Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:56Co 78/2018     
Soud:Krajský soud v Ostravě
ECLI:ECLI:CZ:KSOS:2018:56.CO.78.2018.1
Datum rozhodnutí:11.07.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Dotčené předpisy:Nařízení () č. 44/2001
Kategorie rozhodnutí:EU


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zavrtálkové a soudců JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci

žalobce: S. A., narozený dne xxx

            bytem xxx

            zastoupený advokátem Mgr. Ing. Janem Zonkem

            sídlem Sadová 1585/7, 702 00  Ostrava – Moravská Ostrava

proti

žalovanému: I. I.,  narozený dne xxx, občan Černé Hory,

            bytem xxx

            zastoupený advokátem JUDr. Miroslavem Kříženeckým

            sídlem Advokátní kancelář Kříženecký & partneři s. r. o., Na Sadech 21,

            370 01  České Budějovice

o nahrazení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy a o vzájemné žalobě,

k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2017, č. j. 29 C 300/2014-285


takto:

I. Rozsudek okresního soudu v odstavcích I. a II. výroku se potvrzuje.

II. V odstavci III. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem částku 18.517 Kč.  

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.324 Kč.  



Odůvodnění:

1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem uložil žalovanému povinnost souhlasit s vydáním automobilu Ferrari 599 GTB, červené barvy, VIN ZFFFD60B000152502 a technického průkazu k automobilu č. 2012CP48028 z úschovy Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 Sd 421/2014. Vzájemnou žalobu žalovaného o  souhlas žalobce s vydáním téhož vozidla žalovanému ze soudní úschovy zamítl. Žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů prvostupňového řízení žalobci k rukám jeho advokáta ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku v částce 17.246 Kč. České republice právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení nepřiznal.

