Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:23Co 244/2017     
Soud:Krajský soud v Hradci Králové
ECLI:ECLI:CZ:KSHK:2018:23.CO.244.2017.1
Datum rozhodnutí:02.10.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Vykonatelnost rozhodnutí
Dotčené předpisy:čl. 1 odst. 2 bod b Nařízení () č. 44/2001
čl. 38 Nařízení () č. 44/2001
čl. 39 Nařízení () č. 44/2001
čl. 41 Nařízení () č. 44/2001
čl. 54 Nařízení () č. 44/2001
§ 18 předpisu č. 91/2012Sb.
§ 19 předpisu č. 91/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a

č. j. 23 Co 244/2017-608
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců Mgr. Jiřího Kopeckého a JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D. ve věci

oprávněných: 1) SRT

2) NHO

oba ze společnosti Moorfields Corporate Recovery LLP
sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska

soudem ustanovených likvidátorů společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED, registrační číslo 0317619,
sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska

oba zastoupeni advokátem JUDr. Pavlem Fráňou
sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 – Karlín

proti
povinnému: Ing. PN, narozený dne ---
bytem ---
zastoupený advokátem Mgr. Romanem Strakou
sídlem V Přístavu 1585/12, Praha 7

o návrhu na prohlášení vykonatelnosti a pověření exekutora,
k odvolání povinného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22.2.2017, č. j. 16 EXE 7056/2016-267, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4.5.2017, č. j. 16 EXE 7056/2016-288,


takto:

Rozsudek okresního soudu se povrzuje.

Odůvodnění:


1. Okresní soud svým rozsudkem prohlásil za vykonatelný na území České republiky rozsudek vydaný Chancery Division in the High Courts of Justice of England and Wales ze dne 11.2.2015, č. j. 6678/2008 (výrok I.) a vedením exekuce na základě tohoto vykonatelného rozsudku pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-město (výrok II.).

2. Rozhodoval k návrhu oprávněných, kteří se podáním tohoto exekučního návrhu domáhali vymožení povinnosti uložené povinnému shora uvedeným rozsudkem obchodního kolegia Vrchního soudu Anglie a Walesu, zaplatit jim jako likvidátorům společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED částku 7.222.336,82 GBP spolu s úrokem ve výši 8 % ročně z této částky za dobu od 18.2.2015 do zaplacení. K návrhu připojili též osvědčení vydané občanskoprávním kolegiem Vrchního soudu Anglie a Walesu dne 20.10.2016 podle čl. 54 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

3. K pokynu odvolacího soudu, uloženého usnesením ze dne 31.10.2016, č. j. 18 Co 346/2016-16, okresní soud posuzoval, zda s ohledem na datum vydání exekučního titulu (dne 11.2.2015) je namístě v řízení o prohlášení vykonatelnosti postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I) nebo podle nového Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). V tomto směru, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.10.2016, sp. zn. 20 Cdo 3795/2016, uzavřel, že je třeba postupovat podle nařízení Brusel I, neboť pro určení, podle jakého nařízení rozhodovat o návrzích na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí (exekučních titulů) je podstatné, zda byla zahájena před 10.1.2015, nerozhodné pak je, zda rozhodnutí byla v těchto dříve zahájených řízeních vydána před nebo po 10.1.2015. I když bylo Nařízení Brusel I zrušeno, použije se při rozhodování o návrzích na prohlášení vykonatelnosti exekučních titulů vydaných v řízení zahájených před 10.1.2015.

4. Následně soud prvého stupně přezkoumal návrh oprávněných a uzavřel, že splnili všechny formální náležitosti k prohlášení vykonatelnosti rozsudku obchodního kolegia Vrchního soudu Anglie a Walesu ze dne 11.2.2015, sp. zn. 6678/2008, které vyžaduje nařízení Brusel I. Jde o rozhodnutí vydané a vykonatelné v členském státě Evropské unie, návrh na prohlášení vykonatelnosti byl podán oprávněnými současně s úředním překladem exekučního titulu a osvědčením podle čl. 54 Nařízení Brusel I. Současně byl podán u soudu, v jehož obvodu má povinný své bydliště. Měl tak za prokázané, že povinnému byla ve prospěch oprávněných uložena povinnost k úhradě pohledávky 7.222.336,82 GBP (250.008.411,30 Kč) spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky za dobu od 18.2.2015 do zaplacení. Proto postupem podle § 18 zák.č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, návrhu oprávněných bez nařízení jednání vyhověl a současně pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla vedením exekuce.

5. S odkazem na § 87 a násl. zák.č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, o nákladech exekuce a náhradě nákladů oprávněného nerozhodoval, neboť to je vyhrazeno exekutorovi v příkazu k úhradě nákladů exekuce.

6. Opravným usnesením ze dne 4.5.2017, č. j. 16 EXE 7056/2016-288, pak soud prvého stupně podle § 164 o.s.ř. opravil zjevnou nesprávnost v poučení o možnosti odvolání, spočívající v písařské chybě tak, že proti výroku o prohlášení vykonatelnosti (výrok I.) lze podat odvolání do jednoho měsíce ode dne doručení rozhodnutí a proti výroku o pověření soudního exekutora (výrok II.) není odvolání přípustné.

