Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:5To 9/2018     
Právní věta:Důsledkem zrušení usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání obviněného podle § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. postupem dle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. výlučně z podnětu stížnosti obviněného je ve smyslu § 150 odst. 3 tr.ř. nutnost, aby orgán (stání zástupce), jemuž byla věc vrácena k novému rozhodnutí, v předmětu řízení rozhodl pouze způsobem, který respektuje princip zákazu reformace in peius. Jako procesně vadný je třeba hodnotit takový postup, který spočívá toliko ve vydání usnesení o pokračování v trestním stíhání dle § 172 odst. 4 tr.ř. na základě prohlášení obviněného dle téhož ustanovení, připojeného ke stížnosti, neboť toto zrušením usnesení o zastavení trestního stíhání pozbylo zákonný podklad. Absence rozhodnutí požadovaného rozhodnutím nadřízeného státního zástupce je podstatnou procesní vadou, kterou nelze zhojit v řízení před soudem.
Soud:Vrchní soud v Olomouci
ECLI:ECLI:CZ:VSOL:2018:5.TO.9.2018.1
Datum rozhodnutí:23.04.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Vady rozhodnutí
Vady řízení
Zákaz reformace in peius
Dotčené předpisy:§ 150 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ)
§ 258 odst. 1 písm. a) předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ)
Kategorie rozhodnutí:C


5 To 9/2018 - 1464



USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2018, odvolání obžalovaného T. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.9.2017, č.j. 46 T 8/2014-1264, a rozhodl
takto:

Podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu.

Podle § 260 tr.ř. se věc vrací státnímu zástupci k došetření.

Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12.9.2017, č.j. 46 T 8/2014-1264, byl obžalovaný T. S. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit tím, že s předchozím úmyslem vylákat zboží, bez toho, aby za toto zaplatil, dne 9.9.2008 uzavřel v klenotnictví RANZI OHG des J. Ranzi, se sídlem I-39100 Bozen, Museumstrasse 14/B, Itálie, kupní smlouvu na odběr hodinek „Chopard“ v hodnotě 19.750 EURO, náhrdelníku „Chopard“ v hodnotě 7.440 EURO a náušnic „Chopard“ v hodnotě 1.540 EURO, tedy v celkové hodnotě 28.730 EURO, po následné slevě v hodnotě 24.400 EURO, přičemž prostřednictvím faxu dne 10.9.2008 doručil do klenotnictví RANZI nepravdivé potvrzení o provedené platbě ve výši 24.400 EURO na účet dodavatele ze SWISS BUSINESS BANK (dále jen SBB), a to s cílem odebrat zboží dříve, než prodejce zjistí, že peníze na jeho účet nepřišly, vzhledem ke skutečnosti, že kontrolou účtu pracovníci klenotnictví zjistili, že příslušná platba nebyla na účet připsána, zboží nebylo obžalovanému vydáno, přičemž jednání obžalovaného tak bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 24.400 EURO, tj. 604.388 Kč.