2. Žalovaný proti rozsudku podal včasné odvolání směřující proti všem jeho výrokům a důvody odvolání označil s odkazem na § 205 odst. 2 písm. b), c), e), d) a g) o. s. ř. V odvolání  polemizoval se skutkovými závěry okresního soudu o tom, že žalovaný neprokázal pozbytí vlastnictví k vozidlu činem povahy trestného činu. Zopakoval, že držbu vozidla pozbyl jeho zapůjčením osobě Ch. R., který vozidlo žalovanému nevrátil a v tom žalovaný spatřuje čin povahy trestného činu. Žádná smlouva o převodu vlastnictví k vozidlu, v důsledku které by žalovaný pozbyl držbu, uzavřena nebyla. Chování osoby, která si vozidlo vypůjčí za účelem zkušební jízdy a následně je nevrátí, nelze posuzovat jinak než jako čin trestné povahy. Okresní soud tvrdí, že žalovaný neprokázal svá tvrzení, na druhé straně však důkazní návrhy žalovaného zamítl. Aplikace ustanovení § 935 odst. 1 BGB  ve spojení s § 932 – 934 nepřipadá v úvahu v situaci, kdy vozidlo bylo vlastníku ukradeno. Okresní soud se zabýval pouze 1. podmínkou stanovenou právním ustanovením, tj. „ukradením“, aniž se vypořádal s dalšími okolnostmi, bez nichž není možná aplikace § 932 – 934 BGB. Na situaci dopadá pasáž ustanovení „nebo o ni přišel jiným způsobem“, pokud se soud neztotožní s tím, že vozidlo bylo žalovanému odcizeno. Okresní soud pominul skutečnost, že žalobce obdržel k vozidlu pouze jediný klíč, ačkoli standartně existují dva a nevypořádal se s tvrzením žalovaného, kterým vysvětluje dispozici žalobce s dokumentací k vozidlu uloženou v přihrádce u spolujezdce. Nesprávně připustil důkaz záznamem z benzínové stanice, ačkoli tento důkaz žalobce navrhl po koncentraci řízení. Žalobce ovšem navrhoval kamerové záznamy z čerpací stanice k důkazu již v rámci lhůty pro koncentraci a lze předpokládat, že je měl k dispozici. Jde o vadu, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okresní soud pochybil skutkovými závěry, že žalovaný nepozbyl vlastnictví činem povahy trestného činu, provedl procesně nepřípustný důkaz a zamítl provedení dalších důkazů navržených žalovaným. Žalovaný navrhl, aby rozsudek okresního soudu odvolací soud zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku. Žalovaný neprokázal, že někdy v minulosti vlastníkem vozidla vůbec byl. I za situace, že je pravdivé tvrzení žalovaného o nabytí vlastnictví vozidla a pozbytí držby, je rozhodující, že žalobce se stal oprávněným vlastníkem vozidla v souladu s ust. § 929 a 932 BGB. Žalobce byl totiž v dobré víře, že vlastníkem vozidla je M. F., žalobce vozidlo nabyl koupí v autobazaru, byly mu předány originály listin k vozidlu včetně originálu technického průkazu a klíče k vozidlu. Tvrzení žalovaného o způsobu pozbytí držby však nejsou pravdivá. Ust. § 935 stanoví nemožnost nabytí vlastnického práva dle § 932 v případě, kdy u předchozího vlastníka dojde k nedobrovolné ztrátě držby. Pokud však vlastník držbu dobrovolně postoupil, respektive o ni přišel nikoli bez své vůle, ustanovení § 935 BGB se neuplatní. Žalovaný potvrdil, že pozbyl držbu zapůjčením vozu ke zkušební jízdě.  Ch. R. vůz následně nevrátil. Rovněž v případě, že by šlo o pravdivé tvrzení žalovaného půjde o dobrovolné postoupení držby vozidla jiné osobě a ustanovení § 935 BGB se neuplatní. Žalobce v té souvislosti odkázal na komentář k BGB a rozhodnutí Německého Spolkového Nejvyššího soudu (BGH) č. V ZR 58/13 ze dne 13. 12. 2013, v němž byla řešena podobná situace. Jeho výkladu ust. § 935 BGB odpovídá také obsah sdělení Státního zastupitelství Brémy, č. j. 140 Js 37193/14 ze dne 5. 8. 2016. Provedení důkazu záznamem z benzínové stanice není v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Záznam byl navíc jedním z celé řady jiných důkazů vyvracejících tvrzení žalovaného. Žalovaný tvrdil, že vozidlo mu bylo odcizeno 28. 6. 2014. Z řady dalších důkazů svědčících ve prospěch žalobce plyne, že právní předchůdce žalobce M. F. vozidlo nabyl již 24. 6. 2014 a dne 25. 6. 2014 je předal do opravny Dent Wizard Service Center Bremen, kde se vozidlo nacházelo do 27. 6. 2014. Dne 27. 6. 2014 držbu k vozidlu nabyl žalobce. Žalovaný podal trestní oznámení pro odcizení vozidla teprve v červenci roku 2014. Žalovaný i jeho bratr V. I. v průběhu výslechu před policejním orgánem v červenci roku 2014 uvedli, že s Ch.R., který měl vozidlo odcizit, řešili již jen způsob zaplacení kupní ceny. Nesprávná je výše přiznané náhrady nákladů prvostupňového řízení, neboť chybí přiznání náhrady nákladů za účast u jednání dne 9. 1. 2017, u kterého došlo k vyhlášení rozsudku. Okresní soud nesprávně vycházel z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, nikoli z tarifní hodnoty vyjádřené výší kupní ceny vozidla, tj. z částky 56.000 €.1.

2. Přezkum věcné správnosti rozsudku ve všech jeho výrocích dotčených včasným odvoláním žalovaného proběhl u odvolacího jednání dne 11. 7. 2018 bez účasti obou účastníků řízení. K odvolacímu jednání byl žalovaný řádně a včas předvolán. Předvolání k jednání bylo doručeno advokátu žalovaného, který předvolání převzal dne 8. 6. 2018. Ačkoli advokát žalovaného s datem 4. 7. 2018 doručil okresnímu soudu sdělení o vypovězení plné moci žalovanému, nemá toto sdělení vliv na posouzení včasnosti a řádnosti doručení předvolání k odvolacímu jednání žalovanému prostřednictvím jeho tehdejšího advokáta. Žalovaný se prostřednictvím advokáta o termínu předvolání k odvolacímu jednání dozvěděl a skutečnost, že se odvolacího jednání nezúčastnil v době, kdy již nebyl advokátem zastoupen, netvoří překážku k projednání odvolání a rozhodnutí o něm bez účasti žalovaného. Odvolání proti výrokům o věci samé v odstavcích I. a II. důvodné není.