7. Proti rozsudku okresního soudu podal povinný odvolání.

8. Obšírně v něm namítal, že anglický soud nebyl příslušný k projednání věci, tedy ani k vydání rozsudku, v kterém byl povinný nejednoznačně identifikován, a proto je rozsudek jako exekuční titul neurčitý. V řízení před anglickým soudem bylo porušeno právo povinného jednat ve své mateřštině, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rozsudek, který povinnému nebyl řádně doručen, je nevykonatelný i z důvodu přiznání hrubě přemrštěných nároků. Vytýkal též okresnímu soudu, že chybně aplikoval Nařízení Brusel I, neboť toto nařízení se podle jeho článku 1 odst. 2 písm. b) nevztahuje na konkursy, vyrovnání a podobná řízení, přičemž rozsudek anglického soudu bezprostředně vychází z insolvenčního řízení a drží se úzce v jeho rámci. Povinnému bylo rovněž odepřeno právo na právní zastoupení v přeshraničních sporech, což bylo důsledkem nevyhovění jeho požadavku na ustanovení zástupce ze strany anglického soudu. Pokud nebyl povinný řádně zastoupen, mohl těžko vědět o možnosti žádat Ministerstvo spravedlnosti ČR o poskytnutí přeshraniční právní pomoci. Jako zjevný rozpor s veřejným pořádkem České republiky, pro který je zde dán důvod k odepření uznání anglického rozsudku, označil povinný porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nemožnosti povinného jednat ve své mateřštině před anglickým soudem a přiznání hrubě přemrštěného nároku oprávněným, když zpochybňoval uváděnou výši minimálních nákladů na likvidaci nefunkční společnosti v rozsahu 60.000.000 Kč. Dokládal též celkem devět přípisů v českém jazyce s překladem zajištěným jen v automatickém režimu, která zaslal anglickému soudu, aby prokázal svůj procesní postup v tamějším řízení. Navrhl zamítnout návrh na prohlášení vykonatelnosti projednávaného anglického rozhodnutí a z povahy věci zrušit pověření soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla k vedení exekuce.

9. Oprávněný k odvolání navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. Podstatou jeho obsáhlé argumentace, vyjadřující se ke všem námitkám povinného bylo tvrzení, že oprávnění předložili listiny potřebné k prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí obchodního kolegia Vrchního soudu Anglie a Walesu ze dne 28.4.2016, tj. samotný rozsudek, opatřený úředním předkladem, a osvědčení občanskoprávního kolegia Vrchního soudu Anglie a Walesu ze dne 20.10.2016, vydaného podle čl. 54 Nařízení Brusel I. Námitky povinného, které nyní snáší, jsou jen důkazem jeho účelového postupu v celém procesu před anglickým soudem, mající mít ten účinek, aby ve výsledku nebylo toto rozhodnutí na území České republiky vykonáno. Připomněl též, že skutkové okolnosti a argumentace v dané věci jsou shodné s argumentací a postupem RŠ, narozeného dne ---, druhým žalovaným v řízení před anglickým soudem ve věci sp. zn. 6678 z roku 2008, které uplatňoval v řízení o prohlášení vykonatelnosti, vedeném Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 11 EXE 7026/2016. V tomto druhém řízení okresní soud dne 9.5.2016 pod č. j. 11 EXE 7026/2016-19 prohlásil za vykonatelný rozsudek obchodního kolegia Vrchního soudu Anglie a Walesu a k odvolání povinného RŠ bylo toto rozhodnutí jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7.12.2016 pod č. j. 27 Co 259/2016-609. Následně pak prošel i revizí dovolacího soudu, kdy Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17.7.2018., č. j. 20 Cdo 2302/2017-735, zamítl dovolání povinného.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a, § 254 odst. 6 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

11. Aby odvolací soud mohl rozhodnout o odvolacích námitkách povinného, potřeboval zjistit, zda skutečně povinný řádně napadl rozhodnutí anglického soudu odvoláním a zda rozsudek ze dne 11.2.2015 byl povinnému řádně doručen. Za tímto účelem doplnil podle § 213 odst. 4 o.s.ř. dokazování.

12. Z výrokové části rozsudku obchodního kolegia Vrchního soudu Anglie a Walesu (Chancery Division in the High Courts of Justice of England and Wales) ze dne 11.2.2015 ve věci vedené pod sp. zn. 6678/2008, učinil odvolací soud zjištění, že tímto rozsudkem anglický soud určil, že se povinný od začátku září 2007 do likvidace společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED, se sídlem EC2V 7RS Londýn, Wood Street 88, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, vědomě podílel na jejím podnikání s úmyslem poškodit věřitele ve smyslu čl. 213 anglického insolvenčního zákona z roku 1986 (výrok 1.), jakožto člen statutárního orgánu společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED, pověřený obchodním vedením, se dopustil vědomého protiprávního jednání a porušení povinnosti při správě cizího majetku vůči této společnosti ve smyslu čl. 212 téhož insolvenčního zákona tím, že zajistil, aby výnosy ze 43 akcií na majitele společnosti, vydaných společností GBI Investments CZ, a.s., jež měla společnost GBI INVESTMENTS LIMITED v držení, byly drženy a použity pro jiné účely, než v souladu s řádnými zájmy společnosti (výrok 2.), a proto je povinen uhradit oprávněným – likvidátorům společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED částku ve výši 7.222.336,82 GBP (výrok 3.) s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky za dobu od 18.2.2015 do zaplacení (výrok 4.) a náklady řízení (výrok 5.).