2. Za výše zmíněný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a sbíhající se zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24.4.2013, č.j. 46 T 6/2012-8282, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.2.2014, č.j. 5 To 76/2013-9430, v bodech I.A) a IV.), byl obžalovanému dle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný T. S. odvolání, jež odůvodnil prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Marka Poláka. Své odvolání zaměřil jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Obžalovaný T. S. předně namítl nezákonnost provedené videokonference, neboť výslech svědků K. P. a J. P. neprobíhal v souladu s procesními předpisy. Jako zásadní nedostatek odvolatel označil, že svědci se během výslechu radili o tom, jak mají vypovídat, když je naprosto nepravděpodobné, aby si svědci pamatovali na přesný průběh události s ohledem na časový odstup. S ohledem na uvedené tak je nutno takové důkazy označit jako nezákonné a nelze z nich při rozhodnutí o vině vycházet. Za situace, kdy nebyl proveden žádný jiný důkaz, podle kterého by bylo možno učinit jednoznačný závěr o způsobu útoku a vyvolání následku údajného trestního jednání obžalovaného, nelze mít za prokázané, že k neprovedení platby došlo z viny obžalovaného a že tato skutečnost byla nepřekonatelnou překážkou k dokonání trestného činu. Soud měl proto aplikovat postup dle zásady in dubio pro reo, neboť nebyl proveden žádný důkaz, který by takový závěr opodstatňoval. Nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného spočívající v dobrovolném upuštění od dokonání, a tím, že nedokončil trestné jednání, odstranil i hrozící následek. Obžalovaný je toho názoru, že nalézací soud nesprávně objasnil i otázku postavení společnosti SBB a dalších společností, prostřednictvím kterých obžalovaný jednal, když uzavřel, že obžalovaný nemohl zajistit provedení bezhotovostní platby prostřednictvím žádné ze společností, neboť SBB byla akciová společnost bez bankovní licence v Anglii. Odvolatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí dále ve výroku o trestu, když bylo porušeno ustanovení § 227 tr.ř., neboť po zastavení trestního stíhání státním zástupcem bylo v tomto pokračováno jen na základě prohlášení obžalovaného o tom, že trvá na pokračování projednání věci. Má za to, že je přitom nerozhodné, zda usnesení o zastavení trestního stíhání později nabylo právní moci, jak uvádí soud prvého stupně, neboť prohlášením obžalovaného, že trvá na projednání věci, se de facto vždy ruší usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání, a v takovém případě právní moci nikdy nenabývá. Účelem a smyslem § 227 tr.ř. je aplikace zásady zákazu reformace in peius na případy, kdy obžalovaný nemá možnost uplatnit procesní postup obrany proti rozhodnutí o vině formou odvolání. Další nesprávnost výroku o trestu spatřuje odvolatel v tom, že nalézací soud při ukládání trestu nezohlednil délku trestního řízení, kdy od sdělení obvinění do vyhlášení rozsudku uběhlo více než devět let. Řízení je tedy stiženo vadou v průtazích řízení, které nebyly zaviněny jednáním obžalovaného. Délka trestního řízení, i vzhledem k tomu, že k trestné činnosti mělo dojít v zahraničí, je nepřiměřeně dlouhá, čímž byla porušena zásada přiměřené rychlosti trestního řízení. Státní zástupce ani přes zcela jasné a zřejmé pokyny soudu prvého stupně nekonal, orgány činné v trestním řízení zavinily průtahy, a proto je měl soud prvého stupně zohlednit. Soud prvého stupně se vyhnul i zdůvodnění, do jaké míry se jednání obžalovaného přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i okolnostem a důvodům, proč k dokonání nedošlo. Odvolatel dále namítl porušení práva na zákonného soudce, neboť byla porušena pravidla pro přidělování věcí senátům Krajského soudu v Brně dle rozvrhu práce. Původní obžaloba, ze které byl nyní projednávaný skutek vyloučen k samostatnému řízení, byla přidělena soudnímu oddělení 46 T v rozporu s určeným pořadím přidělování nápadu nových věcí u soudu prvého stupně dle rozvrhu práce pro rok 2012. Podle popisu skutků se jednalo o trestnou činnost hospodářského charakteru a finanční kriminality, tedy o trestní věc se specializací, a proto měla být přidělena senátu 39 T, nikoliv senátu 46 T. V této souvislosti odvolatel odkázal na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2786/2013, nález Ústavního soudu
sp.zn. I. ÚS 2769/15), když rozvrh práce nemůže přenechat rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věcí na soudním funkcionáři, neboť to ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc. Princip zákonného soudce je nutné dále vztáhnout i na určení přísedících. Předvídatelnost určení přísedících nebyla u Krajského soudu v Brně možná, pro obsazení senátu nebyla dána správou soudu příslušná pravidla, a záleželo to na libovůli předsedy senátu. Obžalovaný zdůraznil, že ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dospěl k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Co se týče Krajského soudu v Brně, Ústavní soud v minulosti neshledal u tohoto soudu důvody pro zrušení vydaných rozhodnutí ve vztahu ke způsobu obsazování přísedících, avšak z hlediska aktuálního vývoje nelze odhlédnout od změn provedených v oblasti rozvrhu práce a obsazování senátů u tohoto soudu v roce 2016, které dle odvolatele byly provedeny právě z důvodu zhojení vad při obsazování přísedících. Závěrem svého podání obžalovaný T. S. navrhl, aby vrchní soud zrušil napadený rozsudek a zprostil jej obžaloby.