3. Z obsahu spisu plyne, že žalovaný je občanem Černé Hory s bydlištěm na území Spolkové republiky Německo (viz policejní záznam Policie Bremen ze dne 30. 6. 2014). Žalobce je nositelem občanství České republiky (viz úřední záznam o podání vysvětlení Policie ČR, Obvodního oddělení Ostrava-Vítkovice ze dne 8. 7. 2014 na č.l. 2 spisu OS Ostrava, sp. zn. 99 Sd 421/2014).  Problematiku mezinárodní příslušnosti a volby práva je proto třeba posuzovat v prvé řadě podle předpisů Evropské unie. Použití Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU/1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Brusel I. bis“) nepřicházelo v úvahu vzhledem k datu účinnosti Nařízení – 10. 1. 2015. Řízení ve věci bylo zahájeno žalobou dne 1. 12. 2014  za účinnosti Nařízení Rady ES/44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a ochodních věcech („Brusel I.“). Podle jeho článku 1 odst. 1 se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Obecné ustanovení článku 2. odst. 1 a 2 nařízení stanoví pravidlo, že u žalovaných osob, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použije stejné pravidlo pro určení mezinárodní příslušnosti jako pro vlastní státní příslušníky tohoto státu (SRN). Možnost podat žalobu proti osobě s bydlištěm v jiném členském státě připouštějí pravidla stanovená v oddílech 2 – 7 (viz článek 3 odst. 1). Podle článku 24 oddílu 7 s názvem „Ujednání o příslušnosti“ platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní (věta 1.). Rovněž  s odkazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Nd 336/2007 mezinárodní příslušnost ČR v dané věci lze odvodit z článku 24 Nařízení  Brusel I. Místní příslušnost OS v Ostravě je příslušností výlučnou podle § 299 odst. 2 z. ř. s. a § 88 písm. d) o. s. ř. 1.

2. Se závěrem okresního soudu o volbě práva dle § 70 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém lze souhlasit, neboť skutečnost, která zakládá vznik či zánik vlastnického práva k vozidlu účastníků řízení nastala na území Německa a přichází proto v úvahu použití  německého hmotněprávního předpisu, kterým je německý občanský zákoník ve znění platném v červenci roku 2014.

3. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu bez potřeby jejich doplnění. Pokud žalovaný v odvolání namítal nedostatečná skutková zjištění okresního soudu a neprovedení důkazů jím navržených, odvolací soud se s odvolacími námitkami žalovaného neztotožnil. Listinné důkazy navržené žalovaným v rámci zájemné žaloby a vyjádření k žalobě okresní soud měl k dispozici a důkaz jimi provedl. Důkaz výslechem svědka B. S. A., bytem v Belgii je důkazem nehospodárným, neboť výslechem svědka mělo být potvrzeno jen to, že vůz žalovaný nabyl kupní smlouvou od této osoby. O dalších důkazních návrzích (viz podání žalovaného ze dne 11. 12. 2015, č.l. 59) platí, že výslech žalovaného jako důkaz k prokázání jeho skutkové verze je nadbytečný. Rozhodné skutečnosti byly totiž zjištěny z listin předložených oběma procesními stranami. Žalovaný navrhl důkaz výslechem dalších 4 osob, aniž uvedl, co měli svědkové svou výpovědí konkrétně potvrdit (žalovaný navrhl jejich výslech „k prokázání svých tvrzení“). Šlo tedy rovněž o důkazy nadbytečné, které nemohly přispět ke zjištění skutečného stavu věci.

