Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:8Co 313/2018     
Právní věta:Spočívá-li rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je generální inhibitorium (§ 44 odst. 7 exekučního řádu účinného do 31. 10. 2009), které činí osobu k převodu věci nezpůsobilou, nepožívá „dobrověrný“ nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity (takový rozpor nemá z hlediska ochrany vyplývající z materiální publicity právní význam).
Soud:Krajský soud v Ostravě
ECLI:ECLI:CZ:KSOS:2019:8.CO.313.2018.1
Datum rozhodnutí:01.04.2019
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 984 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb. o. z.
Kategorie rozhodnutí:D




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., a Mgr. Karly Nekolové ve věci

žalobce: Radek T., narozený dne xxx

      bytem xxx

      zastoupený advokátkou JUDr. Dalilou Pelechovou

      sídlem Čs. legií 1364/20, 702 00 Ostrava

proti

žalované: VÍTKOVICE, a. s., IČO 45193070

      sídlem Vítkovice 3020, 703 00 Ostrava
      zastoupená advokátem Mgr. Markem Gocmanem
      sídlem 28. října 438/219, 709 00 Ostrava
o vyloučení nemovité věci z výkonu rozhodnutí
k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2018, č. j. 82 C 56/2017-62

takto:

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. mění následovně:

Žaloba, aby z exekuce vedené na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2006, č. j. 48 Nc 10865/2006-5 a exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne 19. 10. 2017, č. j. 069 EX 53/07-63, vedené proti povinné Anně G., byla vyloučena bytová jednotka č. xxx, v budově č. p. xxx, bytový dům, LV xxx, na parcele č. xxx, LV xxxx, vše v katastrálním území Výškovice u Ostravy, obec Ostrava, na LV xxx, k níž náleží podíl na společných částech domu ve výši 4059/297072, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 983 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marka Gocmana, advokáta se sídlem 28. října 219/438, Mariánské Hory, Ostrava.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marka Gocmana, advokáta se sídlem 28. října 219/438, Mariánské Hory, Ostrava.


Odůvodnění:

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud vyloučil z exekuce vedené na základě usnesení tamního soudu ze dne 29. 12. 2006, č. j. 48 Nc 10865/2006-5, a exekučního příkazu JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne 19. 10. 2017, č. j. 069 EX 53/07-63, bytovou jednotku č. xxx, v budově č. p. xxx, bytový dům na parcele č. xxx, vše v katastrálním území Výškovice u Ostravy, k níž náleží podíl na společných částech domu ve výši 4059/297072, (odstavec I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Přestože dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená žalobcem a A. G. je absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria (§ 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009), vzhledem k dobré víře žalobce ve stav zápisu v katastru nemovitostí, z něhož nevyplývalo, že by povinná byla v dispozici s bytovou jednotkou jakkoliv omezena, je třeba jej jako dobrověrného nabyvatele mít za vlastníka podle § 984 odst. 1 o. z. i přesto, že podle skutečného právního stavu byla A. G. v nakládání s bytovou jednotkou omezena.

2. Včasným odvoláním napadla rozsudek zcela žalovaná, domáhala se jeho změny tak, aby excindační žaloba byla zamítnuta. Brojila jednak do roviny skutkové, a to jak otázky procedurální, když podmínky pro provedení důkazu výslechem účastníka neměla za splněné, tak otázky neúplnosti zjištění ohledně okolností uzavření kupní smlouvy, realizace úplaty a její přiměřenosti, jednak do roviny právní. Ochrana vyplývající z principu materiální publicity se na absolutně neplatná právní jednání nevztahuje. Nad to žalobce nebyl v dobré víře (viz bod 5. rozsudku).

3. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, s jeho skutkovými i právními závěry se ztotožnil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)], zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Žalobce se domáhal vyloučení bytové jednotky spolu s podílem na společných částech domu z exekuce, neboť se jedná o jeho majetek, tj. majetek třetí osoby odlišné od povinné. Právo k bytové jednotce nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s povinnou 5. 1. 2017. V katastru nemovitostí nebyly evidovány exekuční příkazy ani jiné informace, z nichž by mohl dovodit, že je na povinnou nařízena exekuce a tato není oprávněna bytovou jednotku převést. Byl v dobré víře (§ 984 odst. 1 o. z.), nadto sama kupní smlouva obsahuje prohlášení povinné o absenci dluhu zatěžující jednotku, jakož i návrhu na zahájení exekuce (čl. IV odst. 3, 4 smlouvy). Sjednaná kupní cena vychází ze znaleckého posudku vypracovaného v rámci dědického řízení.

6. Procesní obrana žalované se opírá jednak o neplatnost kupní smlouvy z 5. 1. 2017 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016) pro porušení generálního inhibitoria (k nařízení exekuce došlo před 1. 11. 2009), které je účinné do skončení exekučního řízení a působí ke všem ostatním věcem, které povinná v jeho průběhu nabyla opírajíc se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1813/2006, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 47/2013, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016, jednak o absenci dobré víry žalobce zpochybněnou krátkostí lhůt realizovaného převodu jednotky (povinná jednotku nabyla rozhodnutím dědického soudu, resp. vklad byl proveden 27. 12. 2016, kupní smlouva uzavřena 5. 1. 2017) a nízkou kupní cenou (400 000 Kč), přičemž nezachoval ani náležitou bdělost, protože skutečnost, zda vůči žalované není vedena exekuce, si neověřil v centrální evidenci exekucí; bez dalšího nelze vyjít ze stavu zápisu v katastru nemovitostí.

7. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a v podrobnostech lze na ně (zejména odstavec 4. odvoláním napadeného rozsudku) odkázat. Shrnout právně významné skutečnosti je možné tak, že 29. 12. 2006 byla nařízena exekuce na majetek povinné A. G., která nabyla 15. 12. 2016 bytovou jednotku jako dědictví a k témuž dni byla zapsána jako její vlastnice v katastru nemovitostí, aniž by bylo zároveň evidováno jakékoliv omezení vlastnického práva, 5. 1. 2017 uzavřela s žalobcem kupní smlouvu, přičemž 19. 10. 2017, bylo exekučním příkazem rozhodnuto o provedení exekuce prodejem bytové jednotky (pohledávka oprávněné žalované uspokojena nebyla).

8. Otázku platnosti, resp. absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 1. 2017, vyřešil soud prvního stupně v souladu se soudní praxí dovolacího soudu, přičemž odvolací soud nevidí důvod se od přijatého řešení, a sice že byla-li zahájena exekuce před 1. 11. 2009, platí generální inhibitorium jak do skončení exekučního řízení, tak se vztahuje i na majetek, který povinná osoba nabude v jeho průběhu (rozsudek ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1813/2006, usnesení 29. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1624/2007, usnesení ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1092/2013 nebo usnesení ze dne 30. 10. 2013, 20 Cdo 2319/2013) a že kupní smlouva, na základě které má dojít k převodu nemovité věci, je pro rozpor s generálním inhibitoriem absolutně neplatná - v souzené věci situace absolutní neplatnost suspendující, jak jsou popsány v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, v úvahu nepřicházejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016), se odchýlit. Jádro právního posouzení se v souzené věci redukuje na prosazení principu ochrany dobré víry vyvěrající ze zásady materiální publicity. V této souvislosti se odvolací soud předně zabýval rozsahem rozporu z hlediska § 984 o. z., tedy kterých údajů evidovaných v katastru se musí týkat, potažmo zda zásada materiální publicity dopadá i na právní jednání, která jsou stižena absolutní neplatností pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývající ze zákona (rozhodnutí orgánu veřejné moci).

9. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. stanoví, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

10. Princip materiální publicity vyplývající z právní úpravy občanského zákoníku (§ 984 až § 986 o. z.) je řešením situace, kdy se požadavek na ochranu dobré víry osoby, která jedná na základě údajů uvedených v katastru nemovitostí, dostává do rozporu s požadavkem na ochranu vlastnického práva dosavadního (skutečného) vlastníka. Nálezovou judikaturou Ústavního soudu, v případě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, byl tento střet výrazně modifikován, přičemž základní premisy z ní vyvěrající se nepochybně dotýkají i výkladu ustanovení § 984 o. z. Zejména lze zdůraznit, že mezi ochranou dobrověrného nabyvatele a skutečného vlastníka nebo jiného oprávněného je třeba citlivě vyvažovat a osobám v obou těchto postaveních musí být poskytnuty prostředky k obraně jejích práv. V případě dobrovolného nabyvatele vyplývají z aktuální právní úpravy zakotvené v § 984 o. z. a pro skutečného vlastníka z § 985 a § 986 o. z. Vzájemně se doplňují a nemohou být vykládána izolovaně, neboť posílení právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře nezbytně zdůrazňuje zásadu, že práva náležejí bdělým. Protože v konečném důsledku může být ochrana poskytnuta pouze jedné z dotčených osob, je třeba při jejich výkladu postupovat takovým způsobem, aby výsledné řešení bylo (pokud možno) spravedlivé, což znamená i zohlednění možnosti těchto osob ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se jejich práva dostávají do vzájemného rozporu.

11. Spoléhá-li někdo na pravdivost a úplnost zápisu ve veřejném seznamu, bude ve své dobré víře chráněn, a to přesto, byl-li by zapsaný stav v rozporu se skutečným právním stavem. Dovolání se dobrověrného subjektu stavu zápisu ve veřejném seznamu bez ohledu na to, že zápis neodpovídá skutečnému právnímu stavu, má ovšem své limity, kterými jsou: i) existence rozporu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, ii) nabytí práva na základě právního jednání, iii) úplatnost právního jednání, iv) nabytí práva v dobré víře, v) nabytí práva od osoby zapsané ve veřejném seznamu, vi) absence výjimky podle § 984 odst. 2 o. z. a vii) neuplatnění svého práva postupem a ve lhůtách podle § 985 nebo § 986 o. z. skutečným vlastníkem.

12. Rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu nemá z hlediska materiální publicity právní relevanci v případech, netýká-li se údajů o právech, včetně údajů o jejich pořadí a informací, které se k nim bezprostředně vážou (typicky se jedná o údaj o osobě oprávněné dle zapsaného stavu). Takovýmto údajem není údaj o veřejnoprávním omezení, respektive zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona, jako je tomu v případě generálního inhibitoria (§ 47 odst. 4 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009). S rozšiřujícím výkladem prezentovaným soudem prvního stupně se odvolací soud neztotožňuje již proto, neboť se vymyká účelu právní úpravy § 984 až § 986 o. z. Opomíjí citlivé vyvážení skrze poskytnuté právní prostředky k obraně práv osob v protichůdném postavení. Jinak vyjádřeno, není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu, uplatnila-li je určovací žalobou (poznámka rozepře - § 985 o. z.), případně kdo je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu (poznámka spornosti - § 986 o. z.). Aktivní věcnou legitimaci opírající se o tuto právní úpravu (mimo určovací žalobu opírající se o naléhavý právní zájem, který není presumován zákonem a v rámci výkladu této právní úpravy nemůže hrát roli) mají v obou případech osoby, kterým svědčí skutečný právní stav, tedy skuteční vlastníci, jejichž právo bylo zasaženo, a to bezprostředně.

13. V souzené věci ovšem nedochází věcně ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, tak se tomu děje pouze formálně, nýbrž ke střetu práva oprávněných na uspokojení z majetku povinné, resp. zachování tohoto majetku pro exekuční řízení a ochrany dobré víry nového nabyvatele. Účel právní úpravy materiální publicity, jehož těžiště spočívá v citlivém vyvážení protikladně působících principů, judikatorně zdůrazňované praktické konkordanci zachovávající maximum z obou, ústící ve výsledek slučitelný s obecnou představou spravedlnosti, by přijetím výkladu prezentovaným soudem prvního stupně nebyl v tomto případě naplněn, proto je namístě jej odmítnout.

