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí věci je dána pravomoc českých soudů. Uvedl, že ačkoliv nezletilá pravděpodobně nemluví českým jazykem a má rodinné příslušníky (prarodiče a širší rodinu) v jiných zemích, přesto je její obvyklé bydliště v České republice. Je tomu tak proto, že nezletilá zde žije se svými rodiči většinu života a má zde navázány sociální vazby (docházka do mateřské školy, kamarádi v mateřské škole, mimoškolní aktivity). K tvrzení matky o tom, že rodiče nikdy neměli v úmyslu se usadit natrvalo v České republice, soud prvního stupně nepřihlédl s odůvodněním, že toto tvrzení otec sporuje a není tedy postaveno najisto, zda je pravdivá verze matky, či otce. Matka vyjádřila v průběhu řízení své odhodlání odstěhovat se do jiné německy mluvící země. Skutečnost, že nezletilá mluví, mimo jiné, i německým jazykem a matka má v Německu rodinu a přátele, však ještě neznamená, že má nezletilá k Německu vytvořeny větší vazby, než k České republice.

4. K aplikaci čl. 15 Nařízení Brusel II bis, jehož se mimo jiné matka dovolávala, soud prvního stupně uvedl, že k užití tohoto ustanovení by soud měl přistupovat pouze ve výjimečných případech a za splnění v článku uvedených podmínek, tedy za situace, zjistí-li ze skutkových okolností, že existuje zvláštní vztah mezi dítětem a jiným členským státem a že postoupení je v zájmu dítěte.

5. S uvedenými důvody rozhodl tak, že soudem příslušným pro rozhodování ve věci nezletilé E. je Obvodní soud pro Prahu 6.

6. Usnesení napadla matka včas podaným odvoláním, v němž soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní a skutkové hodnocení místní příslušnosti českých soudů ve věci úpravy vztahu k nezletilé, která není občanem České republiky, ale je občanem Německé republiky a Kanady. Jistě lze soudu prvního stupně přisvědčit, že v České republice žije nezletilá ze všech zemí nejdéle, neznamená to však, že zde má sociální, kulturní a rodinné vazby. Především nezletilá vůbec neovládá český jazyk, a nemá tedy žádné vazby k česky hovořícím vrstevníkům. Nemá žádné sociální či kulturní vazby k českému prostředí proto, že i její vrstevníci z mateřské školy v České republice pobývají dočasně a oba rodiče nikdy neplánovali další pobyt v České republice. Zdůraznila, že nezletilá je v předškolním věku, chodí do školky s dětmi jiných cizinců pobývajícími dočasně v České republice. Navíc předškolní věk nezletilé přináší možnost, že soud vyhodnotí míru sociálních, kulturních, jazykových vazeb nezletilé v Německu s německým občanstvím tak, že dojde k závěru, že délka pobytu nezletilé v České republice není rozhodujícím faktorem, že rozhodujícím faktorem není ani návštěva kroužku plavání a tenisu, které pro nezletilou v Německu existují také. Odvolatelka odkázala na rozsáhlou judikaturu zabývající se touto problematikou, příkladmo na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-497/10 PBU B. M. proti R. Ch. M., kde soud zmínil, že prostředím dítěte nízkého věku je zpravidla především rodinné prostředí tvořené osobou, či osobami, s nimiž dítě žije, které jej skutečně opatrují a pečují o něj. Toto dítě nutně sdílí sociální a rodinné prostředí s blízkými osobami, na nichž je závislé. Nezletilá je v péči matky, je třeba vyhodnotit její míru integrace v jejím sociálním a rodinném prostředí. Podle judikatury pak pojem obvyklého bydliště musí být zpravidla vykládán jako faktický pojem, neboť není v Haagské úmluvě, ani v nařízení Brusel II bis definován. Nelze pak ani přehlédnout, že nezletilá končí svoji docházku do mateřské školy a ke ztrátě kontaktu s předškolními dětmi dojde stejně, nejde však o žádné trauma. Zdůraznila, že respektuje skutečnost, že přestěhování dítěte do ciziny bez souhlasu druhého rodiče je vzhledem k přeshraničnímu prvku částečně upraveno mezinárodními dohodami, které určují příslušnost konkrétního soudu, který o dané záležitosti bude rozhodovat - v rámci světa se jedná především o úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí publikovanou jako sdělení Ministerstva zahraničí ČR číslo 34/1998 Sb.; v rámci členských států Evropské unie se jedná o Nařízení Brusel II bis. Matka však nechce jednat protiprávně, shledává však potřebu konstatování místní a věcné nepříslušnosti českých soudů jako predikci k tomu, aby německy hovořící nezletilé dítě předškolního věku s německým občanstvím mohlo odcestovat do Německa jako do země, kde jeho okolí hovoří známou řečí, kde má příbuzné, kde má zajištěnou školní výchovu, respektive povinnou školní docházku ve srozumitelném jazyce. Odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak přináší fakticky predikci dalšího rozhodování o péči nezletilé v České republice určením jejího obvyklého bydliště v Praze a přináší nemožnost nezletilé se vystěhovat do německy hovořícího prostředí za příbuznými, které v České republice nemá. Nelze ani přehlédnout, že anglicky hovořící otec nezletilé má pracovní smlouvu v České republice jen do 31. 12. 2019 a nebude v České republice zůstávat. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že není dána věcná a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6.