4. Zdejšímu soudu bylo předloženo dále odvolání zpracované osobně obžalovaným, v němž velmi obšírně rozvádí důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nesprávné. Odvolací námitky obžalovaného lze shrnout do těchto bodů. Výroku o trestu vytkl jednak pochybení při jeho ukládání a dále nesprávnou výměru, když uložený trest považuje za značně přísný a tedy i nepřiměřený. Nalézací soud dále pochybil i při zařazení do příslušného typu věznice, když jej pro výkon uloženého trestu zařadil dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Soud tak sice postupoval podle obecných hledisek pro zařazování, nicméně měl vzít v úvahu novelizované znění ustanovení § 56 tr. zákoníku, které vstoupilo v účinnost až dne 1.10.2017. Soud měl proto v době vynesení rozsudku uplatnit postup dle § 56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadit jej do věznice s dozorem, s ohledem na nové platné znění tohoto ustanovení. Odvolatel má za to, že kritéria pro zařazování do jednotlivých typů věznic nelze uplatňovat mechanicky, a je třeba zohlednit zásadu individualizace trestu i při stanovení způsobu jeho výkonu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézací soud v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. opomněl uvést, jak posoudil dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, délku trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, a možnosti nápravy, jakož i jeho chování po činu. Při zařazení do příslušného typu věznice měl proto nalézací soud zohlednit rovněž nepřiměřenou délku trestního řízení, kdy průtahy shledává v řízení přípravném (trvalo šest let). Délka přípravného řízení byla zapříčiněna tím, že ve věci nebyly provedeny řádné procesní úkony, když příčinu nespatřuje ve složitosti věci, ale v pochybení policie a státního zástupce, kteří nevyslechli poškozené procesně použitelným způsobem, a nepostupovali v řízení s řádnou péčí. Tyto orgány neplnily důsledně pokyny, které jim byly uloženy nalézacím soudem a Vrchním soudem v Olomouci, což vedlo k tomu, že tato věc byla při předběžném projednání obžaloby soudem dvakrát vrácena do přípravného řízení. Z tohoto důvodu podal obžalovaný i žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kde žádal náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (tato věc je tam nadále vedena pod sp.zn. 10 C 18/2016). Nalézací soud proto pochybil, pokud nepřiměřenou délku trestního řízení nezohlednil při zařazení do příslušného typu věznice dle § 56 odst. 3 tr. zákoníku, jakož je povinen tuto délku promítnout i do nižší výměry nebo do mírnějšího druhu ukládaného trestu odnětí svobody v souladu s ustanovením § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud by proto i s ohledem na novou úpravu ustanovení § 56 tr. zákoníku měl obžalovaného zařadit pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou se středním stupněm zabezpečení, když by měl zohlednit rovněž jeho dosavadní vzorný výkon trestu (kázeňské odměny, nadstandartní návštěvy, přeřazení do věznice s ostrahou). Z hodnocení Věznice Mírov je zřejmé, že výkon trestu plní svůj účel, což je potvrzeno i znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Další podstatnou vadu spatřuje odvolatel v tom, že nalézací soud vůbec nepřihlédl a ani neuvedl v odůvodnění rozsudku, jak posoudil při stanovení druhu a výměry trestu nepřiměřenou délku trestního řízení v rozporu s ustanovením § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolatel má za to, že s poukazem na evropskou judikaturu a nálezy ústavního soudu je nutno dobu trestního řízení v rámci těchto úvah zohlednit, když nápravou by mělo být především zmírnění uloženého trestu. Obžalovaný tak s ohledem na shora uvedené, jakož i s ohledem na stadium trestné činnosti, považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Při úvahách o výši trestu je nutné vzít v úvahu, že se jednalo o trestný čin nedokonaný, resp. o pokus trestného činu, od jeho spáchání uběhla poměrně dlouhá doba (10 let), jakož i nepřiměřenou délku trestního řízení a chování obžalovaného po činu. Nalézací soud však v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. uvedená hlediska nezohlednil v odůvodnění napadeného rozsudku. Obžalovaný se neztotožnil ani se závěrem nalézacího soudu o nevěrohodnosti jeho náhledu na projednávanou trestnou činnost, když jeho závěry považuje za spekulativní a nepodložené. Soud v tomto vycházel jen z části listin spisu Okresního soudu v Šumperku, sp.zn. 5 PP 3/2017, když znaleckému posudku
PhDr. Galuszky a PhDr. Koldy, zpracovanému v této věci na jeho osobu, nepřiznal dostatečný význam. Soud měl jako polehčující okolnosti vyhodnotit, že se k trestné činnosti doznal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. S ohledem na shora uvedené, by tak dle odvolatele měl odvolací soud zrušit napadený rozsudek i v tomto směru, když mu byl uložen příliš přísný nepřiměřený trest. Pokud by jej odvolací soud uznal vinným, navrhl, aby dle § 223 odst. 2 tr.ř. zastavil trestní stíhání proti jeho osobě, neboť trest, který mu již byl uložen, je dostačující, případně aby podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu. Obžalovaný ve svém podání dále rozvedl rozsáhlou polemiku ve vztahu k zastavení jeho trestní věci státním zástupcem v přípravném řízení dle § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř., když nalézací soud zcela chybně tuto skutečnost nevzal v potaz. Má za to, že v jeho prospěch svědčí příznivější důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. f) tr.ř., a proto proti tomuto usnesení státního zástupce podal stížnost, které bylo vyhověno. Další okruh odvolacích námitek obžalovaného se týkal porušení práva na zákonného soudce, když má za to, že ve věci rozhodoval senát, který nebyl správně obsazen. Zdůraznil, že námitky na podjatost celého senátu uplatňoval již v průběhu soudního řízení, o kterých bylo zamítavě rozhodnuto jak nalézacím soudem, tak soudem stížnostním (usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 11.7.2016, sp.zn. 5 To 48/2016, a ze dne 20.2.2017,