4. Pro větší přehlednost odvolací soud provedl shrnutí právně významných skutkových zjištění. Žalovaný měl nabýt vlastnictví k osobnímu vozu značky Ferrari 599 GTB, karoserie červené barvy, VIN ZFFFD60B000152502, kupní smlouvou uzavřenou s prodávajícím A. A.K. dne 11. 4. 2014 za částku 49.500 € (viz listina č.l. 63). Podle vlastního tvrzení žalovaný předal vůz ke zkušební jízdě zájemci o koupi vozidla osobě R. Ch. (bez bližšího označení data předání), a ten vůz nevrátil. Žalovaný souhlasil se zkušební jízdou poté, co zájemce o jeho koupi akceptoval žalovaným požadovanou částku. Jako jistinu zájemce zanechal u žalovaného svůj vůz reg. zn. DH – EE 63. Po odjezdu s vozidlem žalovaného stejná osoba telefonicky žádala bratra žalovaného o převoz svého vozu do místa jeho bydliště, neboť manželka zájemce musí jít s dítětem k lékaři. Žalovaný s bratrem vůz zájemci do místa bydliště odvezli. V telefonátu s bratrem žalovaného zájemce sdělil, že je ve Švýcarsku a chtěl převést peníze za koupi vozidla žalovanému, ten však převod odmítl, neboť v téže době byl otec žalovaného ve Švýcarsku a mohl peníze převzít hotově (viz oznámení na Policii Bremen Německo ze dne 30. 6. 2014, kterým žalovaný inicioval zahájení vyšetřování osoby R. Ch., č.l. 254-255). Ze záznamu o výpovědi bratra žalovaného V. I. Policií v Německu ze dne 10. 7. 2014 (č.l. 257 – 258) plyne, že svědek odvezl Mercedes na adresu bydliště Ch. R. na základě jeho telefonické žádosti. Následně celý víkend se neozval a telefonicky se spojil se svědkem v následující pondělí ráno. Tvrdil, že je ve Švýcarsku a nabídl, že peníze převede na číslo účtu. Svědek číslo účtu nesdělil a předstíral, že ve Švýcarsku je otec, jemuž může jmenovaný peníze předat. V mezidobí do data výslechu svědka „Ch.“ svědku znovu volal a nabízel zaplacení peněz z 1/2 hotově, zbytek do konce měsíce, a s tím svědek nesouhlasil. Z trestního oznámení ze dne 2. 7. 2014 Dr. D. H. plyne, že  ten jménem žalovaného podal podnět k trestnímu stíhání osob Ch. R. a A. F., Státnímu zastupitelství Bremen v Německu. Podle obsahu trestního oznámení je žalovaný vlastníkem vozu značky Ferrari 599 GTB …, které žalovaný nabízel k prodeji. Dne 28. 6. 2014 se bratru žalovaného ozval Ch. R. s informací, že našel kupce a požádal o zkušební jízdu. Bratr žalovaného zkušební jízdu jmenovanému umožnil. Ve voze se nacházel technický průkaz v vozidlu a další doklady. Jmenovaný vůz odvezl a nevrátil jej. Obviněný měl bratru žalovaného tvrdit, že vůz prodal do Švédska, vůz se má následně nacházet v držení osoby A. F. (č.l. 18 – 20 a č.l. 61v – 62v). Skutečnost, že v době od 25. 6. do 27. 6. 2014 se vozidlo nacházelo  u servisní společnosti Dent Wizard Service Center v městě Bremen plyne z listiny (č.l. 101v -  102), podle jejíhož obsahu  společnost Dent Wizard Service Center převzala od zákazníka A. F. vůz k opravě sedadla prostoru nohou a zadní přihrádky sedadla. Kupní smlouvou uzavřenou dne 24. 6. 2014 prodávajícím HTL Automobile a kupujícím F. M. bylo potvrzeno, že za částku 55.000 € jmenovaný nabyl vozidlo do vlastnictví kupní smlouvou. Fakturou ze dne 27. 6. 2014  vystavenou M. F. kupujícímu – žalobci byl potvrzen převod  vozidla Ferrari 599 GTB … za částku 56.000 € žalobci (č.l. 94 – 96). Státní zastupitelství Brémy opatřením ze dne 16. 12. 2015 vyjádřilo k žádosti žalovaného stanovisko Policii ČR, Obvodnímu oddělení Ostrava – Vítkovice (č.l. 92). V elektronickém podání ze dne 15. 6. 2016 a v záznamu státního zástupce Bremen ze dne 5. 8. 2016, č.j. 140 Js 37193/14 (č.l. 138 – 145) je vyjádřeno stanovisko, že podle předložených písemností vozidlo nabyl žalobce v dobré víře. Státní zastupitelství ve vyšetřovacím řízení proti Ch. R. pro zpronevěru k tíži poškozeného I. I. obdrželo v červenci 2014 sdělení, že vozidlo Ferrari, typ 599 GTB … bylo zadrženo v ČR. Podle referátu státního zástupce, který se touto záležitostí zabýval, zastával úřad názor, že vozidlo nebylo možno získat v dobré víře. V rámci změny postoje úřadu státní zastupitelství je toho názoru, že podle německého občanského práva žalobce osobní vozidlo získal v dobré víře od M. F. Tomu neodporuje ani ta skutečnost, že obviněný Ch. R. je podezřelý, že automobil, před jeho prodejem osobě M. F., zpronevěřil. Vůz byl ovšem prokazatelně podle stavu spisu nejprve vydán obviněnému Ch. R. za účelem zkušební jízdy. Původní majitel proto nepozbyl přímé vlastnictví proti své vůli nebo bez své vůle a neexistuje nedobrovolná ztráta držby podle § 935 občanského zákoníku, která by nabytí vlastnictví v dobré víře odporovala. Vozidlo jako důkazní prostředek státní zastupitelství ve vyšetřovacím řízení nepotřebuje. Pokud by se vozidlo nacházelo v Německu, bylo by vydáno poslednímu majiteli – S. A. Ze sdělení soudu Bremen v procesu pod č.j. Js 37193/14 plyne, že nebyl vydán dosud rozsudek a termín hlavního líčení není stanoven. Obsahem spisu Okresního soudu Ostrava, sp. zn. 99 Sd 421/2014 bylo prokázáno, že Policie  ČR, obv. oddělení Ostrava-Vítkovice dne 8. 7. 2014 vůz zajistila dle § 34a odst. 7 zákona o policii. Žalobce podal policii vysvětlení, že vůz koupil od majitele autobazaru M. F. dne 27. 6. 2014 za částku v souhrnu 56.000 €. Žalobce podal žádost o vydání věci z předběžného zajištění policií dne 2. 9. 2014, žalovaný podal stejnou žádost prostřednictvím svého advokáta v Německu dne 5. 8. 2014. Policie vozidlo předala do soudní úschovy se zdůvodněním, že k vozu uplatňuje právo rovněž jiná osoba a trvají pochybnosti o vlastnickém právu. Žalobce i žalovaný podali žádost o vydání vozu ze soudní úschovy, žalobce podáním ze dne 23. 9., žalovaný ze dne 4. 12. 2014. 1.

