Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:27Co 419/2017     
Právní věta:Je vyloučeno, aby kterákoli průměrná osoba utrpěla nemajetkovou újmu na cti, vážnosti, dobré pověsti a psychickém stavu jen tím, že jí byla nezákonným rozhodnutím uložena sankce ve správním řízení o přestupku dle silničního zákona za nesprávné parkování.
Soud:Krajský soud v Hradci Králové
ECLI:ECLI:CZ:KSHK:2018:27.CO.419.2017.1
Datum rozhodnutí:28.02.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Nemajetková újma (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:D


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martiny Vršanské ve věci

žalobce: , narozený dne ---

          bytem ---
          zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem
          sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2
proti
žalované: Česká republika – Ministerstvo dopravy
          sídlem v ---
o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím,
k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 9. 2017, č.j. 9 C 158/2016-80,

takto:

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II, III a VI mění takto:

    Žaloba se v plném rozsahu zamítá.
    Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 811 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:


1. Shora označeným rozsudkem okresní soud ve výroku I zastavil řízení co do částky 14.000 Kč. Výrokem II okresní soud žalované uložil povinnost ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaslat žalobci omluvu, a to doporučeným dopisem datovaným a podepsaným úřední osobou oprávněnou za žalovanou jednat, a to omluvu tohoto znění: „Ministerstvo dopravy se omlouvá panu PŠ za nezákonně zahájené řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a za nezákonná rozhodnutí vydaná v řízení o tomto deliktu. Pan Š se nedopustil jednání, ze kterého byl viněn a shledán vinným byl na základě procesních chyb na straně Magistrátu města Pardubic a Krajského úřadu Pardubického kraje“. Výrokem III okresní soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 12.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 12. 2016 do zaplacení. Výrokem IV okresní soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zveřejnit omluvu po dobu nejméně 5 dnů na oficiálních stránkách Ministerstva dopravy. Dále okresní soud výrokem V zamítl žalobu co do 8,05% ročního úroku z prodlení za dobu od 24. 12. 2016 do zaplacení z částky 14.000 Kč. Výrokem VI pak okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí žalované. Tvrdil, že Magistrát města Pardubic vydal dne 16. 10. 2013 pod č.j. OSA/P-300/13-DP/2k jemu adresovanou výzvu k zaplacení pokuty za přestupek dle silničního zákona (parkování na místě vyhrazeném pro vozidla taxislužby), nebo k označení osoby, která vozidlo, jehož je sám provozovatelem, řídila. Žalobce správnímu orgánu sdělil totožnost osoby, která vozidlo v předmětnou dobu řídila. Magistrát však přesto uznal jeho vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, jehož se měl dopustit tím, že nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Za správní delikt mu byla příkazem uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Žalobce proti uvedenému příkazu podal odpor. Správní orgán pak vydal 18. 2. 2014 rozhodnutí, kterým ho opětovně uznal vinným ze spáchání uvedeného správního deliktu a uložil mu pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit správnímu orgánu náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Krajský úřad Pardubického kraje jako odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 23. 5. 2014 odvolání žalobce zamítl. Žalobce rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje napadl správní žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterou krajský soud dne 20. 4. 2015 rozsudkem č.j. 52 A 56/2014-37 jako nedůvodnou rovněž zamítl. Výše uvedený rozsudek byl napaden kasační stížností a Nejvyšší správní soud této stížnosti vyhověl, když svým rozhodnutím č.j. 1 AS 96/2015-32 dne 16. 12. 2015 výše uvedený rozsudek zrušil. Zároveň zrušil i zmíněné rozhodnutí správního orgánu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedený správní orgán druhého stupně zrušil dne 18. 2. 2016 rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a řízení o správním deliktu provozovatele vozidla zastavil.

3. Žalobce tvrdil, že správní řízení, v němž byla obě nezákonná rozhodnutí vydána, mu po celou dobu působilo stres. V důsledku tohoto řízení ztratil důvěryhodnost v očích osob jemu blízkých. Jeho dosavadní bezúhonnost byla zpochybněna, celým správním řízením mu byla způsobena újma na cti. Rodiče začali pochybovat, zda ho dobře vychovali, vyčítali mu, že je kriminálník. Celé řízení velmi nepříznivě působilo na jeho psychický stav. Ačkoli věděl, že přestupek (resp. správní delikt) nespáchal, byla vydávána správní rozhodnutí v jeho neprospěch. Ztratil důvěru ve správní aparát a úřady. Nemohl se soustředit na práci, jeho příjmy poklesly až o 50 %. Zhoršení jeho psychického stavu se odrazilo i v jeho manželství, rozvedl se. Za tyto újmy požadoval žalobce zveřejnění omluvy ve znění: „Ministerstvo dopravy se omlouvá panu PŠ za nezákonně zahájené řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a za nezákonná rozhodnutí vydaná v řízení o tomto deliktu. Pan Š se nedopustil jednání, ze kterého byl viněn a shledán vinným byl pouze na základě chyb na straně Magistrátu města Pardubic a Krajského úřadu Pardubického kraje, neboť Ministerstvo dopravy nebylo schopno dohlížet na zákonnost postupu a rozhodování správních orgánů v jeho gesci“ na oficiálních internetových stránkách Ministerstva dopravy. Kromě toho se domáhal též finančního zadostiučinění ve výši 25.000 Kč a částky 1.500 Kč jakožto náhrady vynaložených hotových výdajů. V průběhu řízení vzal žalobu zpět co do požadované náhrady hotových výdajů 1.500 Kč a co do části finančního zadostiučinění v rozsahu 12.500 Kč.