sp.zn. 5 To 10/2017). Nesouhlasí s argumentačními tvrzeními předsedy senátu Mgr. Aleše Novotného, že přidělování věcí nemůže vytvářet podklad pro úvahu o nezákonném soudci. Má za to, že jeho trestní věc měla být podle rozvrhu práce přidělena do senátu
39 T, specializující se na oblast finanční a hospodářské kriminality. Původní jeho věc
46 T 6/2012 neměla být přidělena do soudního oddělení 46 T, a proto ani tuto věc neměl tento senát projednávat. Jeho trestná činnost se týká specializovaných senátů, a proto v souladu s rozvrhem práce pro rok 2012 měl věc soudit s ohledem na charakter jeho trestné činnosti (páchána prostřednictvím padělaných směnek, příkazů, a zaměstnancem banky) senát 39 T. Předseda senátu 46 T po přidělení věci měl ověřit, zdali je skutečně na řadě, což jak vyplývá, nebyl (věc se specializací), a proto došlo k přidělení nezákonného soudce. Námitku porušení práva na zákonného soudce spatřuje i v nesprávném obsazení senátu, neboť senát krajského soudu nebyl obsazen dle předpisů, když věc projednal a rozhodl senát, jehož členy byli přísedící, aniž by rozvrh práce pro rok 2012 stanovil pravidla, z nichž by bylo možné dovodit, že členy senátu se mají stát právě tito přísedící a nikoliv jiní. Rozvrh práce pro rok 2012 nesplňoval zákonný požadavek § 42 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. na určení přísedících v rozvrhu práce, když obsahoval jen odkaz na jmenný seznam přísedících v příloze. Nebylo zřejmé, v jakých soudních odděleních jednotliví přísedící působí a nebylo možno si ověřit, proč právě tito přísedící se stali členy senátu v jeho věci. Předseda senátu Mgr. Aleš Novotný si takřka ve všech případech vybíral stejné přísedící, a pokud nebyla veřejnosti známa pravidla obsazování senátů, nelze tak hovořit o zákonném senátu. Posledním okruhem odvolacích námitek obžalovaného bylo, že nalézací soud měl obžalovaného obžaloby zprostit dle § 226 písm. c) tr.ř., protože jeho trestnost zanikla ve spojení s ustanovením § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť se jedná o tzv. neukončený pokus. V této souvislosti obžalovaný zpochybnil výslech svědků prostřednictvím videokonference, neboť tento neprobíhal v souladu s trestním řádem, když svědci v rozporu s ustanovením § 209 odst. 1 tr.ř. nevypovídali odděleně a radili se o položených otázkách. Nalézací soud dále pochybil při provádění videokonference, když se vyslýchané strany nedotázal, zda souhlasí s výslechem prostřednictvím videokonference. Obžalovaný proto zpochybnil procesní použitelnost těchto důkazů, protože při jejich provádění došlo k porušení zákona, a jednak svědci, kteří uváděli dané skutečnosti, byli tímto postupem ovlivněni, oba byli přítomni ve výslechové místnosti, radili se na pokládané otázky, podávali si listinné poznámky a další materiál. Dle odvolatele se takový výslech neslučuje s právem na spravedlivý proces a nemohl být ve věci brán jako důkaz. Vyslýchaná svědkyně J. P. nehovořila svým mateřským německým jazykem, nýbrž jazykem italským, dost dobře nerozuměla pokládaným otázkám, což zjistila i tlumočnice z italského jazyka. Dále namítl nekvalitní průběh a způsob provedení videokonference, kdy v průběhu docházelo k výpadkům zvuku a obrazu, vyslýchaní svědci, stejně jako osoby vyslýchané, nebyli dostatečně zobrazeni. Odvolatel zpochybnil věrohodnost svědků K. P. a J. P., neboť tito uvedli, jen co se jim zdálo dobré uvést, když neuvedli, že prohlásil, že šperky ponechá v obchodě, dokud nedojde k jejich zaplacení, na toto si nepamatují. Při posouzení jejich výpovědí je nutno přihlížet i k tomu, že od dotčené události uplynula delší doba a důkazní hodnota jejich výpovědí mohla být negativně ovlivněna. Odvolatel se neztotožnil s argumentací soudu v tom směru, že předložené dokumenty ze společnosti SBB, zaslané poškozené straně, měly být účelově vytvořeny, když připustil, že SBB byla plnohodnotná malá internetová banka, která splňovala veškeré standardy, leč byla založena za účelem páchání trestné činnosti. Odmítl dále argumentaci nalézacího soudu, že banka SBB fakticky neexistovala, když uvedené soud neověřoval, aby mohl vyvrátit svá skutková tvrzení o nemožnosti s SBB provádět jakékoliv platby, když z SBB se daly provádět platby prostřednictvím SWIFTU. Dále odvolatel zdůraznil, že kdyby pokračoval v novém bankovním převodu, resp. by neupustil od dokonání trestného činu, a zaslal by nový a již bezchybný Advice of Debit, jistě by týž den po obdržení dokumentů z SBB klenotnictví Ranzi zaslalo kurýrní službou jeho osobě šperky do ČR. Popřel tvrzení poškozené společnosti Ranzi, že šperky by mu nevydali, když bylo dohodnuto, že jakmile jim jejich banka potvrdí, že finanční prostředky jsou tzv. na cestě, tak mu šperky vydají a spokojí se s doklady z jeho banky. Je tedy podstatné, že jako pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání, když jeho jednání představovalo i změnu vnitřního vztahu k následku, který činem zamýšlel způsobit. Upustil tedy od svého původního záměru šperky zakoupit u klenotnictví Ranzi, přičemž si byl vědom, že mu nic nebrání dokonat trestný čin, nehrozilo mu ani žádné nebezpečí. Předpokládal, že jím zamýšlený trestný čin je uskutečnitelný, přesto z vlastní vůle se rozhodl upustit od jeho dokonání, resp. v této činnosti dále nepokračovat. Odvolatel tak má za to, že se jedná o tzv. neukončený pokus ve smyslu § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a mělo tak dojít k zániku jeho trestní odpovědnosti. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu. Nalézací soud proto pochybil, pokud jeho případ neposuzoval jako neukončený pokus, protože neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, a dobrovolně v dalším jednání nepokračoval. V rámci uvedeného je tak rozhodné, že byl vnitřně přesvědčen, že mu v dokončení trestné činnosti nic nebrání a nehrozí mu žádné nebezpečí. Závěrem svého rozsáhlého podání obžalovaný T. S. navrhl, aby jej odvolací soud dle § 226 písm. e) tr.ř. zprostil obžaloby, protože trestnost činu zanikla z důvodu, že se jedná o neukončený pokus, když dobrovolně upustil od dalšího jednání. Případně pokud by odvolací soud sám ve věci nerozhodl, nechť vrátí věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

5. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že opravný prostředek byl podán osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), a to ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu opravného prostředku lze konstatovat, že tento splnil náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr.ř.

6. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 tr.ř., z podnětu podaného odvolání zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno.

7. Po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které mu předcházelo ve shora uvedeném rozsahu, pak následně dospěl odvolací soud k závěru o důvodnosti podaného odvolání a nutnosti zrušit uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. a) tr.ř. Stalo se tak proto, že odvolací soud v řízení, jenž vydání napadenému rozsudku předcházelo, zjistil podstatné procesní vady, které měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Uvedené vady, jak je podrobně rozvedeno níže, měly původ již v přípravném řízení, tyto nebylo možné odstranit v řízení před soudem, a proto po zrušení napadeného rozsudku nezbylo, než trestní věc obžalovaného T. S. dle § 260 tr.ř. vrátit státnímu zástupci do přípravného řízení.

8. Odvolací soud se plně ztotožňuje s námitkami obžalovaného T. S., který brojí proti vadnému postupu soudu prvého stupně, jenž nesprávně vyhodnotil zastavení jeho trestního stíhání dle § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15.8.2013, sp.zn. 2 KZV 8/2012. Odvolací soud rovněž považuje uvedené usnesení za zásadní pro dané trestní řízení, avšak z jiných níže rozvedených důvodů, než které uvedl obžalovaný.

9. V této souvislosti je předně třeba uvést, že uvedené usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15.8.2013, sp.zn. 2 KZV 8/2012, bylo v zákonné lhůtě napadeno řádným opravným prostředkem výlučně ze strany obžalovaného T. S., jehož součástí bylo mimo jiné i prohlášení o pokračování v trestním stíhání. O této stížnosti obžalovaného bylo rozhodnuto usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci dne 5.1.2015, sp.zn. 1 VZT 122/2014, tak, že podle § 149 odst. 1 tr.ř. bylo ke stížnosti obžalovaného usnesení o zastavení trestního stíhání zrušeno a dle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