2. Prodávající M. F. dopisem ze dne 14. 7. 2014 adresovaným advokátu žalobce potvrdil skutkovou verzi žalobce o prodeji vozu žalobci dne 27. 6. 2014 za částku 56.000 €. Samotný F. vůz koupil 24. 6. 2014 za částku 55.000 € od firmy H plus L Automobile  - S. R.

3. Ostatní listiny, jimiž okresní soud prováděl důkaz vydané před datem 24. 6. 2014, tedy před datem uzavření kupní smlouvy předchůdce žalobce M. F., jsou bez významu na právní posouzení věci. Žalobce některými listinami prokazoval, že vozidlo převzal a spolu s nimi  listiny osvědčují technický stav vozidla. Žalovaný namítal, že v době protiprávního zadržení vozu osobou Ch. R. se listiny nacházely ve voze. Obě verze se vzájemně nevylučují a nepřispívají k řešení předběžné otázky, zda vlastnické právo k vozidlu zůstalo žalovanému či v důsledku převzetí držby v dobré víře přešlo na žalobce. Bez významu jsou rovněž fotokopie  obrazových příloh, případně záznam zachycený na CD nosiči pro mizivou důkazní hodnotu.  Pokud je žalovaným namítána skutečnost, že důkaz flash diskem byl proveden po zákonné koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř.,   platí, že rovněž tento důkaz je bez významu na právní posouzení věci.

4. Problematika přechodu vlastnictví k vozidlu jako otázka předběžná se posuzuje podle příslušných hmotněprávních ustanoveních německého občanského zákoníku tzv. BGB ve znění účinném v roce 2014. Samotné řízení o vydání věci ze soudní úschovy se řídí ust. § 299 z. ř. s. Na vzájemný návrh žalovaného dopadá ustanovení § 97 o. s. ř. ve spojení s § 299 z. ř. s.

5. Podle zákona o Policii ČR č. 273/2008 Sb. ve znění doplňků a změn provedených zákonem č. 64/2014 Sb. účinného od 1. 5. 2014, § 34a odst. 7, jestliže na předběžně zajištěnou věc uplatňuje nárok osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostem se věc uloží do úschovy soudu a osoba, která si na věc činí nárok se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.1.

2. Podle § 299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.

3. Podle § 932 odst. 1 německého zákoníku občanského (BGB) ve znění platném v „červenci roku 2014“, s názvem: „Nabytí neoprávněného v dobré víře“, prostřednictvím zcizení uskutečněného podle § 929 se nabyvatel stane vlastníkem také tehdy, pokud věc nepatří zciziteli, vyjma toho, když by v době, kdy by podle těchto předpisů vlastnictví nabyl, nebyl v dobré víře. V případě § 929 věta druhá to platí ovšem jen tehdy, když nabyvatel držbu od zcizitele nabyl.