4. Okresní soud zastavil řízení co do 14.000 Kč dle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř.

5. Ve zbývající části uplatněného nároku okresní soud vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu, že žalobcem tvrzená dvě správní rozhodnutí byla vydána a následně byla zrušena pro nezákonnost. Okresní soud tedy shledal splněnými podmínky ust. § 5 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Podle okresního soudu pak účastnickou výpovědí žalobce byla prokázána existence nemajetkové újmy na jeho straně, s tím, že obě nezákonná rozhodnutí měla negativní vliv na žalobce, jak jej žalobce v žalobě tvrdil. Okresní soud tak shledal důvodným nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ust. § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Uzavřel, že samo konstatování porušení práva není v daném případě dostačujícím, proto žalované uložil, aby uhradila žalobci finanční zadostiučinění v žalobcem požadované výši 12.500 Kč, kterou shledal přiměřenou. Kromě toho žalované uložil, aby se žalobci omluvila formou dopisu (když zveřejnění nepokládal okresní soud za nutné, neboť ani nezákonná rozhodnutí nebyla zveřejněna). Pokud jde o požadovaný text omluvy, přistoupil okresní soud k modifikaci žalobcova návrhu a žalované uložil, aby žalobci zaslala omluvný dopis ve znění, uvedeném ve výroku II napadeného rozsudku. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., s tím, že účastníci měli ve věci přibližně stejný úspěch.

6. Proti rozsudku okresního soudu podali včasné odvolání žalobce i žalovaná.

7. Žalovaná napadla odvoláním výroky II a III rozsudku okresního soudu. Namítla, že délka správního řízení nemůže být argumentem pro požadavek na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že by žalobce prokázal existenci jakékoli nemajetkové újmy v důsledku předmětných nezákonných rozhodnutí, sama účastnická výpověď žalobce není dostatečným důkazním prostředkem. Vytkla okresnímu soudu, že nijak neodůvodnil výši přiznané finanční kompenzace, ani z rozhodnutí není zřejmé, jaká kompenzace se vztahuje k tomu kterému nezákonnému rozhodnutí. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že žalobce, zastoupen společností FLEET Control s.r.o., ve správním řízení označil za řidiče svého vozidla v den spáchání přestupku MHL, občana Spojených států amerických, který je společností FLEET Control s.r.o., zastupující různé řidiče v přestupkových či správních řízeních, opakovaně označován za řidiče vozidel, jejichž provozovatelé tvrdí, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídili. Žalovaná se domáhala změny napadených výroků rozsudku okresního soudu a zamítnutí žaloby.

8. Žalobce napadl odvoláním výrok VI o nákladech řízení mezi účastníky, domáhal se přiznání práva na náhradu nákladů řízení, s tím, že výše plnění v dané věci závisela na úvaze soudu. Jinak navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu ve výrocích II a III.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a VI včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Odvolání žalované shledal důvodným, odvolání žalobce nikoli.

10. V dané věci se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout vydáním správních rozhodnutí, jež byla pro nezákonnost zrušena. Pokud jde o posouzení tohoto nároku, odvolací soud postupoval, stejně jako soud okresní, podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a zákona č. 361/2000 Sb. („silničního zákona“) ve znění platném do dne 30. 6. 2017. Z obsahu spisu vyplývá, že ve správním řízení, vedeném proti žalobci od listopadu 2013 do února 2016, byla vydána dvě rozhodnutí, která byla Nejvyšším správním soudem ČR zrušena pro nezákonnost. Tím byla splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí dle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dále je z provedeného dokazování zřejmé, že správní řízení proti žalobci bylo vedeno pro správní delikt dle § 125f odst. 1 silničního zákona, jehož se měl dopustit tím, že nezajistil, aby při užití jeho vozidla byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu, neboť dne 19. 4. 2013 v 11:25 hodin zaparkoval nezjištěný řidič vozidlo žalobce na parkovišti vyhrazeném pro taxislužbu, čímž došlo k přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona. Žalobci byla za shora popsaný správní delikt dle § 125f odst. 1 silničního zákona uložena pokuta 1.500 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení 1.000 Kč.