13. Z osvědčení vydaného podle čl. 54 a 58 Nařízení o soudních rozhodnutích a soudních smírech, vydaného občanskoprávním kolegiem Vrchního soudu Anglie a Walesu (Queen´s Bench Division in the High Courts of Justice of England and Wales) ze dne 28.4.2016, krajský soud zjistil, že v předchozím odstavci citovaný rozsudek je vykonatelný ve Spojeném království Anglie a Walesu, dalším účastníkem řízení byl RŠ, jako odpůrce (který však není adresátem tohoto rozsudku), a že toto osvědčení bylo vydáno v souladu s čl. 54 nařízení Brusel I.

14. Z odůvodnění rozsudku anglického soudu ze dne 11.2.2015 učinil odvolací soud zjištění, že anglický soud shledal nárok oprávněných jako důvodný, vyplývající z čl. 212 a čl. 213 insolvenčního zákona z roku 1986, podle nichž danou věc posuzoval.

15. Ze spisu okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 42 Cd 315/2015, učinil krajský soud zjištění, že v rámci dožádání anglické strany byl povinnému podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13.11.2007 doručován exekuční titul (spolu s odůvodněním) ze dne 11.2.2015, opatřený českým překladem. Vyřizující soudce doručoval tyto listiny povinnému s přípisem, že s ohledem na rozsah a povahu písemností jsou tyto zasílány prostřednictvím pošty, nikoli do datové schránky (č.l. 5). Výroková část anglického rozsudku byla opatřena barevnou reliéfní pečetí a oba překlady soudní tlumočnice výrokové části exekučního titulu (i jeho samostatného odůvodnění) byly sešity vždy originál s překladem a opatřeny pečetí soudní tlumočnice. Listiny byly povinnému podle § 49 odst. 4 o.s.ř. doručeny náhradním způsobem dne 22.2.2016, když si je v úložní době nevyzvedl na poště, přestože mu byla zanechána řádná výzva k vyzvednutí zásilky (doručenka na č.l. 7).

16. Ze sdělení Mgr. et Mgr. Petry Pejchové, z mezinárodního odboru civilního Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 5.4.2018, odvolací soud zjistil, že u anglického soudu (The Queen´s Bench Appeals Office) není veden žádný záznam o podání odvolání povinného do exekučního titulu.

17. Ze sdělení Mgr. et Mgr. Petry Pejchové, z mezinárodního odboru civilního Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21.6.2018, učinil krajský soud zjištění, že se u anglického soudu žádné odvolací řízení k odvolání povinného proti rozsudku ze dne 11.2.2015, sp. zn. 6678 z roku 2008, nevede.

18. Po takto doplněném dokazování, před vlastním právním posouzením věci, považoval odvolací soud k námitkám povinného za podstatné skutkově uzavřít, zda byl povinnému předmětný rozsudek obchodního kolegia Vrchního soudu Anglie a Walesu ze dne 11.2.2015 doručen, a zda vůči němu povinný účinně uplatnil odvolání, tj. zda se před anglickými soudy vede v této věci odvolací řízení, či nikoliv.

19. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že rozsudek anglického soudu ze dne 11.2.2015 byl povinnému doručen v rámci dožádání Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 42 Cd 315/2015, dne 22.2.2016 formou náhradního doručení. V této souvislosti povinný namítal, že v době náhradního doručení již měl zřízenu datovou schránku, a tak mu mohlo být řádně doručeno pouze jejím prostřednictvím. Byť tato námitka vykazuje prvky účelovosti, odvolací soud ji věcně posoudil a uzavřel, že není důvodná. Okresní soud postupoval správně, pokud doručoval rozsudek anglického soudu poštou, neboť v případě jeho doručování do datové schránky, by došlo k porušení autenticity doručovaného rozsudku. Je tomu proto ze dvou důvodů. Jednak bylo písemné vyhotovení anglického rozsudku opatřeno reliéfní pečetí, stvrzující původ listiny, vyhotovené soudem. Kvalitu této pečeti nelze technickými prostředky autorizovaně konvertovat ve smyslu zák.č. 300/2008 Sb., o elektronickým úkonech a autorizované konverzi dokumentů, což je předpokladem doručení listin do datové schránky. Za druhé byl stejnopis rozsudku opatřen českým překladem obsahující tlumočnickou pečeť (§ 7 vyhl. č. 37/1967 Sb.), kterou bylo přelepeno sešití opisu rozsudku s písemným překladem (§ 14 odst. 2 vyhl. č. 37/1967 Sb.). Bez porušení tlumočnické pečetě a sešití přeložené listiny s písemným překladem, by opět nebylo možné konverzi listin provést. Za této situace nebylo možné, aby okresní soud podle § 17 odst. 1 zák.č. 300/2008 Sb. doručoval písemnosti povinnému prostřednictvím datové schránky, neboť to neumožňovala povaha dokumentu (jak správně namítali oprávnění).