4. Podle § 929 odst. 1 s názvem: „Shoda a předání“, k převodu vlastnictví movitých věcí je potřebné, aby vlastník věc předal nabyvateli a oba se shodli na tom, že vlastnictví má přejít. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, pokud je nabyvatel držitelem této věci, pak stačí shoda o přechodu vlastnictví.

5. Podle § 935 odst. 1 s názvem: „Nabytí ztracených věcí ne v dobré víře“, nabytí vlastnictví na základě § 932 – 934 nepřipadá v úvahu v případě, kdy věc byla vlastníkovi ukradena, ztratila se mu nebo o ní přišel jiným způsobem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, to samé  platí, pokud byl vlastník pouze nepřímým držitelem, když o věc přišel držitel.

6. Spolkový soudní dvůr Německa v rozhodnutí sp. zn. Az V ZR 58/13 ze dne 13. 12. 2013 posuzoval obdobnou situaci, kdy žalobce poskytl svůj osobní vůz značky BMW jako jistotu půjčky a dohodou s obchodní společností reprezentovanou osobou, se kterou půjčku vyjednal, uzavřel písemnou smlouvu o převodu vlastnictví k vozu na obchodní společnost. Jednajícímu předal vozidlo, klíče a technické osvědčení o registraci. Následně byl vůz z registrace na žalobce odhlášen. Vůz koupila prostřednictvím prodejce vozidel žalovaná. Zemský soud i Vrchní soud  žalobu o vydání vozu a zaplacení obohacení o jeho užívání zamítl se závěrem, že: „… dobrovolné předání věci výlučným vlastníkem vylučuje ztrátu s ohledem na dalšího spoluuživatele“. Spolkový soudní dvůr opravnému prostředku žalobce nevyhověl a přijal závěr, že „…nabytí vlastnictví žalovanou v dobré víře podle § 932 odst. 1 věta prvá a § 929 věta prvá německého občanského zákoníku předpokládá, že žalovaná se dohodla s prodejcem o přechodu vlastnictví k vozu, prodejce jí zajistil bezprostřední držbu k vozu a žalovaná byla při nabytí vlastnictví v dobré víře. Nevěděla, ani v důsledku hrubé nedbalosti nemohla vědět, že BMW prodejci nepatřilo a náleželo třetí osobě.  V rozporu s názorem žalobce neztroskotává nabytí vlastnictví k BMW žalovanou  v dobré víře na ustanovení § 935 odst. 1 německého občanského zákoníku. Podle něj nepřichází v úvahu nabytí vlastnictví k movité věci v dobré víře přes dobrou víru nabyvatele, pokud věc byla vlastníku odcizena, ztratil ji nebo se mu ztratila. Movitá věc se vlastníku ztratí, jestliže ten ztratí její držbu nedobrovolně. Žalobce držbu BMW neztratil nedobrovolně“.

7. Způsob výkladu ustanovení BGB odpovídá rovněž stanovisku  Státního zastupitelství Brémy, které vyjádřilo názor, že policií zajištěný vůz v ČR lze vydat žalobci, neboť vyšetřování v trestní věci z podnětu žalovaného tomu nebrání.