10. V posuzované věci je tedy dle odvolacího soudu zásadní ta skutečnost, že shora rozvedené stížnosti obžalovaného T. S. proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15.8.2013, sp.zn. 2 KZV 8/2012, bylo nadřízeným státním zástupcem vyhověno a tedy výlučně z podnětu obžalovaného bylo usnesení o zastavení trestního stíhání zrušeno. Další postup státního zástupce v trestním řízení tak byl limitován zásadou zákazu reformationis in peius, rozvedenou v ustanovení § 150 tr.ř. Dle odst. 1 citovaného ustanovení orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána, když dle odst. 3 stejného ustanovení tato zásada platí přiměřeně i pro orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Za změnu rozhodnutí se v souladu s literou zákona považuje i zrušení vadného rozhodnutí prvostupňového orgánu stížnostním soudem a vrácení trestní věci k novému projednání, když v tomto novém projednání a rozhodnutí je rozhodující orgán rovněž vázán touto zásadou a nesmí učinit jiné rozhodnutí, které by znamenalo zhoršení postavení obviněného, a to v komparaci s předchozím zrušeným rozhodnutím. Státní zástupce tak po vrácení věci k novému projednání měl důsledně dbát uvedené zásady a nemohl proto ve věci učinit jiné přísnější rozhodnutí než rozhodnutí dle
§ 172 odst. 2 tr.ř. Zásada zákazu reformationis in peius totiž znamená, že jak orgán rozhodující o stížnosti, tak orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nemohou změnit rozhodnutí v neprospěch osoby, která stížnost podala, nebo pouze v jejíž prospěch byla podána. Zakotvení této zásady tak zabezpečuje svobodu práva podat stížnost bez obav ze zhoršení procesní situace stěžovatele.

11. Odvolací soud je proto toho názoru, že státní zástupce limitován touto zákonnou zásadou tudíž nemohl v dalším řízení ve věci učinit jiné přísnější rozhodnutí v neprospěch obžalovaného, než je rozhodnutí dle § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. Státní zástupce tak mohl v dalším řízení po úplném zjištění skutkového stavu, jak bylo uloženo nadřízeným orgánem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, buď zastavit trestní stíhání pro některý z obligatorních důvodů rozvedených v § 172 odst. 1 tr.ř., případně učinit ve věci stejné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z fakultativních důvodů rozvedených ve druhém odstavci téhož ustanovení. Státní zástupce případně mohl učinit i jiné rozhodnutí, jímž přípravné řízení končí, kterým by však nedošlo ke zhoršení postavení obžalovaného. Odvolací soud je tudíž toho názoru, že pokud byla poté ve věci státním zástupcem dne 13.5.2016 na obžalovaného T. S. podána obžaloba sp.zn. 2 KZV 8/2012, jde o rozhodnutí státního zástupce, které je učiněno v neprospěch obžalovaného, tj. v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, a proto takové rozhodnutí státní zástupce nemohl s ohledem na předchozí procesní postup učinit.

12. Zákon dává státnímu zástupci tyto možné způsoby meritorního vyřízení věci v přípravném řízení. A to buď rozhodnutím dle § 171 tr.ř., o postoupení věci jinému orgánu, pokud během vyšetřování vyjdou najevo okolnosti, které ukazují, že nejde o trestný čin, avšak jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jinak. Nejsou-li tu okolnosti pro postup dle § 171 tr.ř. a byla-li následně věc dostatečně objasněna, státní zástupce musí obligatorně zastavit trestní stíhání z některých důvodů taxativně vymezených v ustanovení
§ 172 odst. 1 tr.ř., a teprve poté, pokud tu není dán žádný z důvodů uvedených v odstavci 1 a pokud výsledky přípravného řízení nasvědčují závěru o spáchání trestného činu, státní zástupce může fakultativně zastavit trestní stíhání pro některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr.ř. (přičemž odvolací soud si je vědom dalších možných způsobů meritorního ukončení přípravného řízení státním zástupcem, avšak s ohledem na právní kvalifikaci žalovaného jednání nelze aplikovat ustanovení o zvláštních způsobech ukončení přípravného řízení, a to postupem dle § 307 a násl. tr.ř., o podmíněném zastavení trestního stíhání, a postupem dle § 309 a násl. tr.ř., o narovnání, jež ve svém důsledku způsobují stejné důsledky jako zastavení trestního stíhání). Nepřichází-li v úvahu ve věci učinit rozhodnutí ani dle § 172 tr.ř., a pokud výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují závěr o postavení obviněného před soud, státní zástupce dle § 176 tr.ř. podá ve věci obžalobu. I na obžalobu je nutno pohlížet jako na rozhodnutí svého druhu, neboť jde o jedno z rozhodnutí, jímž může přípravné řízení skončit, nicméně tento postup je pro obžalovaného nejméně příznivý v porovnání s ostatními výše uvedenými způsoby vyřízení věci státním zástupcem v přípravném řízení.