20. Po zjištění, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen dne 22.2.2016, zjišťoval krajský soud, zda odvolací námitka povinného o podání odvolání proti exekučnímu titulu, které vylučuje, aby byl rozsudek ze dne 11.2.2015 pravomocný a vykonatelný, je pravdivá, tj. zda před anglickým soudem z tohoto důvodu běží odvolací řízení, případně, zda již proběhl a s jakým výsledkem. Ze shora uvedeného zjištění ze sdělení mezinárodního odboru civilního Ministerstva spravedlnosti ČR, které k žádosti odvolacího soudu o právní pomoc, prostřednictvím anglického kontaktního bodu Evropské soudní sítě pro věci občanské a obchodní, provedlo patřičné šetření ohledně tvrzeného podaného odvolání, vyplývá, že povinný řádné odvolání proti exekučnímu titulu nepodal, a proto nebylo (není) odvolací řízení vedeno. Pro úplnost je třeba dodat, že se odvolací soud, na rozdíl od oprávněných, nedomnívá, že by aktivita odvolacího soudu, vedoucí ke zjištění, zda bylo před anglickým soudem účinně podáno odvolání, případně vedeno odvolací řízení k odvolání povinného, byla nadbytečná. To proto, že povinný, jako součást své odvolací argumentace, uvedl účinně podané odvolání u anglického soudu a svým procesním postupem se domáhal, aby odvolací soud o odvolání proti napadenému rozhodnutí nerozhodoval dříve, než bude postaveno najisto, zda před anglickým soudem běží odvolací řízení, či nikoliv. Krajský soud tak fakticky vyhověl tomuto návrhu povinného a poskytl mu takto širokou ochranu procesních práv.

21. Po skutkovém závěru, že povinnému byl rozsudek řádně doručen a odvolací řízení proti němu není vedeno, přistoupil odvolací soud k právnímu posouzení věci. Předně však předestírá, že z hlediska obecné právní zásady legitimního (důvodného) očekávání, chránící účastníky civilního procesu před překvapivými rozhodnutími soudu, zakotvené v ust. § 13 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., aplikovatelného na danou věc s ohledem na ust. § 3030 téhož zákona a majícího za cíl, aby stejné nebo obdobné případy byly objektivně soudem posouzeny stejně, byť je každý z nich jedinečný, vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.7.2018, č.j. 20 Cdo 2302/2017-735, který posuzoval skutkově a právně totožnou věc, v níž figurují stejní oprávnění a jiní povinní. Šlo o uznání a výkon rozhodnutí téhož anglického soudu ve shodném řízení sp. zn. 6678/2008, avšak vydaného již dne 28.7.2014 proti povinnému RŠ, narozenému ---. V této totožné věci rozhodoval Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9.5.2016, č. j. 11 EXE 7026/2016-19, a jeho rozhodnutí bylo posuzováno k odvolání povinného Krajským soudem v Hradci Králové-pobočkou v Pardubicích dne 7.12.2016 rozsudkem č. j. 27 Co 259/2016-609. Se závěry dovolacího soudu, obsaženými v citovaném rozhodnutí ze dne 17.7.2018, se odvolací soud zcela ztotožňuje a nemá, co by na nich pro poměry projednávané věci měnil.

22. Z hlediska právních závěrů okresního soudu, povinný brojil proti aplikaci nařízení Brusel I v dané věci, protože exekuční titul bezprostředně vychází z insolvenčního řízení, a proto podle čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel I, toto nařízení nelze na danou věc aplikovat, neboť se nevztahuje na konkurs, vyrovnání a podobná řízení.

23. Otázce charakteru řízení před anglickým soudem se podrobně věnoval Nejvyšší soud v citovaném rozsudku 20 Cdo 2302/2017, kdy v prakticky totožné věci uzavřel, že s ohledem na závěr anglického soudu o naplnění skutkové podstaty čl. 212 a čl. 213 insolvenčního zákona z roku 1986 v exekučním titulu, vyplývá, že proti povinnému uplatněný nárok a řízení o něm jsou na úpadkovém řízení evidentně závislé, a dané řízení probíhalo pouze na tomto základě a v jeho mezích. Nejvyšší soud dále uvedl, že Soudní dvůr v rámci své judikatury, týkající se nařízení Brusel I, je názoru, že žaloba se pojí s úpadkovým řízením tehdy, jestliže přímo vyplývá z úpadku a úzce souvisí s daným konkursním nebo vyrovnacím řízením; týká se proto i řízení, ve kterém se domáhají konkursní věřitelé, aby byl do konkursní podstaty zahrnut i majetek manažerů úpadce, kteří nesou za úpadek odpovědnost. V dané věci proto podporují závěr o „úzké vazbě“ nejen označení ustanovení insolvenčního zákona, nýbrž i okolnost, že příslušný k odpovídajícímu rozhodnutí je insolvenční soud.

24. Proto lze přisvědčit povinnému, že konkrétní okolnosti případu odůvodňují aplikaci výjimky podle čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel I. Je tak třeba v dané věci aplikovat nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení.

25. Nejvyšší soud však ve věci 20 Cdo 2302/2017 dále vyložil, že podle čl. 25 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle čl. 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená, se rovněž uznávají bez dalších formálních záležitostí. Tato rozhodnutí jsou vykonatelná podle čl. 31 až 51 (s výjimkou čl. 34 odst. 2) Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení k uvedené úmluvě. První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud.