7. Otec ani kolizní opatrovník se k odvolání nevyjádřil.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvého stupně správně uzavřel, že na projednávanou věc se vztahuje Nařízení Rady (ES) číslo 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, Brusel II bis, neboť úprava poměrů nezletilé spadá pod pojem rodičovské zodpovědnosti podle čl. 8 Brusel II bis. Sporným však zůstal výklad pojmu „obvyklé bydliště dítěte" s ohledem na poměry souzené věci. Rozhodujícím okamžikem pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je okamžik zahájení řízení, a tedy skutečnosti významné ve vztahu k obvyklému bydlišti musí být posuzovány k tomuto datu, v daném případě ke dni 28. 9. 2018.

10. Podle čl. 8 odst. 1 Brusel II bis soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Příslušností se v tomto nařízení míní pravomoc soudu dané země věc projednat, místní a věcná příslušnost soudu se pak řídí vnitrostátními pravidly státu pobytu dítěte. Účelem úpravy příslušnosti soudu k rozhodování v opatrovnických věcech provedené Brusel II bis bylo zajistit rozhodování o důležitých záležitostech týkajících se nezletilých dětí soudy, v jejichž obvodu děti bydlí a mají tam tedy centrum svých zájmů. Tyto soudy totiž mají nejlepší možnost zjistit a posoudit poměry nezletilých dětí.

11. Pojem obvyklé bydliště v Nařízení Brusel II bis definován není, je však dovozován jak judikaturou Nejvyššího soudu ČR, tak Ústavního soudu ČR, tak Soudním dvorem Evropské unie (dále Soudní dvůr). V rozsudku ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-497/10 PPU v řízení o předběžné otázce z podnětu žádosti britského soudu, v němž uplatnil interpretační vodítko podle bodu 12 preambule, reflektované už v jeho dřívějším rozsudku ve věci C-523/07a, jímž je nejlepší zájem dítěte, zejména blízkost soudu jeho obvyklému bydlišti. Jelikož nařízení neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států, Soudní dvůr vyložil tento pojem autonomním a jednotným způsobem pro celou Evropskou unii s přihlédnutím k souvislostem příslušných ustanovení nařízení Brusel II bis a jeho cíli. V rozsudku Soudní dvůr uvedl, že „obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Výkladem pojmu „obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel II bis se zabýval i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 a uzavřel, že tento pojem musí být vykládán v tom smyslu, že bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tím účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, k státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integrace v rámci sociálního a rodinného prostředí. Není přitom vyloučeno, že se na konci tohoto posouzení ukáže jako nemožné určit členský stát, v němž se nachází obvykle bydliště dítěte. V takovém výjimečném případě a v případě, že se nepoužije čl. 12 nařízení, který se týká příslušnosti vnitrostátních soudů k rozhodování ve věcech rodičovské zodpovědnosti, pokud jde o otázky spojené s návrhem na rozvod, rozluku nebo prohlášení manželství za neplatné, stanou se příslušnými k rozhodování ve věci samé podle čl. 13 odst. 1 Nařízení Brusel II bis vnitrostátní soudy členského státu, v němž je dítě přítomno. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností tedy vystihuje polohu obvyklého bydliště.

12. V rozhodované věci je nezletilé 7 let, z toho 5 let žije na území České republiky. Tato skutečnost je v daném případě pro posouzení mezinárodní příslušnosti právně významná za situace, kdy každý z rodičů je příslušníkem jiného státu, mají rozdílné mateřské jazyky, komunikace mezi nimi proto probíhá v anglickém jazyce. Stejně tak komunikuje nezletilá, tedy anglicky, s matkou a její rodinou německy, s otcem francouzsky či anglicky, je státním příslušníkem Kanady, Německa, a možná i Francie. V těchto poměrech v souzené věci je proto zásadně významné, že pět let ze sedmi let svého života žije nezletilá v České republice, navštěvuje zde předškolní zařízení, když současně tvrzení matky o přechodnosti bydliště v České republice zůstalo ve fázi tvrzení, které je otcem zpochybňováno. I samo přání matky etablovat dceru v německy mluvící zemi není pro rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti právně relevantní, stejně tak její akcent na pravidelnost pobytu v Německu a na vazby k prarodičům z její strany (hovořící německy). Matka totiž není jediným, ani hlavním vychovatelem nezletilé, je jedním z rodičů mající stejnou rodičovskou zodpovědnost jako otec, jehož rodina bydlí v jiném státě, než rodina matky, a hovoří jiným cizím jazykem, je však pro nezletilou rovněž širší rodinou, jako prarodiče, strýcové, apod. ze strany matky.

13. Odvolací soud z uvedených důvodů uzavírá, že ke dni zahájení řízení žila nezletilá a její rodiče kontinuálně 4 roky na území České republiky, kde navštěvovala předškolní zařízení a realizovala zde své aktivity. Česká republika se tak stala centrem jejích rodinných vazeb (bydliště rodičů), stejně tak vazeb sociálních, soud prvního stupně proto dospěl ke správnému právnímu závěru, že k projednání a rozhodnutí věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Výrokově však tento závěr velmi nepřesně vyjádřil, když rozhodl o příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6. Jen z tohoto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl námitku matky o nedostatku pravomoci českých soudů, když otázka příslušnosti toho či kterého vnitrostátního soudu je věcí příslušnosti místní, případně věcné, nikoliv však otázkou mezinárodní příslušnosti/pravomoci.
Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Praha 24. července 2019


JUDr. Blanka Kapitánová v. r.
předsedkyně senátu