13. Co se týče prohlášení obžalovaného o pokračování v trestním stíhání (jež bylo součástí shora rozvedené stížnosti obžalovaného ze dne 21.8.2013), k tomuto považuje odvolací soud za potřebné opakovaně uvést (shodně usnesení zdejšího soudu ze dne 15.10.2014,
sp.zn. 5 To 68/2014), že pokud obžalovaný proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15.8.2013 o zastavení trestního stíhání podal stížnost a současně prohlásil, že trvá na projednání věci, bylo možné případně vydat usnesení o pokračování v trestním stíhání a v trestní věci pokračovat až poté, jakmile by stížnost obviněného byla zamítnuta a předmětné usnesení by nabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že stížnost obžalovaného byla nadřízeným státním zástupcem posouzena jako důvodná a usnesení o zastavení trestního stíhání bylo proto jako předčasné zrušeno, pak uvedené prohlášení, jakož i na to navazující Krajským státním zastupitelstvím v Brně vadně vydané usnesení ze dne 16.9.2013 o pokračování v trestním stíhání, ztratilo svůj zákonný podklad. Tyto úkony nevyvolaly pro další řízení žádné procesní důsledky, a proto k nim nelze přihlížet. Odvolací soud je tak toho názoru, že za situace, kdy další trestní řízení se vedlo na základě zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání nadřízeným státním zástupcem (výlučně z podnětu stížnosti obžalovaného), proto v důsledku vázanosti zásadou zákazu reformationis in peius se dle odvolacího soudu nemělo vůbec vést soudní řízení, neboť podání obžaloby v této věci je nepochybně rozhodnutím v neprospěch obžalovaného.

14. Vrchnímu soudu tedy po zrušení napadeného rozhodnutí pro shora rozvedenou podstatnou vadu řízení, jež napadenému rozsudku předcházela, nezbyl jiný postup, než postup dle § 260 tr.ř. Trestní věc obžalovaného bylo tedy nutné vrátit až státnímu zástupci do přípravného řízení, neboť jde o vadu přípravného řízení, které bylo zatíženo shora rozvedenou zásadní procesní vadou, kterou nelze napravit ani opakováním hlavního líčení, a je nezbytné věc projednat znovu v přípravném řízení. Při úvaze odvolacího soudu, zda po zrušení napadeného rozsudku je nutno postupovat dle § 259 odst. 1 tr.ř. a vrátit věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr.ř., bylo rozhodné, v jakém rozsahu je třeba řízení doplnit a které úkony provést k odstranění zjištěných nedostatků, když odvolací soud musí nejprve zkoumat, zda není důvod pro jiné rozhodnutí ve věci. Po zohlednění těchto úvah odvolací soud dospěl k závěru, že jde o natolik podstatnou vadu řízení, která měla původ již v přípravném řízení, a kterou nelze napravit v řízení před soudem (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp.zn. 4 Tz 21/2003), neboť nebyly splněny podmínky pro podání obžaloby státním zástupcem, s ohledem na zásadní vadu zmíněnou výše. S ohledem na uvedené tak nepřicházelo do úvahy ani rozhodnutí dle ustanovení § 257 odst. 1 písm. c) tr.ř., neboť by tím nedošlo k odstranění zásadního pochybení v neprospěch obžalovaného, a to, že na obžalovaného neměla být vůbec podána obžaloba.

15. V dalším řízení bude úkolem státního zástupce posoudit, jak naloží s předloženou trestní věcí. Po náležitém objasnění trestní věci posoudí, zda jsou případně splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání dle § 172 tr.ř. (jak mu bylo již dříve uloženo zrušujícím usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5.1.2015, sp.zn. 1 VZT 122/2014) či jinou formu rozhodnutí v přípravném řízení. Státní zástupce bude v tomto směru důsledně respektovat zásadu zákazu reformationis in peius, když nesmí svým rozhodnutím zhoršit postavení obžalovaného T. S. (v komparaci s rozhodnutím o zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 2 písm. a/ tr.ř. ze dne 15.8.2013). Neshledá-li státní zástupce podmínky pro postoupení věci jinému orgánu dle § 171 tr.ř. či pro zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 tr.ř. (v tomto směru se bude muset vypořádat i s námitkou obžalovaného stran nenaplnění znaků žalovaného trestného činu podvodu dle § 209 tr. zákoníku či námitkou stran podmínek pro aplikaci ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku), pak nezbude, než opětovně rozhodnout o zastavení trestního stíhání obžalovaného T. S. dle § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. Následně by měl státní zástupce vyčkat, zda budou případně splněny podmínky pro další pokračování v trestním stíhání obžalovaného ve smyslu ustanovení § 172 odst. 4 tr.ř., a to na základě jeho prohlášení. Teprve poté, co by usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci, a obžalovaný by případně prohlásil, že na projednání věci trvá, byly by splněny podmínky pro ukončení přípravného řízení a případné podání obžaloby státním zástupcem. V takovém případě by pak soud prvého stupně měl v dalším řízení důsledně respektovat ustanovení § 227 tr.ř., kdy bude moci rozhodnout o vině žalovaným skutkem, avšak nebude moci uložit trest.