14. Spočívá-li rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je generální inhibitorium (§ 44 odst. 7 exekuční řád účinný do 31. 10. 2009), které činí osobu k převodu věci nezpůsobilou, nepožívá dobrověrný nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity (takový rozpor nemá z hlediska ochrany vyplývající z materiální publicity právní význam). S takto vymezeným rozsahem povahy údajů, jichž se rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu musí týkat, se snoubí také to, že ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývající ze zákona. Pokud povinná A. G. jako skutečná a zároveň v katastru evidovaná vlastnice byla omezena v nakládání s bytovou jednotkou v důsledku generálního inhibitoria, není žalující nabyvatel bytové jednotky chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisu v katastru nemovitostí omezení povinné vlastnice nevyplývalo, a ona se tak jevila jako osoba plně oprávněná s nemovitostí nakládat. Ochrana vyplývající z principu materiální publicity se netýká převodcovy nezpůsobilosti k převodu věci, přičemž v těchto závěrech se odvolací soud může opřít i o právní argumentaci doktrinální [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 - § 1474). Komentář. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, strana 37, nebo Sabotinov, V., Syruček, V. a kol. Realitní právo. Nemovitosti v realitní praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, strana 490].

15. Poslední, nikoliv ovšem co do významu, argument vylučující ochranu žalobce vyplývající z materiální publicity vychází z nálezové judikatury Ústavního soudu (budiž např. zmíněn nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11) zohledňující v rámci obecné představy spravedlnosti možnost ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do vzájemného rozporu. Zatímco žalobce, a v tomto je nutno přisvědčit žalované, mohl omezení povinné v nakládání s bytovou jednotkou zjistit z centrální evidence exekucí, oprávněná žalovaná reálnou možnost ovlivnit vznik kolidujících práv neměla.

16. Podmínky nezbytné k tomu, aby mohlo dojít k nabytí bytové jednotky žalobcem, konkrétně existence právně významného (kvalifikovaného) rozporu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu a nabytí práva na základě platného právního jednání splněny nebyly, a proto ochrana vyplývající z materiální publicity žalobci nesvědčí.

17. Uzavřít lze, že žalobci nesvědčí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. k bytové jednotce právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a proto odvoláním napadený rozsudek není věcně správný. Nemohl být potvrzen (§ 219 o. s. ř.), a protože nebyly splněny ani podmínky pro jeho zrušení (§ 219 a o. s. ř.), odvolací soud jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, a sice tak, že excindační žalobu zamítl.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, a proto jí byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na bránění práva. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování žalované advokátem, paušální částky jako náhrady hotových výdajů a paušální náhrady dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. stanovící výši paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. v případě účastníka nezastoupeného advokátem. Žalovaná - ještě nezastoupená advokátem - předestřela soudu procesní obranu, náleží jí náhrada za 1 úkon podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 3 v souhrnné výši 300 Kč. Zástupce žalované vykonal ve věci 5 úkonů právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), účasti na jednáních soudu 14. 5., 23. 5. (od 12:00 do 14:43) a 29. 5. 2018 (vyhlášení rozsudku) podle § 11 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalované advokátem podle § 7 bod 4 advokátního tarifu (odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, kde tarifní hodnota vychází z § 9 odst. 1 advokátního tarifu) činí za jeden úkon právní služby 1 500 Kč, celkem 6 750 Kč (4,5x1 500Kč). Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 1 500 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (5x300 Kč). Protože zástupce žalované prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 8 250 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. na částku 9 983 Kč; a v případě odvolacího řízení se podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., jedná o odměnu 3 000 Kč (2x1 500 Kč) a paušální náhradu hotových výdajů 600 Kč (2x300 Kč), za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu, což bylo navýšeno o DPH na 4 356 Kč a včetně soudního poplatku celkem činí 9 356 Kč.

19. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalované.

20. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.


Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě.

Proti tomuto rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Ostrava 1. dubna 2019

Mgr. Dagmar Gottwaldová v. r.
předsedkyně senátu





ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., a Mgr. Karly Nekolové ve věci

žalobce: Radek T., narozený dne xxx

      bytem xxx

      zastoupený advokátkou JUDr. Dalilou Pelechovou

      sídlem Čs. legií 1364/20, 702 00  Ostrava

proti

žalované: VÍTKOVICE, a. s., IČO 45193070

      sídlem Vítkovice 3020, 703 00  Ostrava
      zastoupená advokátem Mgr. Markem Gocmanem
      sídlem 28. října 438/219, 709 00  Ostrava
o vyloučení nemovité věci z výkonu rozhodnutí
k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2018, č. j. 82 C 56/2017-62

takto:

I.  Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. mění následovně:

Žaloba, aby z exekuce vedené na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2006, č. j. 48 Nc 10865/2006-5 a exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne 19. 10. 2017, č. j. 069 EX 53/07-63, vedené proti povinné Anně G., byla vyloučena bytová jednotka č. xxx, v budově č. p. xxx, bytový dům, LV xxx, na parcele č. xxx, LV xxxx, vše v katastrálním území Výškovice u Ostravy, obec Ostrava, na LV xxx, k níž náleží podíl na společných částech domu ve výši 4059/297072, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 983 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marka Gocmana, advokáta se sídlem 28. října 219/438, Mariánské Hory, Ostrava.  

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marka Gocmana, advokáta se sídlem 28. října 219/438, Mariánské Hory, Ostrava.


Odůvodnění:

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud vyloučil z exekuce vedené na základě usnesení tamního soudu ze dne 29. 12. 2006, č. j. 48 Nc 10865/2006-5, a exekučního příkazu JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne 19. 10. 2017, č. j. 069 EX 53/07-63, bytovou jednotku č. xxx, v budově č. p. xxx, bytový dům na parcele č.  xxx, vše v katastrálním území Výškovice u Ostravy, k níž náleží podíl na společných částech domu ve výši 4059/297072, (odstavec I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Přestože dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená žalobcem a A. G. je absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria (§ 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009), vzhledem k dobré víře žalobce ve stav zápisu v katastru nemovitostí, z něhož nevyplývalo, že by povinná byla v dispozici s bytovou jednotkou jakkoliv omezena, je třeba jej jako dobrověrného nabyvatele mít za vlastníka podle § 984 odst. 1 o. z. i přesto, že podle skutečného právního stavu byla A. G. v nakládání s bytovou jednotkou omezena.

2. Včasným odvoláním napadla rozsudek zcela žalovaná, domáhala se jeho změny tak, aby excindační žaloba byla zamítnuta. Brojila jednak do roviny skutkové, a to jak otázky procedurální, když podmínky pro provedení důkazu výslechem účastníka neměla za splněné, tak otázky neúplnosti zjištění ohledně okolností uzavření kupní smlouvy, realizace úplaty a její přiměřenosti, jednak do roviny právní. Ochrana vyplývající z principu materiální publicity se na absolutně neplatná právní jednání nevztahuje. Nad to žalobce nebyl v dobré víře (viz bod 5. rozsudku).

3. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, s jeho skutkovými i právními závěry se ztotožnil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)], zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Žalobce se domáhal vyloučení bytové jednotky spolu s podílem na společných částech domu z exekuce, neboť se jedná o jeho majetek, tj. majetek třetí osoby odlišné od povinné. Právo k bytové jednotce nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s povinnou 5. 1. 2017. V katastru nemovitostí nebyly evidovány exekuční příkazy ani jiné informace, z nichž by mohl dovodit, že je na povinnou nařízena exekuce a tato není oprávněna bytovou jednotku převést. Byl v dobré víře (§ 984 odst. 1 o. z.), nadto sama kupní smlouva obsahuje prohlášení povinné o absenci dluhu zatěžující jednotku, jakož i návrhu na zahájení exekuce (čl. IV odst. 3, 4 smlouvy). Sjednaná kupní cena vychází ze znaleckého posudku vypracovaného v rámci dědického řízení.