8. Závěr z cit. rozhodnutí Spolkového soudního dvoru se uplatní také v případě nabytí vlastnictví k vozu značky Ferrari 599 GPB žalobcem. Žalobce uzavřel kupní smlouvu s prodejcem ojetých vozidel a mohl důvodně předpokládat, že prodejce je oprávněn vozidlo na žalobce převést. Z jednání žalobce při uzavírání kupní smlouvy nebylo možno dovodit jeho hrubou nedbalost, respektive vědomost, že prodejce nebyl oprávněn s vozem disponovat. Pokud jde o způsob pozbytí vlastnictví k vozu žalovaným, nelze vycházet z jeho tvrzení, že dne 28. 6. 2014 vůz předal (žalovaný nebo jeho bratr) Ch. R. ke zkušební jízdě. Z oznámení žalovaným  na Policii Bremen dne 30. 6. 2014 a z výpovědi bratra žalovaného V. I. plyne, že  jednali s R. o prodeji vozu a ten také akceptoval kupní cenu požadovanou žalovaným. Žalovaný vůz předal zájemci o koupi vozu údajně ke zkušební jízdě. V bydlišti žalovaného zájemce zanechal svůj vlastní vůz. Žalovaný  neuváděl ve své verzi datum předání vozu R. Zájemce o koupi telefonicky nabídl bratru žalovaného převod kupní ceny na bankovní účet, a při následném telefonickém hovoru jiný způsob zaplacení kupní ceny.  Ve vyjádření k žalobě a vzájemné žalobě ze dne 18. 12. 2014 (č.l. 14-15) je ovšem tvrzeno, že vůz byl žalovanému odcizen „v dubnu 2014“. V žádosti o vydání vozu ze dne 4. 12. 2014 advokátem žalovaného není datum pozbytí držby vozidla žalovaným uvedeno vůbec. Tvrdí se jen, že žalovanému byl vůz odcizen bez časového údaje, kdy k odcizení mělo dojít. Tyto skutečnosti znevěrohodňují skutkovou verzi žalovaného a naopak nasvědčují  tomu, že žalovaný či jeho bratr předali R. vůz dobrovolně jako potenciálnímu kupci v očekávání, že dojde k zaplacení kupní ceny, a teprve v souvislosti s prodlením kupce se zaplacením kupní ceny žalovaný dal podnět k jeho trestnímu stíhání s verzí o „zkušební jízdě“. Z chování žalovaného nelze  dovodit, že vůz byl žalovanému odcizen, vůz pozbyl ztrátou či jiným způsobem proti své vůli, který má charakter trestného činu. Z předložených listin naopak plyne, že žalobce nabyl vlastnictví k vozu koupí řádně a nic nenasvědčuje o existenci hrubé nedbalosti, v důsledku které žalobce měl a mohl předpokládat, že prodejce vozu M. F. nebyl oprávněn žalobci vůz prodat. K prodeji vozu žalobci došlo dříve, než žalovaný oznámil Policii Bremen (30. 6. 2014) „odcizení vozu“ bez bližšího časového údaje, kdy měl vůz pozbýt. Tvrzení, že se tak stalo 28. 6. 2014 podle verze  publikované advokátem žalovaného v Německu je nevěrohodná. Od data 24. 6. 2014 měl totiž vůz k dispozici M. F., který následného dne  - 25. 6. 2014 vůz předal servisní firmě k opravě a zde se vůz nacházel do 25. 6. 2014. Všechny právně významné listiny podporují skutkovou verzi žalobce o nabytí vozu koupí v dobré víře k datu 27. 6. 2014 a vylučují skutkovou verzi žalovaného o nedobrovolném pozbytí držby vozu k datu 28. 6. 2014. Pro právní hodnocení věci nebyly nezbytné důkazy v podobě fotografií či důkaz flash diskem po koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. Zjištění z těchto důkazů nemají vliv na právní posouzení věci a šlo vlastně o důkazy zbytečné.1.

2. Se závěrem, že  žalobce prokázal svou skutkovou verzi o nabytí vozu řádnou koupí v dobré víře a žalovaný neprokázal pozbytí vozu proti své vůli odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek okresního soudu v odstavcích I. a II. výroku, jimiž okresní soud vyhověl žalobě žalobce a zamítl vzájemnou žalobu žalovaného. V důsledku výrokové části rozsudku v odstavci I. dojde k vydání vozidla ze soudní úschovy žalobci, neboť chybějící souhlas žalovaného s vydáním vozu žalobci byl nahrazen tímto soudním rozhodnutím v souladu s § 299 odst. 1 z. ř. s.

