Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:19Co 249/2018     
Soud:Krajský soud v Hradci Králové
ECLI:ECLI:CZ:KSHK:2018:19.CO.249.2018.1
Datum rozhodnutí:30.08.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu místní
Dotčené předpisy:§ 86 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)
čl. 4 odst. 1 Nařízení () č. 1215/2012
čl. 4 odst. 2 Nařízení () č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a

č. j. 19 Co 249/2018-51

USNESENÍ

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a Mgr. Martiny Nyplové ve věci
žalobkyně:Česká republika – Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra
IČO ---
sídlem Lhotecká 7, 143 01 Praha 12
proti
žalovanému:DM, narozený ---
státní příslušník Gruzie, neznámého pobytu
o zaplacení 1.250 Kč s příslušenstvím

k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. července 2018 č. j. 62 C 22/2017-43


takto:

Usnesení okresního soudu se mění tak, že se řízení nezastavuje.

Odůvodnění:

Usnesením výše označeným okresní soud zastavil řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění vysvětlil, že žalobkyně podala dne 7. 12. 2017 u něho žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení 1.250 Kč s úrokem z prodlení. V žalobě tvrdila, že žalovanému jakožto žadateli o udělení mezinárodní ochrany vyplatila finanční příspěvek namísto stravy za období od 27. 6. 2017 do 10. 7. 2017, a to ve výši 1.592 Kč. Za toto období však žalovaný v Pobytovém středisku KnO bydlel pouze dva dny, dne 29. 6. 2017 středisko opustil a už se do něj nevrátil. Za neodbydlené dny je žalovaný povinen vrátit vyplacený příspěvek, neboť příspěvek se poskytuje ve smyslu § 42 odst. 4 zák. č. 325/1999 Sb. o azylu pouze za dobu přítomnosti žadatele v azylovém zařízení. Okresní soud s odkazem na ust. § 103 a § 86 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovodil, že k projednání této věci není dána pravomoc soudů České republiky, neboť dle právních předpisů zde platných není dána jejich příslušnost. Poukázal v této souvislosti na zprávy Policie ČR a žalující organizační složky státu, že žalovaný je státním příslušníkem Gruzie, již není ubytován v pobytovém středisku Ministerstva vnitra v KnO, na území České republiky nemá povolen žádný druh pobytu a není již ani žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Okresní soud uzavřel, že žalovaný, který není občanem České republiky, se v době podání žaloby v České republice sice zdržoval, ale nyní jeho pobyt není znám, na území České republiky by se neměl nacházet, a ani nebylo zjištěno, že by měl v České republice nějaký majetek. Skutečnost, že zde měl dříve bydliště, je v tomto případě nerozhodná, protože ustanovení § 86 odst. 1 o. s. ř. lze vztáhnout pouze na české občany. Z tohoto důvodu soud řízení zastavil dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., neboť nedostatek pravomoci tuzemských soudů je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, v němž okresnímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci. Zdůraznila, že v době zahájení řízení se žalovaný na území České republiky zdržoval. Poukázala dále na to, že obecným soudem žalovaného je soud, v jehož obvodu má bydliště; nemá-li je, je jím soud, v jehož obvodu se zdržuje. Žalovaný byl k pobytu hlášen v pobytovém středisku v KnO, a proto je Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou věcně a místně příslušným k projednání této věci. Striktní omezení posouzení místní příslušnosti na ustanovení § 86 odst. 1 o. s. ř. pokládá žalobkyně za nesprávné. Žalobkyně konečně poukázala na ustálenou praxi soudů, před nimiž běžně uplatňuje nároky, které jsou předmětem i tohoto řízení. Navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), odvoláním napadené usnesení okresního soudu a jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se odvolatelka domáhala jeho přezkumu (§ 212 o. s. ř.). Přihlížel přitom jen k důvodům, které se týkají toho, co okresní soud řešil ve výroku odvoláním napadeného usnesení (§ 212a odst. 6 o. s. ř.). Odvolání shledal důvodným.

Právní posouzení otázky, zda daná věc patří do pravomoci soudů České republiky, bylo ze strany okresního soudu neúplné. Soud prvního stupně pominul totiž tu okolnost, že základním pramenem práva při posuzování této otázky ve sporech s mezinárodním prvkem je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Toto nařízení je přímo použitelné a má aplikační přednost před národním právem. Použije se tedy přednostně i v tomto sporu, kdy otázka pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů vyvstala s ohledem na cizí státní příslušnost žalovaného. Obecná ustanovení nařízení Brusel I bis vycházejí z principu, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu (čl. 4 odst. 1), a že na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky (čl. 4 odst. 2). Rozhodným okamžikem pro určení, zda má fyzická osoba bydliště v členském státu Evropské unie, je zahájení řízení, neboť i v režimu tohoto nařízení se uplatňuje zásada perpetuationis fori. To plyne z ustanovení čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis, v němž je použit výraz „žalovány“ (Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly). Z něj je patrné, že posuzování mezinárodní příslušnosti soudu je vázáno právě na okamžik zahájení řízení.

Vzhledem k výše uvedenému musel odvolací soud přisvědčit žalobkyni v tom, že ust. § 86 odst. 1 o. s. ř. nebylo ze strany okresního soudu v daném řízení použito zcela správně. Uvedené ustanovení zakládá příslušnost soudu, v jehož obvodu měl v České republice žalovaný poslední známé bydliště, a to za splnění dvou předpokladů: 1. žalovaný je občanem České republiky a 2. žalovaný nemá obecný soud anebo nemá obecný soud v České republice. Měl-li tedy dle tvrzení žalobkyně i zjištění okresního soudu žalovaný v době zahájení řízení bydliště v České republice, pak je třeba použít přednostně ustanovení článku 4 odst. 2 nařízení Brusel I bis, které popírá podmínku české státní příslušnosti žalovaného stanovenou v ust. § 86 odst. 1 o. s. ř. Také na žalovaného jakožto cizího státního příslušníka je tedy právě s ohledem na ust. § 4 odst. 2 nařízení Brusel I bis nutno použít pravidla pro určení příslušnosti, která se aplikují pro státní příslušníky České republiky, a tedy právě ust. § 86 odst. 1 o. s. ř.

Závěr okresního soudu, že věc nenáleží do pravomoci soudů České republiky z důvodu nedostatku jejich příslušnosti, proto nemůže obstát. Naopak na základě výše uvedeného lze dovodit, že mezinárodní příslušnost okresního soudu (a tím i jeho pravomoc) k projednání a rozhodnutí tohoto sporu dána je. Je založena na té okolnosti, že poslední známé bydliště žalovaného se nacházelo v pobytovém středisku v KnO v územním obvodu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Krajský soud proto odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje (§ 220 o. s. ř.).


Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Hradec Králové 30. srpna 2018


předsedkyně senátu