6. Procesní obrana žalované se opírá jednak o neplatnost kupní smlouvy z 5. 1. 2017 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016) pro porušení generálního inhibitoria (k nařízení exekuce došlo před 1. 11. 2009), které je účinné do skončení exekučního řízení a působí ke všem ostatním věcem, které povinná v jeho průběhu nabyla opírajíc se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1813/2006, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 47/2013, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016, jednak o absenci dobré víry žalobce zpochybněnou krátkostí lhůt realizovaného převodu jednotky (povinná jednotku nabyla rozhodnutím dědického soudu, resp. vklad byl proveden 27. 12. 2016, kupní smlouva uzavřena 5. 1. 2017) a nízkou kupní cenou (400 000 Kč), přičemž nezachoval ani náležitou bdělost, protože skutečnost, zda vůči žalované není vedena exekuce, si neověřil v centrální evidenci exekucí; bez dalšího nelze vyjít ze stavu zápisu v katastru nemovitostí.

7. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a v podrobnostech lze na ně (zejména odstavec 4. odvoláním napadeného rozsudku) odkázat. Shrnout právně významné skutečnosti je možné tak, že 29. 12. 2006 byla nařízena exekuce na majetek povinné A. G., která nabyla 15. 12. 2016 bytovou jednotku jako dědictví a k témuž dni byla zapsána jako její vlastnice v katastru nemovitostí, aniž by bylo zároveň evidováno jakékoliv omezení vlastnického práva, 5. 1. 2017 uzavřela s žalobcem kupní smlouvu, přičemž 19. 10. 2017, bylo exekučním příkazem rozhodnuto o provedení exekuce prodejem bytové jednotky (pohledávka oprávněné žalované uspokojena nebyla).

8. Otázku platnosti, resp. absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 1. 2017, vyřešil soud prvního stupně v souladu se soudní praxí dovolacího soudu, přičemž odvolací soud nevidí důvod se od přijatého řešení, a sice že byla-li zahájena exekuce před 1. 11. 2009, platí generální inhibitorium jak do skončení exekučního řízení, tak se vztahuje i na majetek, který povinná osoba nabude v jeho průběhu (rozsudek ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1813/2006, usnesení 29. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1624/2007, usnesení ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1092/2013 nebo usnesení ze dne 30. 10. 2013, 20 Cdo 2319/2013) a že kupní smlouva, na základě které má dojít k převodu nemovité věci, je pro rozpor s generálním inhibitoriem absolutně neplatná - v souzené věci situace absolutní neplatnost suspendující, jak jsou popsány v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, v úvahu nepřicházejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016), se odchýlit. Jádro právního posouzení se v souzené věci redukuje na prosazení principu ochrany dobré víry vyvěrající ze zásady materiální publicity. V této souvislosti se odvolací soud předně zabýval rozsahem rozporu z hlediska § 984 o. z., tedy kterých údajů evidovaných v katastru se musí týkat, potažmo zda zásada materiální publicity dopadá i na právní jednání, která jsou stižena absolutní neplatností pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývající ze zákona (rozhodnutí orgánu veřejné moci).

9. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. stanoví, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

10. Princip materiální publicity vyplývající z právní úpravy občanského zákoníku (§ 984 až § 986 o. z.) je řešením situace, kdy se požadavek na ochranu dobré víry osoby, která jedná na základě údajů uvedených v katastru nemovitostí, dostává do rozporu s požadavkem na ochranu vlastnického práva dosavadního (skutečného) vlastníka. Nálezovou judikaturou Ústavního soudu, v případě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, byl tento střet výrazně modifikován, přičemž základní premisy z ní vyvěrající se nepochybně dotýkají i výkladu ustanovení § 984 o. z. Zejména lze zdůraznit, že mezi ochranou dobrověrného nabyvatele a skutečného vlastníka nebo jiného oprávněného je třeba citlivě vyvažovat a osobám v obou těchto postaveních musí být poskytnuty prostředky k obraně jejích práv. V případě dobrovolného nabyvatele vyplývají z aktuální právní úpravy zakotvené v § 984 o. z. a pro skutečného vlastníka z § 985 a § 986 o. z. Vzájemně se doplňují a nemohou být vykládána izolovaně, neboť posílení právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře nezbytně zdůrazňuje zásadu, že práva náležejí bdělým. Protože v konečném důsledku může být ochrana poskytnuta pouze jedné z dotčených osob, je třeba při jejich výkladu postupovat takovým způsobem, aby výsledné řešení bylo (pokud možno) spravedlivé, což znamená i zohlednění možnosti těchto osob ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se jejich práva dostávají do vzájemného rozporu.

11. Spoléhá-li někdo na pravdivost a úplnost zápisu ve veřejném seznamu, bude ve své dobré víře chráněn, a to přesto, byl-li by zapsaný stav v rozporu se skutečným právním stavem. Dovolání se dobrověrného subjektu stavu zápisu ve veřejném seznamu bez ohledu na to, že zápis neodpovídá skutečnému právnímu stavu, má ovšem své limity, kterými jsou: i) existence rozporu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, ii) nabytí práva na základě právního jednání, iii) úplatnost právního jednání, iv) nabytí práva v dobré víře, v) nabytí práva od osoby zapsané ve veřejném seznamu, vi) absence výjimky podle § 984 odst. 2 o. z. a vii) neuplatnění svého práva postupem a ve lhůtách podle § 985 nebo § 986 o. z. skutečným vlastníkem.

12. Rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu nemá z hlediska materiální publicity právní relevanci v případech, netýká-li se údajů o právech, včetně údajů o jejich pořadí a informací, které se k nim bezprostředně vážou (typicky se jedná o údaj o osobě oprávněné dle zapsaného stavu). Takovýmto údajem není údaj o veřejnoprávním omezení, respektive zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona, jako je tomu v případě generálního inhibitoria (§ 47 odst. 4 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009). S rozšiřujícím výkladem prezentovaným soudem prvního stupně se odvolací soud neztotožňuje již proto, neboť se vymyká účelu právní úpravy § 984 až § 986 o. z. Opomíjí citlivé vyvážení skrze poskytnuté právní prostředky k obraně práv osob v protichůdném postavení. Jinak vyjádřeno, není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu, uplatnila-li je určovací žalobou (poznámka rozepře - § 985 o. z.), případně kdo je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu (poznámka spornosti - § 986 o. z.). Aktivní věcnou legitimaci opírající se o tuto právní úpravu (mimo určovací žalobu opírající se o naléhavý právní zájem, který není presumován zákonem a v rámci výkladu této právní úpravy nemůže hrát roli) mají v obou případech osoby, kterým svědčí skutečný právní stav, tedy skuteční vlastníci, jejichž právo bylo zasaženo, a to bezprostředně.

13. V souzené věci ovšem nedochází věcně ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, tak se tomu děje pouze formálně, nýbrž ke střetu práva oprávněných na uspokojení z majetku povinné, resp. zachování tohoto majetku pro exekuční řízení a ochrany dobré víry nového nabyvatele. Účel právní úpravy materiální publicity, jehož těžiště spočívá v citlivém vyvážení protikladně působících principů, judikatorně zdůrazňované praktické konkordanci zachovávající maximum z obou, ústící ve výsledek slučitelný s obecnou představou spravedlnosti, by přijetím výkladu prezentovaným soudem prvního stupně nebyl v tomto případě naplněn, proto je namístě jej odmítnout.