26. Ustanovení čl. 25 úpadkového nařízení tak jasně odkazuje na nařízení Brusel I (nyní, pro rozhodnutí vydaná ode dne 10.1.2015, na Brusel I bis – nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12.12.2012) ve zde rozhodné části, týkající se uznávání a výkonu.

27. Proto okresní soud postupoval fakticky správně, pokud v řízení postupoval podle Nařízení Brusel I v části týkající se uznávání a výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě.

28. Aby byl povinný se svými dalšími odvolacími námitkami úspěšný, tj. aby docílil změny napadeného rozhodnutí okresního soudu v tom směru, že uznání rozsudku anglického soudu ze dne 11.2.2015 na území České republiky bude odmítnuto, musel by tvrdit a prokázat naplnění ust. čl. 26 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000.

29. Podle čl. 26 nařízení o úpadkovém řízení může kterýkoli členský stát odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo ústavními právy a svobodami jednotlivce.

30. Jak uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2302/2017 ochrana základních práv jednotlivce patří k ústředním principům v České republice a představuje jeho klíčový prvek; proto uznávání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016); půjde tedy o porušení podstatné právní zásady, jež nese znaky práva základního.

31. Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku 20 Cdo 2302/2017 připomněl, že

      a. ustálená soudní praxe Soudního dvora normuje, že výhradu veřejného pořádku, jako důvod pro neuznání rozhodnutí, lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí, nikoliv uznání rozhodnutí jako takového, bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4.2.1988 ve věci 145/86 H.L., M.H., proti A.K.),

      b. pojem veřejného pořádku tak zahrnuje jen základní normy procesního práva, zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen; jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice, 1. vydání, Praha 2007, 491 s., s. 45),

      c. také z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-7/98, Krombach v. Bamberski, nebo C-38/98 Régie Nationale des Usines Renault SA v. Mexicar Spa a Orazio Formento) se podává, že rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení, přičemž daný rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání.

32. V souladu se závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2302/2017 lze i pro poměry dané věci uzavřít, že byť se okresní soud vztahoval k otázce uznání a výkonu výslovně jen k nařízení Brusel I, platí zjevně, že chápání výhrady veřejného pořádku (jako takové) je v obou nařízeních identické. Nicméně pro úplnost je třeba dodat, že aplikace čl. 26 úpadkového nařízení není v dané věci vyloučena. Fakticky však okresní soud neumenšil práva povinného, když v otázce výhrady veřejného pořádku postupoval v dané věci podle čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I.

33. Povinný s ohledem na namítaný zjevný rozpor s veřejným pořádkem ČR tvrdil nepříslušnost anglického soudu k projednání a rozhodnutí věci, v níž byl vydán exekuční titul. Rozhodnutím nepříslušného soudu došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž je založena právě kolize s veřejným pořádkem České republiky. I touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí 20 Cdo 2302/2017 a vysvětlil, že čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I (byl-li by uplatněn prostřednictvím nařízení o úpadkovém řízení) stanoví, že aniž by byl dotčen odst. 1 (neuznání rozhodnutí také z důvodu porušení oddílu 3, 4 a 6 kapitoly II, nebo jedná-li se o případ uvedený v čl. 72), nesmí být příslušnost soudu členského státu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 odst. 1 nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti. Toto ustanovení tedy výslovně odnímá možnost soudu ve státu výkonu, aby přezkoumal mezinárodní příslušnost státu vedoucího původní řízení. V těchto případech musí převážit důvěra, že soud původu aplikoval (většinou jednotná) pravidla při posuzovaní své jurisdikce řádně a správně. Daný princip mimo jiné zabrání postupům, vedoucím k nežádoucímu upřednostňování dlužníků, mající pobyt či sídlo v zemi výkonu. Současně platí, že flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti, jmenovitě rozhodoval-li ve věci soud státu, k němuž nemá věc naprosto žádný vztah, a kromě toho jsou tu další okolnosti, vzdálenost, neznalost jazyka, jež by ve spojení s prve uvedeným vedly fakticky k odnětí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, důvodem pro odepření vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí oproti tomu je. Tento důvod bude však možno použít zcela výjimečně, neboť mimo jeho rámec platí naopak zásada čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I. Anglický soud vycházel z toho, že je zde vazba mezi povinným a zemí původního insolvenčního řízení, což představuje právě tu vzájemnou vazbu, potřebou pro odůvodnění určení své příslušnosti, a tudíž nelze považovat jeho nazírání na vlastní příslušnost jako na tu, jež je v rozporu s výše uvedenými východisky. Nejsou tak zde okolnosti, jež by odvolacímu soudu umožnily upřednostnit výhradu veřejného pořádku nad obecným pravidlem zákazu přezkumu mezinárodní příslušnosti v čl. 35 odst. 3 Nařízení Brusel I. (hledisko veřejného pořádku, uvedené v čl. 34 odst. 1 nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti).