16. S ohledem na shora uvedenou závažnou vadu řízení nezbylo, než celý rozsudek zrušit a věc vrátit až do přípravného řízení podle § 260 tr.ř.

17. Nad rámec důvodů vedoucích ke zrušení napadeného rozhodnutí pak je třeba se jen okrajově vyjádřit k zbylým odvolacím námitkám obžalovaného. Co se týče námitek ve vztahu k uloženému trestu, je odvolací soud toho názoru, že v současné fázi je bezpředmětné (s ohledem na shora rozvedenou vadu přípravného řízení) se k těmto podrobněji vyjadřovat. Stejně je tomu i v případě námitek stran nesprávné aplikace ustanovení § 56 tr. zákoníku, když vzhledem k pozdějším změnám trestního zákoníku (zákonem č. 58/2017 Sb., jež nabyl účinnosti 1.10.2017) je obžalovaný toho názoru, že měl být zařazen do mírnějšího typu věznice. Této námitce nelze přisvědčit právě proto, že tento zákon nabyl účinnosti až po vyhlášení napadeného rozhodnutí. Je však třeba přisvědčit námitkám odvolatele, že z obsahu písemného odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by se soud prvého stupně v rámci posuzování hledisek podrobněji rozvedených v ustanovení § 39 tr. zákoníku, při určení výměry uloženého trestu odnětí svobody podrobněji zabýval dobou, která uplynula od projednávané trestné činnosti, jakož i délkou samotného trestního řízení, což jsou nepochybně hlediska, která je nutno v rámci úvah o výši trestu zohlednit ve prospěch obžalovaného. V rámci rozvedených úvah obhajoby jsou bezpředmětné i argumenty k aplikaci ustanovení § 227 tr.ř., neboť za shora rozvedené procesní situace neměla být na obžalovaného podána obžaloba a nemělo se vést soudní řízení. Prohlášení obviněného o pokračování v trestním stíhání přichází do úvahy jen za situace, kdy usnesení o zastavení trestního stíhání nabyde právní moci, což se v posuzované věci nestalo, neboť toto bylo výlučně z podnětu stížnosti obžalovaného zrušeno. Pouze v případě, pokud by se další trestní řízení vedlo jen na základě prohlášení obžalovaného ve smyslu ustanovení § 172 odst. 4 tr.ř., přicházela by do úvahy aplikace ustanovení § 227 tr.ř. Soud prvého stupně by mohl vyslovit vinu, ale trest by neuložil (pokud by neshledal důvod ke zproštění obžalovaného obžaloby). K námitkám obžalovaného týkajícím se nezákonného soudce, jakož i celého senátu, považuje odvolací soud za důležité uvést, že těmito se opakovaně zabýval jak soud prvého stupně, tak Vrchní soud v Olomouci, které opakovaně posoudil jako nedůvodné, a proto lze ve stručnosti odkázat na předchozí rozhodnutí v této věci (usnesení zdejšího soudu ze dne 11.7.2016, sp.zn. 5 To 48/2016, a ze dne 20.2.2017, sp.zn. 5 To 10/2017). Bylo opakovaně potvrzeno, že v trestní věci obžalovaného rozhodoval zákonný soudce, jakož i zákonný senát, jenž byl správně obsazen. Věc byla přidělena předsedovi senátu 46 T v souladu s rozvrhem práce pro rok 2012, kdy pokud jde o obsazení přísedících, tak i v tomto odvolací soud nesdílí námitky odvolatele, když tento byl správně obsazen.

18. Vrchnímu soudu proto vzhledem ke zjištěným vadám v řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, nezbylo, než z podnětu odvolání obžalovaného T. S. zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť tyto zjištěné vady lze označit za vady podstatné, které mají vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku, a následně po zrušení rozhodnutí věc vrátit podle § 260 tr.ř. státnímu zástupci k došetření, neboť dospěl k závěru, že tyto nelze odstranit v řízení před soudem. V dalším řízení tedy státní zástupce po doplnění dokazování v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu projednávané trestní věci bude při dalším rozhodování důsledně dbát zákonné zásady zákazu reformationis in peius rozvedené v ustanovení § 150 tr.ř., tj. zákazu změny rozhodnutí v neprospěch obžalovaného.


Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.


Olomouc 23. dubna 2018

JUDr. Ivo Lajda v.r.
předseda senátu