14. Spočívá-li rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je generální inhibitorium (§ 44 odst. 7 exekuční řád účinný do 31. 10. 2009), které činí osobu k převodu věci nezpůsobilou, nepožívá dobrověrný nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity (takový rozpor nemá z hlediska ochrany vyplývající z materiální publicity právní význam). S takto vymezeným rozsahem povahy údajů, jichž se rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu musí týkat, se snoubí také to, že ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývající ze zákona. Pokud povinná A. G. jako skutečná a zároveň v katastru evidovaná vlastnice byla omezena v nakládání s bytovou jednotkou v důsledku generálního inhibitoria, není žalující nabyvatel bytové jednotky chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisu v katastru nemovitostí omezení povinné vlastnice nevyplývalo, a ona se tak jevila jako osoba plně oprávněná s nemovitostí nakládat. Ochrana vyplývající z principu materiální publicity se netýká převodcovy nezpůsobilosti k převodu věci, přičemž v těchto závěrech se odvolací soud může opřít i o právní argumentaci doktrinální [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 - § 1474). Komentář. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, strana 37, nebo Sabotinov, V., Syruček, V. a kol. Realitní právo. Nemovitosti v realitní praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, strana 490].

15. Poslední, nikoliv ovšem co do významu, argument vylučující ochranu žalobce vyplývající z materiální publicity vychází z nálezové judikatury Ústavního soudu (budiž např. zmíněn nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11) zohledňující v rámci obecné představy spravedlnosti možnost ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do vzájemného rozporu. Zatímco žalobce, a v tomto je nutno přisvědčit žalované, mohl omezení povinné v nakládání s bytovou jednotkou zjistit z centrální evidence exekucí, oprávněná žalovaná reálnou možnost ovlivnit vznik kolidujících práv neměla.

16. Podmínky nezbytné k tomu, aby mohlo dojít k nabytí bytové jednotky žalobcem, konkrétně existence právně významného (kvalifikovaného) rozporu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu a nabytí práva na základě platného právního jednání splněny nebyly, a proto ochrana vyplývající z materiální publicity žalobci nesvědčí.

17. Uzavřít lze, že žalobci nesvědčí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. k bytové jednotce právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a proto odvoláním napadený rozsudek není věcně správný. Nemohl být potvrzen (§ 219 o. s. ř.), a protože nebyly splněny ani podmínky pro jeho zrušení (§ 219 a o. s. ř.), odvolací soud jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, a sice tak, že excindační žalobu zamítl.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, a proto jí byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na bránění práva. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování žalované advokátem, paušální částky jako náhrady hotových výdajů a paušální náhrady dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. stanovící výši paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. v případě účastníka nezastoupeného advokátem. Žalovaná - ještě nezastoupená advokátem - předestřela soudu procesní obranu, náleží jí náhrada za 1 úkon podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 3 v souhrnné výši 300 Kč. Zástupce žalované vykonal ve věci 5 úkonů právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), účasti na jednáních soudu 14. 5., 23. 5. (od 12:00 do 14:43) a 29. 5. 2018 (vyhlášení rozsudku) podle § 11 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalované advokátem podle § 7 bod 4 advokátního tarifu (odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, kde tarifní hodnota vychází z § 9 odst. 1 advokátního tarifu) činí za jeden úkon právní služby 1 500 Kč, celkem 6 750 Kč (4,5x1 500Kč). Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 1 500 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (5x300 Kč). Protože zástupce žalované prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 8 250 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. na částku 9 983 Kč; a v případě odvolacího řízení se podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., jedná o odměnu 3 000 Kč (2x1 500 Kč) a paušální náhradu hotových výdajů 600 Kč (2x300 Kč), za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu, což bylo navýšeno o DPH na 4 356 Kč a včetně soudního poplatku celkem činí 9 356 Kč.

19. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalované.

20. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.


Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě.

Proti tomuto rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Ostrava 1. dubna 2019

Mgr. Dagmar Gottwaldová v. r.
předsedkyně senátu