34. Ohledně příslušnosti anglického soudu shledával Nejvyšší soud, jako ještě silnější argument, v úpravě soudní příslušnosti založené nařízením O úpadkovém řízení. Podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení platí, že příslušnými soudy k zahájení úpadkového řízení jsou členské soudy státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, přičemž v případě společnosti nebo právnické osoby se za takové místo považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. Je-li subjektem úpadkového řízení společnost GBI INVESTMENTS LIMITED, reg. č. 0317619, se sídlem Wood Street 88, EC2V7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, nemůže být pochyb o tom, že „hlavní zájmy dlužníka“ resp. jeho „sídlo“ svědčí ve prospěch anglického soudu, který v dané úpadkové věci rozhodoval.

35. Je tak zřejmé, že námitka nepříslušnosti anglického soudu nemůže obstát.

36. I námitkou nedostatečné identifikace povinného v exekučním titulu se Nejvyšší soud v rozhodnutí 20 Cdo 2302/2017 zabýval a uzavřel, že je-li v anglickém soudním rozhodnutí vedeno „toliko“ jméno a příjmení povinného, jde o běžnou tamní soudní praxi a nejedná se o individuální exces. Pouze z důvodu odlišnosti soudní praxe cizozemského státu v označování účastníků soudního řízení, nelze spatřovat procesní porušení, zvláště pak, jestliže lze účastníka nezpochybnitelně identifikovat na základě dalších okolností posuzovaného případu. Povinný (jako jediný svého jména) vystupoval v minulosti jako společník společnosti GBI Investments Ltd., a nad to je v exekučním titulu uvedena jeho spojitost s českou společností GBI Investments CZ, a.s., přičemž podle údajů dostupných v obchodním rejstříku se jedná o povinného (stejné identifikační údaje), jenž zde taktéž figuroval jako člen statutárního orgánu. Uvedením těchto skutečností do vzájemné souvislosti, nelze než dospět k závěru, že skutečná identifikace procesního subjektu je dostatečná. Proto ani námitka neurčitosti exekučního titulu co do označení osoby povinné v rozsudku, jako námitka rozporu s veřejným pořádkem České republiky, nemůže obstát.

37. Jako další námitku zakládající rozpor s veřejným pořádkem ČR uplatnil povinný námitku nevykonatelnosti rozsudkem přiznaných, hrubě přemrštěných nároků. Nejvyšší soud v rozhodnutí 20 Cdo 2302/2017 k této námitce uvedl, že pouhý nesouhlas s výší částky, jíž je na základě posuzovaného cizozemského rozhodnutí odvolatel povinen zaplatit, který nadto není opřený o věcně relevantní argumentaci (vychází jen ze spekulativní úvahy, že náklady na likvidaci společnosti zřejmě nemohly být tak vysoké), účinné dovolání se výhrady veřejného pořádku, vyvolat zjevně nemůže. Nejvyšší soud připomněl, že ve smyslu čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I nesmí být cizí rozhodnutí “v žádném případě“ přezkoumáváno ve věci samé.

38. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí též zabýval námitkou porušení práva povinného jednat ve své mateřštině. Vyložil, že podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Právo na tlumočníka je dále garantováno Úmluvou o ochraně lidských práva a základních svobod v čl. 5 odst. 2 (toliko však v situaci zatčení pro seznámení se s důvody a obviněními), čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) (opět pouze v řízeních trestněprávních) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech v čl. 14 odst. 3 písm. a), f). Nejvyšší soud připomněl, že ústavní soud dovodil, že gramatický výklad citovaných ustanovení je jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení, který neovládá český jazyk, se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně soudních rozhodnutí, však dovodit nelze (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25.10.2005 (ST 20/39 SbNU 487) a obdobně i v nálezu sp. zn. II. ÚS 186/05 ze dne 8.8.2005 (N 155/35 SbNU 235). Ve vztahu k domnělému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že rozsah základního práva na tlumočníka tak, jak byl shora vymezen, není možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; a to proto, jak bylo výše uvedeno, že právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších práv. Jsou-li tyto ústavně-právní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho další konkretizace; jinými slovy, pro takovou konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou (srov. již zmíněné stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS- st.20/05).

39. Proto, jak uzavírá Nejvyšší soud, právo na písemný styk (tj. překlad písemností soudem, které účastník činí ve své mateřštině, nevyplývá ani z mezinárodních lidskoprávních úmluv ani z českého právního řádu. V rozsudku ze dne 11.9.2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, uveřejněném pod č. 67/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že z ust. § 18 odst. 1 věta druhá o.s.ř., nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, v jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk.

40. Požadavek na písemný styk v mateřském jazyce účastníka tedy nelze podřadit ani pod právo na spravedlivý proces, z čehož plyne logický závěr, že nemůže být ani dosaženo takové závažnosti situace, ospravedlňující aktivaci výhrady veřejného pořádku ve smyslu čl. 26 nařízení o úpadkovém řízení. Nad to Nejvyšší soud uvedl, že je sotva pochopitelná argumentace, že účastník jazyk řízení zcela neovládá za situace, pokud se dříve nacházel v obchodním vedení společnosti, mající sídlo i zájmy v anglicky mluvící zemi.

41. Z výše uvedeného vyplývá, že ani odvolací námitka povinného, brojící proti porušení jeho práva jednat ve své mateřštině před anglickým soudem, zakládající rozpor s veřejným pořádkem České republiky, nemůže obstát.