11. Ze správního spisu Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend vyplývá, že v řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona byla žalobci dne 21. 10. 2013 doručena výzva Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend k zaplacení pokuty za shora popsaný přestupek nesprávného parkování v částce 500 Kč (když za tento přestupek bylo možno dle silničního zákona uložit blokovou pokutu až 2.000 Kč), s tím, že namísto zaplacení může označit osobu řidiče, který v předmětné době automobil žalobce užíval. Dne 9. 12. 2013 pak byl v rámci řízení o správním deliktu do vlastních rukou žalobce doručen příkaz Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend k zaplacení pokuty 1.500 Kč za správní delikt dle § 125f odst. 1 silničního zákona (když podle odst. 3 téhož ustanovení pro určení výše pokuty za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta v rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč).

12. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Pokud jde o existenci nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím, vychází odvolací soud z judikatury Nejvyššího soudu ČR, zejména ze stanoviska, uvedeného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, podle něhož nemajetková újma se coby vyvratitelná domněnka presumuje jakožto následek nepřiměřené délky řízení. Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce.

14. Odvolací soud zhodnotil skutková tvrzení žalobce ohledně újmy na jeho cti, vážnosti, dobré pověsti a psychickém stavu, jak jsou shora popsány, a to v kontextu významu předmětu správního řízení, výše sankcí, jejichž uložení žalobci hrozilo, jakož i závažnosti správního deliktu, který byl v řízení žalobci kladen za vinu a společenské závažnosti přestupku, který byl podkladem pro řízení o správním deliktu. Vzal v úvahu též skutečnost, že žalobce na své straně netvrdil existenci žádných mimořádných okolností, pro které by měla být jeho osobní situace, rodinné zázemí, psychická odolnost či jeho vnímání okolního světa odlišné od běžného občana.

15. Žalobce tvrdil, že řízení o dopravním přestupku nesprávného parkování, kde mu hrozila bloková pokuta 2.000 Kč, a navazující řízení o správním deliktu řidiče, který nezajistil, aby při užití jeho vozidla byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu, za což mu hrozila stejná sankce, mu způsobovalo po celou dobu jeho trvání, již samotnou svou existencí, stres a psychickou zátěž, mělo negativní dopad do jeho manželství, způsobilo rozkol mezi ním a jeho rodiči, poškodilo jeho pověst v očích osob jemu blízkých a přivodilo mu poruchy soustředění, v důsledku nichž mu poklesl příjem o 50 %.

16. Odvolací soud je přesvědčen, že je vyloučeno, aby kterákoli průměrná osoba utrpěla nemajetkovou újmu prezentovanou shora popsanými projevy, jakožto důsledek nařčení ze spáchání přestupku nesprávného parkování. Předmět správního řízení, v němž byla nezákonná rozhodnutí vůči žalobci vydána a sankce, které v něm mohly být uloženy, nejsou dle odvolacího soudu způsobilé přivodit žalobcem tvrzené následky nejen jiné osobě v obdobném postavení, v jakém se nacházel žalobce, ale v podstatě nikomu. Nesprávné parkování je podle názoru odvolacího soudu obvykle ze škály dopravních přestupků vnímáno jako jeden z nejméně závažných a společensky i co do následků nejméně nebezpečných přestupků. Dopouští se ho nikoli zřídka řada jinak zcela bezúhonných občanů, což lze rozhodně pokládat za notorietu. I v případě, že je běžný, jinak zákony dodržující občan důvodně pokutován za nesprávné parkování, společnost na něj nezačne pohlížet jako na kriminálníka, jeho pověst a čest není pošlapána a nelze si představit, že ho kvůli tomu opustí životní partner nebo ho zavrhnou rodiče.

17. Žalobce pak, jak shora uvedeno, netvrdil, že by právě v jeho případě měla být celá situace z nějakých zcela mimořádných důvodů hodnocena jinak než u každého jiného průměrného bezúhonného občana.

18. Odvolací soud tedy uzavřel, že již sama žalobcem tvrzená nemajetková újma nemohla nastat v příčinné souvislosti se shora označenými nezákonnými rozhodnutími, ani s daným konkrétním správním řízením, proto je nerozhodné, zda se žalobci podařilo jeho skutková tvrzení stran újmy prokázat či nikoli.

19. Odvolací soud uzavírá, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pro poskytnutí zadostiučinění v jakékoli formě, neboť nebyla prokázána existence nemajetkové újmy na straně žalobce, jakožto následek nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

20. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu zcela zamítl.

21. Podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady za řízení před okresním soudem, které jsou představovány paušální náhradou hotových výdajů nezastoupeného účastníka za tři úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, proto je povinen žalované nahradit její náklady odvolacího řízení. Ty jsou představovány paušální náhradou hotových výdajů nezastoupeného účastníka za dva úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. a náhradou žalovanou prokázaných hotových výdajů za jízdné hromadnou dopravou z Prahy k odvolacímu soudu do Pardubic a zpět za 211 Kč (§ 151 odst. 2 o.s.ř.).


Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, a to za splnění podmínek ust. § 237 o.s.ř. O přípustnosti dovolání rozhoduje dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).

Pardubice 28. února 2018

předseda senátu