3. Výrok o náhradě nákladů řízení (odst. III.) byl pro nesprávný výpočet výše náhrady odvolacím soudem změněn dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. S odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku odvolacího soudu plnou náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Náklady žalobce tvoří odměna jeho advokáta podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních odměn a služeb (advokátní tarif), z tarifní hodnoty 10.000 Kč; ve spojení s § 7 bod 4 se rovná částce 1.500 Kč/1 úkon. V této výši advokátu žalobce náleží náhrada za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby. Následné úkony proběhly již po podání vzájemné žaloby žalovaným a odměna advokátu žalobce náleží z tarifní hodnoty 20.000 Kč, tj. ze součtu 2 tarifních hodnot spojených věcí, žaloby a vzájemné žaloby. Odměna za 1 úkon se tak rovná částce 1.900 Kč/1 úkon. Odměna v této výši náleží advokátu žalobce za účast u jednání ve dnech 12. 11. 2015, 26. 9. 2017 a 31. 10. 2017 a za vyjádření ze dne 29. 5. 2017. Za účast u jednání dne 9. 11. 2017, u kterého došlo pouze k vyhlášení rozsudku, náleží odměna ve výši 1/2, tj. částka 950 Kč podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu. Úkon spočívající v doplnění důkazních návrhů je úkonem nadbytečným, který mohl a měl být součástí žaloby a za tento úkon advokátu odměna nenáleží. V součtu jde o odměnu za 2 úkony á 1.500 Kč, tj. 3.000 Kč, 4,5 úkonu á 1.900 Kč, tj. částka 8.550 Kč, 7 x paušální náhrada á 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2.100 Kč, a ze součtu odměn a paušálních náhrad 21% DPH dle § 14a odst. 1 advokátního tarifu, tj. částka 2.867 Kč po zaokrouhlení. V součtu se soudním poplatkem – 2.000 Kč, náleží žalobci proti žalovanému náhrada nákladů prvostupňového řízení v částce 18.517 Kč. 1.

2. Vadný je  výrok rozsudku v odstavci IV., kterým okresní soud České republice nepřiznal náhradu nákladů prvostupňového řízení.

3. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. platí, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalovaný v průběhu řízení před okresním soudem netvrdil nic, co by umožnilo závěr, že je osobou s předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Okresní soud odůvodnil nákladový výrok závěrem, že uložení povinnosti k náhradě nákladů státu se jeví nepřiměřeně tvrdým opatřením. Okresní soud tedy rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů patrně za použití § 150 o. s. ř. a za důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval tu skutečnost, že jiným způsobem, než uplatněním svých nároků před českým soudem, nemohli účastníci dosáhnout svého nároku. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí. Výsledek řízení, kterým je procesní neúspěch žalovaného, je důvodem, pro který žalovaný je povinen zaplatit náklady vzniklé státu za tlumočení listin použitých k důkazu předložených účastníky v cizím jazyce. Náklady tvoří odměna tlumočnice Mgr. Sylvie Kany,

- v částce 4.550 Kč za překlad výňatků ustanovení BGB (viz usnesení č.l. 195),

- v částce 1.050 Kč za překlad přílohy k bodu 12.2.6., zřejmě součástí dožádání se žádostí o výslech žalovaného (č.l. 206), přílohy k bodu 12.2.6. svědka bez jeho označení (č.l. 209), přílohy k bodu 12.3. žádosti o zaslání rozhodnutí v trestní věci Ch. R. (č.l. 212),

- v částce 4.598 Kč za překlad rozsudku Zemského soudního dvoru předloženého žalobcem a

- částka 348 Kč za překlad dožádání adresovaného soudu Bremen (usnesení č.l. 245).

24. Vyjma odměny v částce 1.050 Kč za překlad příloh k dožádání, které okresní soud nerealizoval, jde o náklady vedoucí k prokázání skutkových zjištění, na jejichž podkladě  soud vyhověl žalobě a zamítl vzájemnou žalobu. Procesní neúspěch žalovaného je důvodem pro uložení náhrady těchto nákladů žalovanému v souhrnné částce 9.496 Kč (tj. vyjma částky 1.050 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit na účet OS v Ostravě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

25. V odvolacím řízení, v němž žalovaný neuspěl s odvoláním, je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Jde o odměnu za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 11. 7. 2018 á 1.900 Kč/1 úkon, 2 x paušální náhradu á 300 Kč/1 úkon a ze součtu odměn a paušálních náhrad, tj. z částky 4.400 Kč, 21% DPH, tj. částka 924 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení v souhrnu 5.324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Požadavek advokáta žalobce, aby odměna v řízení před okresním soudem i v odvolacím řízení byla vypočtena z tarifní hodnoty 56.000 € odporuje ustanovení advokátního tarifu. Předmětem řízení je nahrazení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy, nikoli hodnota samotné věci. Hodnotu práva na nahrazení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy nelze vyjádřit v penězích a tarifní hodnota se stanoví podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu.




Poučení:


Proti tomuto rozsudku  je možno podat dovolání jen z důvodů podle v § 237 o. s. ř.  Přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v I. stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.  

Ostrava 11. července 2018

JUDr. Eva Zavrtálková v. r.

předsedkyně senátu