42. Povinný dále, s odkazem na postup podle čl. 26 nařízení o úpadkovém řízení, brojil proti uznání exekučního titulu s ohledem na zmanipulovaný konkurs společnosti GBI INVENSTMENTS LIMITED. Tvrdil, že v souvislosti s insolvencí, v rámci níž vznikla pohledávka, která je základem této exekuční věci, došlo k manipulaci, a že tato manipulace má trestně-právní prvky. I při posuzování této odvolací námitky lze vycházet ze závěrů rozsudku 20 Cdo 2302/2017, v němž Nejvyšší soud vyložil, že z principu vzájemné důvěry (úpadkovým) nařízením vázaných soudů plyne, že tuzemský soud, není-li zde spolehlivého průkazu opaku, vychází z toho, že i tato okolnost pozornosti nalézacího cizozemského soudu neušla. Spatřuje-li povinný „zmanipulovatelnost“ anglického insolvenčního řízení v postavení likvidátorů co by oprávněných, nejedná se ve světle přijímaného výkladu veřejného pořádku o skutečnost relevantní. Není totiž bez dalšího v rozporu s veřejným pořádkem, pokud cizozemské právní normy přiznají v rámci tamních insolvenčních řízení konkrétním osobám určitá práva (popř. povinnosti), jež se potom promítají v možnosti stát se účastníkem řízení o výkon tohoto rozhodnutí v jiném státě (přestože úprava stran sporů ve státu uznání, či výkonu, je odlišná).

43. Ze stejného důvodu, tj. z principu vzájemné důvěry soudů vázaných úpadkovým nařízením, nemůže obstát ani námitka povinného o zmanipulovatelnosti insolvenčního řízení z důvodu tvrzeného trestněprávního jednání likvidátora společnosti v souvislosti s nepřezkoumáním fiktivní (promlčené) pohledávky nadace Lacontha při insolvenci GBI INVESTMENTS LIMITED. Setrvání na shora popsaném principu vzájemné důvěry je v dané věci namístě o to více, že předkládané usnesení Okresní prokuratury Bratislava I bylo vydáno více jak půl roku před rozhodnutím anglického soudu, a proto anglický soud musel nepochybně i tuto okolnost zvažovat. Současně z odůvodnění předmětného rozsudku anglického soudu z 11.2.2015 vyplývá, že návrh společnosti Lacontha na likvidaci firmy GBI INVESTMENTS LIMITED, byl touto firmou napaden v řízení z r. 2010 – Lacontha Foundation versus GBI INVESTMENTS LIMITED, které rozhodoval Vysoký soudní dvůr EWHC, Soud lorda kancléře (č.l. 132). Nemůže tak být pochyb o tom, že zákonnost jednání likvidátora společnosti byla posouzena.

44. Povinný též brojil proti porušení jeho práva na právní pomoc před anglickým soudem. I v této otázce se odvolací soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu prezentované v rozsudku 20 Cdo 2302/2017, který připomněl, že v českém právním řádu má podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány, či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Na mezinárodní úrovni není právo na právní pomoc samostatně zakotveno, tvoří však důležitý komponent práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

39. Právo na právní pomoc však není bezbřehé, či automatické; zajišťuje efektivní přístup k soudům především pro ty, kteří nemají dostatečné finanční prostředky na krytí nákladů soudních výloh, jakými jsou soudní poplatky nebo náklady na právní zastoupení. V obecné rovině lze konstatovat, že přístup k právní pomoci je podmíněn přezkoumáním finanční situace žadatele a povahy souzené věci, její komplexnosti, složitosti, předpokládanému procesnímu vývoji apod.; členským státům je však poskytnut široký prostor pro konkretizaci těchto kritérií. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva povinnost poskytovat právní pomoc ve všech řízeních týkajících se občanských práv a povinností a v důsledku toho i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nastane toliko tehdy, kdy z důvodu neposkytnutí pomoci bylo de facto zabráněno účinnému přístupu k soudu, např. v případech, kdy je právní zastoupení obligatorní nebo proto, že věc, která je projednávána, je obzvláště složitá.

40. V dané věci (obdobně jako ve sp.zn. 20 Cdo 2302/2017) povinný netvrdí, že patří do skupiny osob, jež by se nacházela v tak tíživé finanční situaci, kdy by jí byl přístup k soudu fakticky odepřen, pokud by nedisponoval advokátním zastoupením. Byť povinný namítal, že se o této možnosti těžko mohl dozvědět, právě proto, že nebyl zastoupen, má i odvolací soud za to, že mohl požádat o právní pomoc i v České republice, popř. v jiném členském státě na základě Evropské dohody o předávání žádostí o právní pomoc, která umožňuje osobám, které mají obvyklé bydliště v jednom státě, aby požádaly o právní pomoc v občanských, obchodních nebo správních věcech v jiném státě dohody.

41. Povinný se tak mýlí, je-li přesvědčen, že mu ve smyslu výše uvedeného bez dalšího svědčilo právo na právní pomoc (soudem ustanoveným advokátem); ani okolnost, že v daném kontextu by zůstal anglický soud pasivní, nemá pro něj potenciál efektivní ochrany prostřednictvím výhrady veřejného pořádku, jak se domníval (viz rozsudek Nejvyššího soudu 20 Cdo 2302/2017).

42. Nic mu nebránilo, aby požádal Ministerstvo spravedlnosti ČR o poskytnutí přeshraniční právní pomoci tak, jak to učinil žádostí ze dne 9.12.2017 a následně dne 25.7.2018 (č.l. 588, 589 spisu). Musel by tak však učinit včas v souvislosti se svou procesní obranou. Nelze totiž přehlížet, že žaloba před anglickým soudem byla v dané věci podána dne 30.1.2012 a s ohledem na dlouhou dobu do rozhodnutí anglického soudu dne 11.2.2015 měl povinný dostatečný časový prostor pro podání žádosti o právní pomoc i v České republice. V poměrech dané věci nelze nevidět, že povinný velmi dobře o probíhajícím řízení věděl. Z listin založených do spisu č.l. 584 vyplývá, že povinný o jednání anglického soudu nařízené na den 11.2.2015 velmi dobře věděl, když dne 18.12.2014 si zarezervoval příslušný let do Londýna. Že namísto účinné procesní obrany zvolil procesní postup, vykazující prvky zdržování a účelovosti, nemůže jít k tíži oprávněným. Své tvrzení učiněné před odvolacím soudem dne 25.9.2018 o trestním jednání SRT při nepřezkoumávání fiktivní pohledávky společnosti Lacontha při výkonu jeho funkce likvidátora společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED, měl namítat před anglickým soudem. Obdobně, námitky obsažené v odvoláních z 17.5.2016 a 25.1.2016 (č.l. 576 a 579 spisu) měl v rámci procesní obrany využít k popsání tvrzené manipulace s trestně-právními prvky v souvislosti s insolvencí společnosti GBI INVESTMENTS LIMITED (takové podezření dovozoval povinný z usnesení Okresní prokuratury Bratislava I z 5.6.2014 na č.l. 590 spisu). O to více, že anglický soud při rozhodování v dané věci dne 11.2.2015 z insolvenčního zákona z roku 1986 vycházel a věc podle něj posuzoval.

43. Postup povinného v řízení před anglickým soudem je pro odvolací soud nepochopitelně diametrálně odlišný od jeho postoje v tomto odvolacím řízení, kdy se vehementně brání, je zastoupen advokátem, má dostatek prostředků pro to, aby mohl nahlédnout do spisu u anglického soudu. Tento rozdíl v procesním postupu je o to více markantní, že povinný před anglickým soudem netvrdil, že je nemajetný. Jiným slovy, právo na zastoupení advokátem, apod., mohl povinný realizovat v průběhu řízení před anglickým soudem a nevyčkávat, až na ústní jednání anglického soudu, které proběhlo po více jak třech letech po podání žaloby soudem ustanovenými likvidátory (oprávněnými).

44. Přesvědčení odvolacího soudu o shora naznačeném účelovém postupu povinného před anglickým soudem je založeno i na poznatku, že o postupu anglického soudu při rozhodování věděl povinný daleko dříve, než mu byl oficiální cestou, přes dožádaný Okresní soud v Pardubicích, doručen rozsudek ze dne 11.2.2015. Již dne 13.10.2015 totiž nahlížel do spisu sp. zn. 42 Cd 317/2014, obsahující dožádání anglického soudu o doručení rozsudku druhému z povinných RŠ, a to na základě plné moci ze dne 10.10.2015, kterou povinného Ing. PN zplnomocňoval k nahlížení a pořizování si kopií ze všech spisů Okresního soudu v Pardubicích, označených sp. zn. 42 Cd (zejména 316/2014, 317/2014, 100/2014, 101/2014, 284/2013, 196/2013, 107/2013, 242/2012). Je tedy evidentní, že povinný v dostatečném předstihu o řízení před anglickým soudem věděl a nejpozději dne 13.10.2015 byl fakticky obeznámen i s rozhodnutím anglického soudu, neboť z odůvodnění rozsudku vyplývalo, proč bylo rozhodnutí vydáno nejdříve proti RŠ, byť proti němu byla podána žaloba společně s povinným, a pouze kvůli problémům s doručováním povinnému nebylo rozhodnuto proti oběma v jediný den. Že při udílení plné moci k nahlížení do spisu dne 10.10.2015 již povinný musel být obeznámen i s rozsudkem anglického soudu proti RŠ je nabíledni, když z doručenky na č.l. 6 spisu sp. zn. 42 Cd 317/2015 vyplývá, že v naskenované podobě byl tento rozsudek doručen RŠ dne 31.1.2015 a prostřednictvím České pošty náhradním doručením dne 2.2.2015.

45. Ze shora uvedených důvodů krajský soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný, podle § 219 o.s.ř., potvrdil, a to včetně výroku II., kterým byl k provedení exekuce pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň-město (vůči kterému evidentně povinný při podávání odvolání vycházel z poučení exekučního soudu před vydáním opravného usnesení ze dne 4.5.2017, č. j. 16 EXE 7056/2016-288).

46. O náhradě nákladů řízené oprávněných, vzniklých v souvislosti s řízením před krajským soudem, ani o náhradě nákladů státu (v podobě tlumočného č.l. 508, č.l. 533, v celkové výši 600 Kč), odvolací soud nerozhodoval, protože podle § 88 odst. 1 e.ř., budou soudním exekutorem zahrnuty v příkazu k náhradě nákladů exekuce.


Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně.

Pardubice 2. října 2018


předseda senátu